Závody s přídomkem skyrunning rostou na celém světě jako houby po dešti, Austrálii nevyjímaje. Ano, i v zemi s pověstí vyprahlé placky totiž najdete hory a hluboká údolí, která z vás vycucají i tu poslední kapku energie. Když byl oznámen vznik nového skyrunningového závodu v nejdivočejší částí Blue Mountains kousek od Sydney, Hounslow Classic, program na začátek října byl vcelku jasný.
Abych to upřesnil, jasná byla 23 kilometrů dlouhá varianta s převýšením 1 700 metrů. Pak jsem ale zjistil, že ultra varianta s parametry 68 kilometrů, 4 100 metrů stoupání a 4 100 metrů klesání je poslední možností kvalifikace na slavný (a mnou tak trochu vysněný) Cradle Mountain Run v Tasmánii. A tak jsem se dva týdny před závodem hecnul a přehlásil na ultra. Můj první v životě.
Předzávodní příprava
O promyšlené fyzické přípravě asi nemůže být moc řeč, jsem spíše běžec-náhoďák, ale od začátku jsem se tím snažil moc nestresovat. Ostatně, mým cílem bylo pouze dokončit, na což jsem měl od organizátorů velkorysých 17 hodin. Běhal jsem v průměru 80-100 kilometrů týdně, spíše náhodnou kombinaci tempových běhů, intervalů, kopců a k tomu nějaká síla na TRX. Jako pravidlo jsem držel jen sobotní trailové výběhy na 20-30 kilometrů. Můj nejdelší běh do té doby, skymarathon, trval něco přes šest hodin. Říkal jsem si ale, že když to vezmu zlehka, objemy z posledních měsíců mě do cíle dostanou.
Středobodem závodu bylo rozlehlé hluboké údolí olemované mohutnými skalními stěnami, jehož dnem jsme probíhali hned čtyřikrát. Když jsem se těsně před startem do údolí poprvé podíval, trochu se mi protočily panenky, na první pohled mi ani nebylo jasné, jak se tam vůbec dostaneme. Pro lepší stravitelnost jsem si tak pro sebe trať zredukoval právě na čtyři hlavní stoupání, každé s jednorázovou dávkou hodně přes 600 výškových metrů. Tedy ne ještě 25 kilometrů, ale už jenom jeden kopec. To docela zafungovalo.
Hlavně to nepřepálit
Po výstřelu pistole jsem vyběhl pocitově volným tempem. Když jsem po pár set metrech najednou běžel po boku favoritů, poprvé mi naplno došlo, jak moc jiná je tahle vytrvalecká disciplína. Závod jsem odběhl ve zdánlivě šnečím průměrném tempu něco přes 9 minut na kilometr. Takhle rychle normálně chodím ráno na vlak, nicméně ani vítězný běžec, australská jednička na podobných tratích, se na extrémně technické trati nedostal pod 7 minut na kilometr.
Pokud zrovna neběžíte na bednu, díky volnějšímu tempu a délce závodu máte na trati spoustu času probrat se soupeři aktuální pocity, trénink i hlubší existenciální otázky. Tedy, soupeř není správný termín, někde jsem četl hezkou poučku, že na ultra trailových závodech nejsou soupeři ostatní běžci, ale samotná trať. Běžci tak táhnou za jeden provaz, aby ji společně pokořili. A vážně, atmosféra během závodu byla úžasně přátelská.
Já se takhle zakecal třeba s Davem, který dva týdny před tímto závodem běžel stomílový trailový závod a následující víkend ho čekala další stovka, jen v kilometrech. Nebo s Lucy, vycházející trail runningovou hvězdou, která v Norsku trénovala s Emelie Forsbergovou. Ještě jí nebylo ani dvacet, ale na listu sponzorovaných sportovců už ji mají firmy jako Salomon, Suunto, Cliff Bar nebo Strava. Neodpustím si poznámku, jak důležité pro mé ego bylo, že jsem jí v posledním kopci utekl.
Řízená dehydratace
Nad stravou jsem nikdy moc nedumal a závody nad 10 kilometrů jsem řešil pouze adekvátním množstvím gelů. Tady mi došlo, že bych asi podumat měl. Před závodem jsem si nakreslil plánek, co kde budu jíst, dokonce jsem zařadil i teplé jídlo na jedné z občerstvovaček. V reálu se ale opět projevila moje neschopnost jíst na trati, takže jsem svůj desetihodinový závod odběhl na gelech, pomerančích, dvou banánech a v duchu si děkoval za koňskou dávku kuskusu, co jsem do sebe předchozí večer nafutroval.
Jak jsem se dočetl, problémem ultramaratonců ve většině případů není dehydratace (jak bych si myslel), ale naopak přílišná hydratace. Jsem zvyklý hodně pít, takže jsem se na to musel zaměřit. Přestože jsem měl většinu závodu pocit žízně, vypil jsem přes 10 litrů tekutin (a na záchodě nebyl ani jednou). Například na desetikilometrový úsek s bezmála kilometrovým převýšením jsem si vzal jen litr tekutin. Na parném poledním sluníčku jsem si za to chvílemi dost nadával, nicméně o pár kilometrů později to na občerstvovačce spravily dvě plechovky coly.
Ostatně, pokud by se pořadí počítalo na čas strávený na občerstvovačkách, byl bych asi horkým kandidátem na bednu. Na rozdíl od rychlíků kolem sebe jsem se vždy v klidu zastavil, doplnil vodu, namíchal elektrolyty, vycucal pár pomerančů, pokecal s fantastickými dobrovolníky, v půlce si dokonce měnil ponožky a přetejpoval kotníky. Po cestě na další občerstvovačku jsem pak ty rychlíky jednoho po druhém vždy posbíral.
Když se čerti žení
Vzhledem k ranní předpovědi, hlásící na odpoledne bouřky, museli všichni běžci do povinné výbavy přibalit i bundu, termo, rukavice nebo čepici, kromě pro australské závody vcelku standardní bandáže pro případ uštknutí hadem. Ještě v půlce závodu, kdy jsem se smažil na poledním sluníčku, jsem v duchu nadával organizátorům za zbytečnou gramáž na zádech. Pak se objevilo pár mráčků a najednou bylo černo, o 15 stupňů chladněji, nad hlavou nám lítaly blesky a pěšinky se pod přívalem vody změnily v potůčky.
Nicméně po dopoledním vedru mi sprška přišla nesmírně vhod, z tahání nohou jsem najednou tlačil tempo s maniakálním úsměvem ke čtyřminutovým kilometrům a na rovinatějším úseku jsem předbíhal jednoho běžce za druhým. Poslední cesta do údolí se ale díky intenzivní bouřce podobala spíše hodně dlouhé jízdě na tobogánu, kde jsem bohatě zúročil průpravu orientačním během. V duchu jsem hodně litoval ty, kteří se do toho pustí až za tmy.
Naposledy to nebylo...
Celý závod jsem čekal, kdy mi takzvaně dojde (angličtina má dobrý obrat „hit the wall“). K mému velkému překvapení nedošlo, nepřišly křeče, neprotestoval žaludek (navzdory množství sežraných gelů), držel jsem si pozitivní náladu. Druhou půlku jsem dost nečekaně odběhl jen o pár minut pomaleji než první. Asi šest kilometrů před cílem jsem za běhu volal kamarádům, ať valej do cíle, že tam budu skoro o dvě hodiny dříve, než byl původní odhad. Pomyslnou cílovou pásku jsem nakonec protnul jako třináctý v čase 10:35 a po zaslouženém pivu v cíli jsem dokonce sám došel k autu.
Sečteno, podtrženo, má ultra premiéra se mi dost líbila. A protože jsem se tímto kvalifikoval na již zmíněný Cradle Mountain Run, další štreka mě čeká už na začátku února. Dvaaosmdesát kilometrů dlouhý závod kopírující slavný Overland Track skrze nepřístupnou tasmánskou divočinu, bez občerstvovaček, bez možnosti to zabalit. Už aby to bylo!
Ondřej PavlůBěhá odmala. Odkojen na dráze, dorostl v lese při orientačním běhu, v Austrálii ho začaly bavit delší trailové štreky. Na University of Technology v Sydney právě dokončil dvouletý MBA program se zaměřením na sportovní management a pracuje jako marketingový konzultant. |
