Z požadované zábavné zkratky se stalo šedesát autorských stránek stejně svérázných, jako je sám tvůrce Kouře, Skřítka, Gymplu, Vejšky či loňského Instalatéra z Tuchlovic. Další stránky přidávají jednak Dvořák, který Vorlovy vzpomínky doplňuje, glosuje či věcně opravuje, jednak unikátní fotografie, několik portrétních studií a v neposlední řadě Vávrův prolog o „démonovi kráčejícím po Branické ulici jako po Broadwayi“ a „barvotiskově přímém jako Mirek Dušín“, kterého Vorel hrával v pořadech ke kulatinám Jaroslava Foglara.
Tichý, plachý, zádumčivý, smutný a stále učesaný; tak líčí nynější režisér svou dětskou podobu. Romské děti mu braly svačinu, kolo i peníze na lístky do kina, kde viděl čtrnáctkrát Poklad na Stříbrném jezeře a dokonce, ukryt za kamny, svůj první mládeži nepřístupný film Dokonalé manželství.
Pro tatínkovo loutkové divadlo vyráběl pyrotechnické efekty ještě na gymnáziu, kde svůj strach z pivního kolektivu prolomil až na konci studia, pak na stavební fakultě chodili za školu do kina se spolužákem Vávrou, který ho vzal za Milanem Šteindlerem do budoucího Sklepa.
„Neexistovalo jediné představení, kde by byl jediný z nás střízlivý, někdy se opili i diváci a také se lezli předvádět na jeviště,“ líčí heroické roky souboru. Pro tehdejší představení Muzikál natočil Vorel svůj první film Diskotékový Toník, parodii Pomády, kde se v titulní roli „vlnil v gumových kalhotách, okovaných botách a nestoudné choreografii“. Škoda, že se snímek nedochoval.
Filmová terapie
Zajímavé je, proč po deseti letech odešel: protože „Sklep se nechtěl nechat režírovat“. Přes pantomimu, karate a samurajské filmy se na druhý pokus dostal na FAMU, se Zdeňkem Troškou pomáhal při natáčení amerického filmu Yentl, kde si dokonce zahrál s Barbrou Streisandovou. Pohádal se s Věrou Chytilovou, protože přetáhla „jeho“ herce do příběhu Kopytem sem, kopytem tam, zmínil její výrok, že „já a Menzel jsme nikdy nepili, je to odporné“, i svou vítězoslávu, kdy její film i jeho debut Pražská 5 skočily svorně v dočasném trezoru.
„Kdysi jsem věřil, že filmem mohu něco změnit. Už si to nemyslím. Tak proč chci pořád něco točit? Asi jsem stále nemocný a díky filmu se léčím,“ vyznává se režisér, který svého času vymyslel utopickou terapii pro celou domácí kinematografii. Kniha ji vedle jiných dokumentů cituje: Vorlův program filmové daně se jmenuje České filmy zadarmo. Zatím svůj plán zkouší na sobě, všechny své filmy „rejža Vorel“ totiž postupně umísťuje na internet, kde jsou volně přístupné. Tudíž se ani nekradou.
