Chceme s partnerem Honzou splnit svoji vlasteneckou povinnost, vyškrábat se na horu Říp, shlédnout na zem, jež mlékem a strdím oplývá, a pak se vydat po stopách praotce Čecha směrem ku Praze. Ač to nebylo až tak úplně po jeho stopách, spíš po červené turistické značce.
Na turistickou stezku, jak známo, se vždycky vejde alespoň jeden turista, ale cyklista je tam občas jaksi navíc. Kdysi jsem se zařekla, že mě s kolem na turistickou už nikdo nedostane, ale svému slibu jsem opět nedostála. A i na této červené stezce jsme si užili bláta, kamenů, kořenů a úzkých cestiček mezi trním do sytosti.
Vánoční koloběh z Řípu do Prahy
|
Začátek dne nebyl dobrý. Sedli jsme si do špatného autobusu, všichni hobíci byli jinde a před námi, za námi i vedle nás seděli samí mladí, krásní, sportovně vyhlížející lidé. Rozdělovali si mezi sebou pořadí a bedny. Jejich nadšení jsem nesdílela a tloukla hlavou o okno autobusu s myšlenkami: „Proboha, kam jsme to zase vlezli!” Cesta naštěstí uběhla rychle, ani jsme se nenadáli a už jsme vystupovali z tepla autobusu do chladného vlhkého rána. Ještě si vyzvednout kolo, obejmout se se známými spoluzávodníky hobíky a vyšlápnout nahoru na horu Říp. Tam jsme si poslechli rozpravu a úderem deváté hodiny vystartovali na dlouhou štreku.
Po startu se na chvíli cyklisté oddělují od běžců, které čeká úzká prudká klouzající pěšinka dolů. Podkluzují mi nohy, ani se nenaděju a už objímám běžkyni přede mnou. Zezadu mi naskakuje na záda adeptka na výhru Skokana roku. Společně se pak propadáme o kousek blíž cíli. Na úpatí hory se páry setkávají. Pak už musí být dle pravidel stále na dohled.
Zvolili jsme taktiku „však ono to nějak dopadne“ a rozhodli se střídat se podle sil běžce. Chtěla bych zkusit alespoň pětikilometrové běžecké úseky, při častém střídání se nemohu dostat do tempa, dlouho mi trvá, než se rozběhnu, a navíc mě po sestoupení z kola běh moc nebaví. Jakmile ale chytnu běžeckou slinu, nechce se mi přestávat.
Trať známe z loňska a její znalost nám hraje do karet. Víme, kde je těžký sjezd a kde si Honza vezme kolo, víme, kde na nás čeká bahno, kde to klouže, kde je pěkná pěšinka a kde to bolí. Na místech, kde jsme loni mleli z posledního, jsme letos raz dva. Trochu mě děsí, že opomíjíme doplňování tekutin a energie, ale když cesta ubíhá tak skvěle, nechceme se zastavovat a zdržovat.
Při jedné výměně ale raději vytahuji hroznový cukr a pomalu jej ujídám. Honza nechce, v Kralupech ale vidím, jak jede na kole s houskou v ruce. Při další výměně na dvacátém pátém kilometru si beru energetický gel, který slůvko power v názvu nemá nadarmo a nakopává mě nejen fyzicky, ale i psychicky. Dostávám se do euforie, mám chuť tančit a raduji se z našeho výkonu a z toho, že jsme už za půlkou, protože jak známo, druhá půlka je vždycky kratší. Oba jsme fit a šlapeme jako hodinky. Občas prohodíme pár slov.
Na chvíli se ocitáme na cyklostezce kolem Vltavy, ale víme, že před námi leží další bahenní koupele a prudký výšlap roklí nahoru. V terénu jsme dobře sehraný pár – do kopce já běžím a Honza jede, když je kopec hodně prudký, přecházíme oba do chůze. Dokonce to vypadá, že máme šanci dohnat dvojici, ke které se v kopci a bahně přibližujeme.
To, co jsme vyšlápli nahoru, musíme zase sjet dolů. Protože terén dolů je zase těžký, jede stále Honza. Při výjezdu na silnici je úplně promrzlý. Hází na mě kolo a snaží se rozběhnout své dokonale zmrzlé tělo, aby se trochu zahřál. Já zahřátá jsem, tak jenom naskakuji a jedu za ním. Po chvilce vytahuji z batohu datlovo-mandlovou tyčinku, kterou jsem pro tento účel uplácala. Je sladká, měkká, klouže do krku. Je to přesně to, co právě potřebujeme.
Čeká nás posledních deset kilometrů do cíle. Asfalt, cyklostezka podél Vltavy. Předpověď počasí vyšla, prší! Ukazatele nám odměřují délku trasy.
„Hele, Trója už jenom dva,” čtu na ceduli, jásám a vybíhám do dalšího úseku. Běžím už dlouho, cítím, že bychom se zase mohli vyměnit. „Tak k tamtomu ukazateli,” volám celá natěšená na číslovku, kterou uvidím. Předpokládám, že bude zbývat hodně malý kousek.
Trója 2 km - hlásí znovu s ledovým klidem cedule.
„Nééé,” chce se mi řvát vzteky. Ovlivněna četbou sci-fi mám pocit, že jsme se dostali časové smyčky. Nezbývá nám nic jiného, než si vyměnit pozice a pokračovat dál.
A pak… cílová rovinka, cíííl!
Oproti loňsku jsme se do cíle dostali o čtyřicet minut dříve. Jako minulý rok jsme si dokázali, že jsme dobří parťáci, že se umíme doplnit. Já jsem se přesvědčila, že mě mnohem víc baví běhat v terénu, že mi nevadí bláto ani kopce. Mám ráda adrenalin, který se vyplaví do krve, to chvění až v žaludku, když na kole vyberu smyk a když vyběhnu nějaký kopec.
A rozmary počasí? Ty naše odhodlání vyrazit na trať nemohou ovlivnit.
Koloběh z Řípu do Prahy zakončil mou běžeckou sezónu roku 2014. Už se těším, co mi přinese ta následující. Na základě této zkušenosti z Koloběhu chci totiž zkusit potrápit své tělo na nějakém horském závodě.
Zuzana Součková Běžkyně a úspěšná blogerka na iDnes.cz. |
