RECENZE: Strhující osudy špionek, jež nosily něžná jména květin

Román americké autorky Kate Quinnové Alicina síť, dokonale prokomponovaný a s neuvěřitelným spádem, nelze nazvat jinak než fascinující.

Obal českého vydání knihy Alicina síť | foto: MOBA

Dvě války, dva letopočty. Za té první se v roce 1915 mladá Eve, jíž komplikuje život zadrhávání v řeči, stane britskou špionkou ve Francii obsazené Němci. Z druhé se bratr americké studentky vrátí totálně zlomený a spáchá sebevraždu. Zničená sestra začne vyvádět, vyspí se „s půlkou koleje“ a otěhotní. Jaká hanba pro slušnou rodinu! Takže ji matka hodlá dopravit na švýcarskou kliniku, kde by „malý problém“ odstranili. Jenže dívka se rozhodne jinak.

Půvab jako zbraň

Když už je v Evropě, vynasnaží se najít svou francouzskou sestřenici Rose, která za války zmizela. A pátrání zahájí setkáním s Eve, stárnoucí troskou zvolna se upíjející k smrti a jedinou stopou k osudu Rose. Na průzkum Francií jedou spolu, i Eve má soukromý důvod: pomstu za zradu a utrpení, jehož symbolem jsou její zmrzačené ruce.

Obě hrdinky jsou smyšlené, avšak základní zápletku si autorka vzala ze skutečnosti. Síť v severofrancouzském Lille skutečně existovala, její duší byla Louise de Bettigniesová, která do ní pod krycím jménem Alice angažovala statečné ženy. Předávaly Britům údaje o německých jednotkách i plánech a využívaly všech možných prostředků včetně svého půvabu. Románová Eve sem krásně zapadne, najde si práci servírky v restauraci kolaboranta, kde se scházejí němečtí důstojníci. Dívku sice krásnou, ale kvůli koktání považovanou tak trochu za hlupačku nikdo nepodezírá.

To vše se Američanka postupně dozvídá při putování, které je zavede i do Oradouru, stejně jako Lidice vypáleného a vyvražděného nacisty. Líčení hrůzy ústy staré ženy, která jako jediná masakr přežila, patří k nejsilnějším stránkám knihy.

Alicina síť

90 %

autor: Kate Quinnová

nakladatel: MOBA

překlad: Lenka Faltejsková

Ale najde se jich mnohem víc, především nezdůrazňovaný, ale všudypřítomný akcent na sílu i odvahu žen a jejich schopnost nalézt účinné triky, jak oklamat okupanty. Nebo rovněž nezdůrazňované, ale výrazné odsouzení dobových konvencí, jež velely považovat neprovdané těhotné ženy za coury.

Románové postavy mají něžné přezdívky květin: Margueritte, Lili, Violette. Ale ač to Němci dlouho nevědí, jsou pro ně „květy zla“ podle slavného Baudelairova díla, jehož verše v posteli recituje kolaborantský restauratér, opájející se svou mocí nad Eve a netušící, komu prozrazuje německá tajemství. Též u druhé hrdinky, zklamané a zoufalé, nakonec pod Eviným vlivem převládne naděje. Neboť naděje ve vítězství pravdy a spravedlnosti je hlavním posláním pozoruhodného díla.