Proslavil se, když mu bylo dvanáct let, a to hned po boku Maxe von Sydowa v dánsko-švédském filmu Pelle Dobyvatel. Koprodukce získala Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film a její dětský představitel Pelle Hvenegaard Evropskou filmovou cenu pro nejlepšího mladého herce. "Byl to splněný sen, ale vlastně jsem předběhl sám sebe. Dlouho jsem se hledal," řekl naší redakci.
Uvědomoval jste si jako dítě, co vlastně znamená vyhrát Oscara?
Naši sošku Oscara jsem vlastně nikdy neviděl, takže jsem ji ani neměl v ruce. Celé mi to připadalo nereálné, protože mela, která se strhla s popularitou filmu, byla neuvěřitelná. Začal jsem cestovat po celém světě, byl jsem na festivalech v Cannes i v Benátkách. Ve třinácti mě vyhlásili nejtalentovanějším hercem Evropy. Když jsem si to později skládal v hlavě, vlastně jsem to nemohl pochopit, protože v Pellem Dobyvateli jsem vlastně nehrál, ale jen reagoval na své mnohem slavnější kolegy.
TEHDY A DNES. Pelle Hvenegaard v oscarovém filmu Pelle Dobyvatel a při setkání s novináři na zlínském filmovém festivalu.
Jak jste se dostal k hraní?
S největší úctou - Pelle je splněný sen. Když jsem byl malý, vždy jsem chtěl hrát. Blbnul jsem ve školce, ve škole. Viděl jsem všechny filmy a řekl jsem mojí mamince, aby mi pomohla k filmu. Takže když jednou našla v novinách inzerát, zeptala se mě, jestli to chci zkusit. Jmenuji se Pelle, hraji Pelleho. Byl to můj osud, včetně toho, co následovalo.
Vybavujete si natáčení?
Bylo skvělé. Sice to bylo šest měsíců tvrdé práce a já jako desetiletý jsem pracoval stejně intenzivně jako dospělí. Ale překonat tu následnou černou díru, která logicky po slávě následovala, bylo zdaleka to nejtěžší. Byl jsem mimo pozornost médií, filmařů. Trvalo mi velmi dlouho, než jsem se našel.
Nikdy jste se nechtěl vrátit na stříbrné plátno?
Před pěti lety jsem si zase zahrál ve stodílném seriálu, takové soap opeře. Pustili mi pilotní díl a zajímalo je, jestli bych to vzal. Řekl jsem si, proč si nevyzkoušet roli barmana nebo řidiče, nakonec jsem dostal jednu z hlavních rolí. Vlastně jsem si to začal znova užívat. Jako bych se vrátil do doby před Oscarem.
Co se vám první vybaví, když se řekne jméno Maxe von Sydowa, vašeho filmového otce?
Výjimečný člověk. Víte, jak jsem mluvil o té díře, která vznikne, když skončí natáčení a to kolečko cest po světě? Jak je důležité to období překonat? Tak právě Max byl tak úžasný, že mi ještě deset let psal vánoční přání. Všichni se k vám mohou hezky chovat na place, ale když zhasnou světla, je po všem. O něm tohle mnoho vypovídá.
POHODÁŘ. Hollywoodskou slávu si užil ve třinácti, nyní Hvenegaarad sleduje film s absolutním nadhledem.
Setkali jste se po natáčení?
Pokoušel jsem se o tom. Ale narazil jsem na tu nesmyslnou byrokratickou stěnu, když jsem tvrdil, že ho znám. Nedostal jsem se k němu. On opravdu stojí nohama na zemi, nepovyšuje se. Vybavuje se mi jeden okamžik z natáčení. Pracovali jsme spolu s dalšími třemi stovkami lidí z komparzu, kteří chodili na jídlo do velkých cateringových stanů. Herci a štáb seděl v hezké kavárně a Max nikde, Tři lidi ho šli hledat a on si v klídku postával ve stanu s těmi lidmi a pil z papírového kelímku kafe a čekal na svou porci. A to na něm obdivuji: nezáleží na tom, jakou byl hvězdou, vždy byl jen pokorný.
Nikdy jste se nechtěl vrátit na stříbrné plátno?
Odjel jsem do Hollywoodu, kde mě chtěli do filmů a vlastně jsem i něco natočil. Ale uvědomil jsem si, že se chci vrátit domů. Myslím, že herců, kteří se dokážou uživit jen hraním, je opravdu málo. Ti ostatní se musí ohánět. Před třinácti lety jsem probděl noc a když se má bývalá partnerka, která teď ve Zlíně sedí vedle mě, probudila, oznámil jsem jí, že s hraním končím.
Práce v televizi vás naplňuje podobně?
Posledních deset let se věnuji práci v televizi. Zkusil jsem si všechno: být editorem, producentem, ale také moderuji. Soustředil jsem se na to, protože jsem se chtěl postavit nohama na zem. Sem tam hraji, ale nic zásadního. Byla to velká změna a především velká úleva. Televize je nekonečná výzva. Měla byste to taky zkusit.
