Jeho hodnocení je tedy kladné. „Každý osobní rekord je vždy velký úspěch, protože občas se i z obyčejného osobáku může vyklubat světový rekord,“ říká. A jak vidí závod jeho svěřenci?
Hodnocení RUNGO.CZ chrta : Petr Brém
Příprava směřovala ke zvládnutí trasy 10 km za 40 minut. Speciální tempo 4min/km se táhlo jako zlatá nit celým tréninkovým plánem. A We Run Prague bylo oním závodem, na kterém se mělo ukázat, zda se příprava povedla. V hlavě mě tížily myšlenky na několik tréninkových výpadků. Na start jsem šel ale s odhodláním, dát do toho všechno.
Na rozdíl od delších závodů, na kterých jsem zvyklý na volnější začátky a postupné zrychlování v případě, že se cítím dobře, na desítce pro něco podobného nebyl prostor. Hned od začátku nasadit tempo čtyř minut na kilometr a to držet, dokud to vydržím. Vypadá to jednoduše, ale zas taková legrace to není.
Na startu jsme stáli skoro úplně vpředu. Je to nezvyk a už jenom to mě dost znervóznilo. Startovní výstřel nebo spíš startovní houknutí a my vyrazili společně s trenérem Nikolou Havlíkem a kamarády Jakubem Laryszem a Lukášem Odstrčilem. Před startem proběhla domluva co a jak. S tempem mi bude pomáhat Jakub a prvních pár kilometrů i Nikola. Lukáš uvidí, jak se bude po svém předchozím náročném programu cítit.
První pohled na hodinky mi ukázal, že běžím tempem 3:40/km. Hned jsem se přinutil zvolnit, protože mi bylo jasné, že při tomhle kvapíku bych se utavil hned po pár stech metrech. Tempo se po chvilce stabilizovalo na necelých čtyřech minutách na kilometr. Běželo se mi dobře. Před Vyšehradem se koridor zúžil na polovinu. Naštěstí to i tak bylo v pohodě, přeci jen v podobném tempu zas tolik běžců neběželo. Pod Vyšehradskou skálou už bylo trochu těsněji, ale i tam vše proběhlo bez vážnější kolize či zpomalení. Palackého náměstí bylo první vážnější prověrkou připravenosti. Stoupání je tu sice jen pozvolné, ale při běhu takřka na hranici možností dokáže nehezky potrápit. Naštěstí i tato překážka byla pokořena.
Při běhu Divadelní ulicí i po návratu na Smetanovo nábřeží jsem byl stále jen lehce nad čtyřmi minutami na kilometr. Ve chvíli, kdy jsme míjeli Karlův most, jsem začal pociťovat první lehké problémy. Při smyčce na Mánesově mostě díky lehkému stoupání i podkladu v podobě dlažebních kostek jsem poprvé lehce zpomalil. Ani jsem se nemusel dívat na hodinky, prostě jsem to věděl. (Tempo kleslo na 4:15/km.) Zároveň jsem si uvědomil, že tohle bude zatraceně bolet.
Následující pasáž po břehu Vltavy byla hodně těžká. Kostky, narůstající únava, vědomí toho, že ještě nejsem ani v půlce, ani zjištění, že už jsem v tom jen s Jakubem, to vše mi na sebevědomí zrovna nepřidalo. Z negativních myšlenek, že bych snad ani nemusel doběhnout, mě naštěstí vytrhnul pátý kilometrovník, osvěžující sprcha i občerstvovačka. Ty jsem chtěl původně úplně ignorovat, nakonec jsem si ale pro kelímek s vodou sáhl, zvládl jeden lok a zbytek si nalil za krk, abych se trochu probral. Nepříjemné, ale naštěstí krátké stoupání mi dalo zabrat, jako by předznamenávalo nejhorší pasáž závodu.
Nemocnici na Františku, Kozí ulice, U milosrdných…samá zatáčka, všude dlažební kostky, obrubníky, zábradlí. K tomu krize. Tempo mého pohybu se propadlo na 4:30/km. Jakub mi zmizel. Ale bylo mi to jedno. Musel jsem se přemlouvat, abych vůbec pokračoval v běhu. Myšlenky na vzdání závodu jsem zaháněl jen chvilku. "Dýcháš dobře. Nohy tě nebolí. To, že se na to chceš vybodnout, je problém jen tvojí hlavy!" přesvědčoval jsem sám sebe. Haštalská, Rybná…krize dosahovala vrcholu a tempo padlo ke dnu. Pět minut na kilometr. Ale pořád jsem běžel. A to se v tu chvíli stalo mým novým cílem. Doběhnout. Důstojně se dostat do cíle.
Po vyběhnutí do ulice Na příkopě mi blesklo hlavou, že už to není tak daleko. Skoro sedm kilometrů bylo za mnou a já se rozhodl o zbytku závodu přemýšlet jako o krátkých úsecích. Ten první pro mě představovalo Václavské náměstí. Tempo se jen lehce zlepšilo na nějakých 4:45/km. Žádný zázrak, ale pořád jsem byl na nohách a pohyboval se směrem vpřed, a to bylo hlavní. Druhá občerstvovačka proběhla podobně jako ta první. Hlt vody, zbytek na hlavu, za krk, prostě všude. Hned po otočce na Václavském náměstí se mi lehce uleví. 4:30/km a následně 4:20/km. Na Národní třídě jsem se k mému vlastnímu překvapení na chvilku dokonce dokázal přiblížit oněm vysněným rovným čtyřem minutám. Další smyčka, tentokrát na Mostě Legií, mě dokonale vydeptala, ale Masarykovo nábřeží mi zase dodalo optimismu, vždyť vede přímo k cíli.
Vím, že to pod čtyřicet nebude, ale dávám do toho všechno. Poslední kilometr. Stupňuji tempo. Při seběhu na náplavku mám skvělý pocit z toho, že doběhnu do cíle. Posledních pár stovek metrů stlačím tempo na nějakých 3:20/km. Koukám na cílovou bránu, na které zrovna poskočí čas na 42 minut. Škoda. Čtyřicet jednička by vypadala lépe. Stopky zastavuji na čase 42:04. Oficiální časomíra mi naměřila čistý čas ještě o dvě vteřiny lepší tedy 42:02.
A víte co? Jsem spokojený. Zlepšení osobáku o více než tři minuty oproti času, který jsem na jaře zaběhl v Pečkách, mi na to snad dává právo. A příště už to třeba bude i pod těch čtyřicet.
Díky Rungo.cz, díky Nikolo za trénování.
Hodnocení RUNGO.CZ běžce : Bára Topinková
Rozkaz zněl jasně – uběhnout deset kilometrů za cokoliv mezi 55 a 60 minutami. Před Nikolovými tréninky se to zdálo být nesplnitelné. Po absolvování jejich první půlky snadné. Po výronu kotníku opět nesplnitelné. Po bolavém postupném návratu alespoň reálné.
Svoji přípravu jsem nebrala na lehkou váhu a odběhla jsem valnou většinu Nikolových tréninků, i když mu při mém sakrování na jeho adresu muselo pěkně zvonit v uších. Konečně jsem se naučila trénovat intervaly, přidala si běh s holemi a zkrotila mobilní aplikace, které mi při běhání začaly pomáhat, místo aby mě jako blondýnu štítící se čehokoliv IT přiváděly k rozkopání v amoku. Podvrtnutý kotník jsem rozběhala a naučila se tu otékající potvoru pořádně tejpovat. Kvůli absolvování závěrečného závodu WRP jsem si zkrátila dovolenou u moře o den a půl. Přesto je můj výsledný čas 1:00:18.
Nebudu se vymlouvat na to, že mi elementálové nebyli nakloněni. Natrénováno bylo, i když přes šestitýdenní pauzu díky kotníku a po celonoční jízdě autem nebylo moje tělo uzpůsobeno závodu tak, jak jsem si přála. Předzávodní párty ve Žlutých lázních jsem si užila i s líčením, tetováním, česáním krásného drdůlku a potkáváním se s čtenáři. Jenže pak jsem přepálila start. Zvolila jsem prostě tempo, kterým jsem byla zvyklá běhat ve stavu plné síly a vyspanosti. Chtěla jsem těch 55 minut dát a chtěla jsem to až moc.
Můj vodič Filip se opravdu snažil. Každých dvě stě metrů od startu zkontroloval tempo a něco povzbudivého mi řekl. Ale po třetím kilometru mi došla šťáva. Po čtvrtém přišla krize. Na pátém se ke mně připojil Nikola, ale přes neskutečně skvělou podporu obou doprovodných mužů včetně podávání vody a hecujících sloganů ze mě nevyrazili víc než strojový pohled vpřed a zpomalující krok. Z trati si nepamatuju skoro nic, jen to, že vůně klobás na Václaváku mi místo hladové sliny zvedla žaludek. Podle postupu oficiálních vodičů i mých kamarádů na trati mi bylo jasné, že i ta hodina bude jen taktak.
Přes mocné povzbuzování Nikoly jsem nesebrala dost sil a závěrečný finiš začínala několikrát. Ale bylo to bolavé křečující utrpení a nakonec jsem souboj s hodinovou hranicí prohrála o čas potřebný na jednoho exáče. A současně jsem prohrála sázku, takže půlmaraton v Beaujolais běžím bez jediné kapičky vína. Aspoň si pořádně zapíšu za uši, že tempo se po startu nemá uspěchat.
Nemám z toho ale špatný pocit. Vím, že v tréninku i na trati jsem nechala úplně všechno. Líp už to nešlo. A jsem moc ráda, že mě Nikola coby totálního hobíka a neználka konečně naučil trénovat jako běžce. Budu v tom pokračovat. Těch mizerných 18 vteřin padne, tím jsme si já i můj stále se zmenšující zadek jistí.
