Překladatelka Blanka Stárková
Vzpomínáte si na svoje první setkání s Márquezem jako spisovatelem? Kterou jeho knihu jste četla jako první?
Ze všeho nejdřív u nás vyšlo několik jeho povídek v revue Světová literatura. Ale první knihou samozřejmě bylo Sto roků samoty v roce 1971, bez nadsázky zjevení nejen pro mě, ale pro celé české, evropské i světové čtenářstvo, nesmírný, a přitom zcela zvládnutý příval životní a vyprávěcí energie v poněkud unavené a spíše racionální literatuře tehdejší doby. Ta kniha pro mě sestává z neuvěřitelného množství příběhů, stažených často do několika řádek, do příznačného gesta postavy, které by pro jiného spisovatele vydaly na celoživotní povídkovou tvorbu. Márquez je ponechává v kondenzovaném zámotku a sceluje je ve velký mnohohlasý příběh. U nás kdysi tohle uměl Vladislav Vančura. Zásadní pro mě bylo setkání s Márquezem překladatelsky: svou dráhu v tomto oboru jsem začínala právě jeho povídkami, které vyšly ve starém Odeonu pod názvem V tomhle městečku se nekrade.
Blanka Stárková (1944)Překladatelka ze španělštiny a rozhlasová redaktorka. Z díla Gabriela Garcíi Márqueze přeložila pět knih: V tomhle městečku se nekrade (1979), Láska za časů cholery (1988), Zpověď trosečníka (2004), Na paměť mým smutným courám (2005) a Pohřeb Velké matky (2008). Kromě kolumbijského držitele Nobelovy ceny přeložila například knihy Julia Cortázara, Javiera Maríase nebo Abela Posseho. |
Překládala jste Lásku za časů cholery, která je, alespoň u nás, asi druhým nejznámějším Márquezovým dílem po Sto roků samoty. Považujete ji také za druhou nejlepší?
Určitě za svým způsobem nejbližší Sto rokům, přinejmenším v onom radostném vypravěčství a v tazích velké fresky. Na rozdíl od Sta roků, což je román při veškeré zábavnosti a nadsázkách spíše tragický, je Láska za časů cholery kniha neobyčejně laskavá, doporučovala bych ji jako medikament. Žebříček Márquezových románů ale neumím sestavit, každý je něčím jiný. Literárně je bezesporu vynikající Podzim patriarchy, který autor podle svého vyjádření psal jako poezii, jako báseň s dokonalým využitím možností španělštiny, zvláště syntaktických. A také novela Kronika ohlášené smrti, psaná téměř jako reportáž, v níž se události neodvolatelně řetězí jako v antickém dramatu. Obě ty knihy, každá jinak, kladou značné překážky při převodu do češtiny, hlavně Podzim patriarchy. To ale bývá osud knih, které jsou tak silně spjaté se strukturou původního jazyka. Ostatně právě i Vančura se vzpírá překladu.
Gabriel García Márquez v sedmdesátých letech
Není vám líto, že jste nestihla přeložit Sto roků samoty?
Není. Vladimír Medek tuto knihu přeložil tak, jak by ji Márquez napsal, kdyby psal v češtině, tedy kongeniálně. Pro mě je to referenční márquezovský překlad.
Měla jste možnost přeložit poslední Márquezovu knihu Na paměť mým smutným courám. Myslíte, že tato kniha je jakýmsi symbolickým završením jeho díla?
Nemyslím, je to spíš nostalgické ohlédnutí. Překládala jem si zároveň s chutí i trochu se smutkem, nejen při rozpoznávání autorových narážek na jeho mladické doby, ale i s poznáním přece jen jistého úbytku té vyprávěcí energie, kterou býval tak proslulý. Ale po pětasedmdesátce to i tak byl výborný literární výkon, se spoustou ironie, sebeironie a smíchu.
Je Márquezovo dílo překladatelský oříšek, nebo se překládá lehce?
Težce! Márquez, jako skutečný spisovatel, je právě také tvůrcem jazyka. Dalo by se dlouze a snad i napínavě vyprávět o tom, jaké tvoří asociační srážky, jak vynechává příměr a rovnou kumuluje představy, jak dokonale zachází s časovou strukturou španělštiny, která je zcela jiná než v češtině. Právě novela Kronika ohlášené smrti je vystavěna na jasné struktuře časových pásem, různě vzdálených minulostí a událostí, které terpve mají v minulosti nastat, i když jsou z hlediska vypravěče už završeny. To dovoluje gramatika španělštiny, nikoliv češtiny, v níž si musíme všelijak pomáhat. Potěšením pro Márqezova překladatele naopak je, že každá jeho představa a myšlenka je vyjádřena konkrétně, přesně, bez vaty. Když jako překladatel vidíte textu pod sukni a shledáváte tuto přesnost, musíte autorovi vzdát největší kompliment.
Gabriel García Márquez na snímku z roku 2008
V čem je podle vás Márquez jako spisovatel nejsilnější? A má naopak nějaké slabiny?
Nejsilnější je pro mě jako vypravěč, vypravěč zábavný, ironický, nadsazující, až obžerný, těšící se z toho, že může vyprávět. Myslím, že v tom - a ve způsobu, jakým to dělá - je i jeho literární nesmrtelnost. Odráží se v tom i jeho karibskost. Méně je autor intelektu nebo racionality, nahrubo řečeno. Jeho typovým protiobrazem je v tomto smyslu peruánský držitel Nobelovy ceny Mario Vargas Llosa.
Márquezovy knihy uvedlo v češtině několik překladatelů. Nemyslíte, že to jeho obraz u zdejšího čtenáře může poněkud zkreslovat?
Nebyl v tom nakladatelský úmysl, spíš shoda okolností. Ale máte pravdu, že je to nezvyklé. Od devadesátých let se nový Odeon rozhodl už jen pro překladatele dva. Ale nedomnívám se, že tato překladatelská četnost Márquezovy texty nějak zkreslila. Všichni překládali poctivě - a ty knihy byly každá jiná.
Setkala jste se s Márquezem někdy osobně?
Nesetkala, ale v duchu jsem s ním vždy vedla hojné debaty při překládání.
Na co byste se ho při případném setkání zeptala?
Proč v Lásce za časů cholery musel z textu sebevraždou vyhostit ubohou dívku Américu Vicuňovou, oběť milostné vášně již stařeckého protagonisty Florentina Arizy, a jestli mu jí nebylo líto. Jestli ji prostě nemohl vyšoupnout z románu jinak, když příběh potřeboval, aby už nepřekážela.
Gabriel García Márquez na snímku z roku 2008
Podle Márquezových knih vznikla řada filmů. Viděla jste některé? Podařilo se filmařům vystihnout podstatu jeho díla?
Měl výborné vizuální vidění, ostatně byl znamenitý novinář-reportér. Řadu svých povídek psal jako povídky filmové. Pokud jsem ale některou na plátně viděla, musím říct, že text byl vždycky o mnoho lepší.
V čem je Márquezův největší význam pro literaturu 20. století? A vidíte nějakého jeho přímého následovníka?
Márquez byl nejprve hodně napodobován, v literaturách španělského jazyka měl mnoho epigonů, které lákalo vnějškové napodobení jeho stylu. Pro další generace mladých literátů se ale stal příliš "silným otcem", a tak se s pojetím literatury, jakou on představoval, dosti energicky rozloučili, ba vzbouřili se proti němu. To bývá úděl silných postav. Jsem si jistá, že jen dočasný. Rozhodně byl ve 20. století jedním z nejvýraznějších a nejoriginálnějších obnovitelů románového žánru. Také jeho tvorbou se v minulém století stala latinskoamerická literatura literaturou světovou. A nepochybuji, že jeho význam pro čtenáře není omezený časem.
Život slavného spisovatele v krátkém medailonu:
