Narodil se v kalifornském Torrance italským rodičům v lednu 1917. Pozdější olympijský reprezentant a válečný hrdina ale nevyšlápl nejlepší cestou. Už v raném dětství tropil jeden průšvih za druhým. V pěti letech začal kouřit, v osmi neměl problém si přihnout něčeho tvrdšího. S partou kamarádů okrádali sousedy, loupili v obchodech a mstili se těm, kteří se je snažili dát „do latě“. Mladý Louis prořezal pneumatiky na autě učitelky, která mu dala poznámku, a házel shnilá rajčata po policistech.
Rodiče si s ním nevěděli rady a pomalu se smiřovali s tím, že jejich povedený synek roste pro kriminál. Naštěstí měl ale ještě jednu zálibu: pěkná děvčata. A právě spolužačky ze střední školy ho přesvědčily, aby se přidal k běžeckému oddílu.
Jak se ukázalo, bylo to to pravé místo, kde mohl budoucí závodník vybít svoji hyperaktivitu. Brzy se stal jedním z nejlepších atletů v Kalifornii a překonal rekord v běhu na jednu míli, který poté držel plných osmnáct let.
Sprinterský finiš, který oslnil Hitlera
Po absolvování střední školy se závodnímu běhu začal věnovat naplno s vidinou olympiády v Berlíně v roce 1936. Začal trénovat ve vysokoškolském týmu a zazářil v amerických kvalifikačních závodech. V devatenácti letech se stal nejmladším členem olympijského týmu v historii. Cestu do Berlína bral ale spíš jako výlet na starý kontinent, který si chtěl náležitě užít.
Měl příliš málo zkušeností na to, aby si mohl věřit byť i na postup z kvalifikace. Byl totiž vybrán pro závod v běhu na pět kilometrů a dobře věděl, že kratší trať by mu seděla lépe. Většina amerických fanoušků navíc upínala oči ke sprinterskému rekordmanovi Jesse Owensovi, který byl vzorem celé americké výpravy a trnem v oku Adolfu Hitlerovi, pořadateli olympijských her, který poté musel z tribuny přihlížet hned čtyřem zlatým triumfům černého sprintera.
V kvalifikačních rozbězích se Zamperini navíc dostal do skupiny se Švédem Henrym Jonssonem a Finem Laurim Lehtinenem, velkými adepty na vítězství. Věděl, že nemá co ztratit, a do závodu dal všechno. Když skončil pátý, pouhé dvě vteřiny za Jonssonem, nevěřil vlastním očím. Finále měl v kapse.
O tři dny později, 7. dubna 1936, stál na startu spolu se čtrnácti dalšími závodníky. Hlavou mu blesklo – hlavně neskončit poslední. O svém konečném sedmém místě rozhodl rychlým finišem, jak ho uměl z mílových závodů. Zlatou medaili získal v olympijském rekordu Fin Gunnar Höckert, který proběhl cílovou pásku v čase 14:22.2, za ním následovali Lehtinen a Jonsson.
Konec zlatého snu
Zamperini si s časem 14:46.8 žádnou ostudu neudělal. Všiml si ho i Hitler, který mu po závodu potřásl rukou a poznamenal: „Vy jste ten chlapec s rychlým finišem, že?“ V té době mohl stěží tušit, že gratuluje budoucímu nepříteli.
Mladý závodník si navíc na závěr her neodpustil malý návrat do své uličnické minulosti. Jen tak tak unikl zastřelení, když se pokoušel z budovy říšského kancléřství jako suvenýr strhnout vlajku s hákovým křížem. O válce v té době ale ještě nikdo oficiálně nehovořil a Zamperini počítal s účastí na olympiádě v Tokiu roku 1940. Tentokrát ale na své oblíbené distanci 1 500 metrů, na které začal sbírat jeden rekord za druhým.
NezlomnýZamperiniho osud se stal námětem pro knihu Unbroken (Nezlomný) Laury Hillenbrandové z roku 2001. V roce 2014, krátce po jeho smrti, vznikl stejnojmenný životopisný film v režii Angeliny Jolie, který získal tři nominace na Oscara. |
Válka ale rozhodla za něj. Olympiáda se kvůli ní přesunula do neutrálních Helsinek. To by takový problém nebyl, kdyby nakonec nebylo do druhé světové války zavlečeno i Finsko a hry nebyly zrušeny úplně. Zamp, jak atletovi říkali kamarádi, přišel o svůj zlatý olympijský sen. Po japonském útoku na americkou základnu v Pearl Harboru ho navíc čekala radikální změna kariéry: stal se kapitánem bombardéru B-24.
Zajatcem v jednom z nejkrutějších táborů
Zúčastnil se několika významných misí včetně slavné bitvy o Midway, kde jeho letadlo dostalo přes 600 zásahů. I tak se většina posádky zachránila. To se už bohužel nepodařilo při další misi, kdy Zamperiniho letadlo ztratilo výšku a zřítilo se do moře. Z jedenácti mužů přežil jen olympijský běžec a dva jeho spolubojovníci.
Po 42 dnech v záchranném člunu je objevila japonská jednotka a Zamperini skončil jako válečný zajatec. Čekaly ho dva roky hladu, mučení a těžkých prací v zajateckém táboře, jehož velitelem byl jeden z pozdějších nejhledanějších válečných zločinců Mutuširo Watanabe, proslulý nelidským zacházením se zajatci. Když se dozvěděl, že má tu čest s olympijským reprezentantem, nutil ho navíc běhat o závod s japonskými vojáky, a to jen pár kilometrů od místa, kde se měl původně utkat o olympijské zlato. Jeho kariéra běžce ale nakonec Zampovi přece jen trochu pomohla.
Japonci se jej rozhodli využít jako nástroj propagandy a donutili ho v rozhlase přečíst dopis, který měl být ránou pro americkou morálku a který měl ukázat neschopnost vlády postarat se o své pohřešované vojáky. Zamperini souhlasil, ale pouze proto, aby dal svým rodičům vědět, že je naživu. Další spolupráci ale odmítl a v táboře zůstal až do jeho osvobození v roce 1945. Pomohla mu silná vůle i sportovní fyzička, kterou před válkou získal.
Medaile za zásluhy, velkorysé odpuštění a návrat na olympiádu
Hladovění v zajateckém táboře mu už neumožnilo dál závodit. Medaile ale přece jen získal, i když ne za běh, jak by si býval přál. Po válce byl dekorován dvěma medailemi za zásluhy, čtyřmi za úspěchy v boji a válečným křížem za hrdinství. Noční můry z války ho ale neopustily. Zpočátku je zaháněl alkoholem, nakonec se dal na lepší cestu.
Sledujte osudy olympioniků |
Po setkání s evangelickým farářem Billy Grahamem se vydal do japonského vězení Sugamo navštívit válečné zločince, někdejší dozorce ze „svého“ tábora. Se všemi si potřásl rukou a odpustil jim. Velitel Watanabe se mu odmítl podívat do očí.
Zamperini později prohlásil, že tento krok mu pomohl vymanit se z kolotoče vzpomínek na válku. Nakonec se ještě jednou připojil i k americké olympijské výpravě – jako čestný host na zimní olympiádě v Naganu v roce 1998. Nedaleko od místa, kde stály válečné zajatecké tábory, si osmdesátiletý veterán oběhl čestné kolečko s olympijskou pochodní.
Běžecká legenda a výrazná lidská osobnost zemřela ve věku sedmadevadesáti let v červenci roku 2014.
