Jiří Grossmann proslul především s Miloslavem Šimkem jako protagonista jedné z nejpopulárnějších českých komických dvojic, jejíž popularita je srovnatelná jen se "značkami" Voskovec & Werich a Šlitr & Suchý. Co do množství zlidovělých "hlášek" z jejich dialogů a zejména povídek, které s oblibou cituje už několik generací, dokonce patrně svoje konkurenty předčí.
Tak trochu ve stínu Grossmannovy divadelní tvorby zůstala jeho činnost hudební. Dvojice Šimek & Grossmann působila ve druhé polovině 60. let v bigbeatových klubech Olympic v prostorách dnešního Studia Ypsilon ve Spálené ulici a ve Sluníčku na Příkopech, kde svými moderátorskými výstupy, ale už i povídkami, prokládala vystoupení prvních českých rockových kapel.
Milovaným hudebním stylem Jiřího Grossmanna ovšem paradoxně byla především moderní country. Její české podobě mnoha svými texty i barvou hlasu dodal tu kvalitnější podobu. Své texty psal Grossmann především pro semaforské interprety: Pavla Bobka, Naďu Urbánkovou, Milušku Voborníkovou nebo Evu Olmerovou.
Právě jejich nahrávkám je věnováno jedno ze tří CD stávající edice. A jsou mezi nimi hity, které se dodnes hrají nejen v rozhlasovém éteru a patří do stálého repertoáru jejich interpretů, ale také patří do "zlatého fondu" českých zlidovělých písní.
Repertoár všemožných amatérských kytaristů a táborákových či hospodských zpěváků se bez songů Oh Ruby, nechtěj mi lásku brát, Čekej tiše nebo Houston téměř neobejde. Na mimořádně silnou a asi jeho nejlepší píseň Závidím, nazpívanou Naďou Urbánkovou a napsanou Grossmannem v předtuše blížící se smrti, si naopak asi troufne málokdo.
Dva disky jsou pak věnovány Grossmannovým písničkám, které nazpíval sám, případně jako duety (občas v podobě komických výstupů s "nezpěvákem" Šimkem). Grossmannův vemlouvavý hlas a velmi dobré frázování dodává jeho písním specificky osobní rozměr, který v jistém rozporu s jeho pověstí komika nejlépe svědčí písním vážným.
Naopak písně "srandovní", často dobově zabarvené (například hrátky s ruštinou po sovětské okupaci), příliš nepřežívají. Silný je Grossmann jako textař i interpret tam, kde v podstatě vážný text může jemně ironizovat, což se týká třeba jeho slavných hitů Blizzard nebo Své banjo odhazuji v dál.
Jiří Grossmann (20. července 1941 – 5. prosince 1971) byl v rámci populární hudby přelomu 60. a 70. let významnější osobností, než si možná dnes dokážeme připustit. I kdyby trojalbum Až tě náhodou potkám, sestavené Mirkem Černým a vydané Supraphonem, připomnělo jen tuto základní informaci, je třeba jej přivítat.
