První, co by si každá dvojice před podobným krokem měla ujasnit, zda vůbec na vesnici žít dokáže. Jedna věc je načančaná vilka se skvělým vybavením, druhá věc potom fakt, že k oné vilce na kraji vesnice vede jen blátivá cesta, do krbu je potřeba naštípat dřevo, neposekaná zahrada se stává džunglí, soused zapíná o víkendu v osm ráno cirkulárku, jinému sousedovi od rozednění kokrhá kohout a po bouřce pravidelně nejde proud.
Konfrontace mezi starousedlíky a "naplaveninami" bývá tím více patrná, čím menší povědomí o životě na vesnici příchozí mají. Pokud mladá maminka miluje hlasité mrouskání koček v letních nocích, přitahuje ji vůně kravína, s nadšením si láme nehty v záhonu, ráda s dětmi dupe v loužích a nevadí jí, že nejbližší divadlo a obchodní centrum je několik desítek kilometrů daleko, je z půlky vyhráno.
Nejen žít, ale hlavně přežít
Pak už jde jen o to, jak na venkově přežít, nezbláznit se a nezabouchnout si navěky cestu zpátky. Pokud jediným kontaktem s civilizací bude jednou týdně pošta a supermarket, dojemné telenovely v televizi a vlastní žvatlající batolata, může se to odrazit na duševním rozpoložení matky. Pokud kromě toho bude večer co večer dychtivě vyčkávat u vrat zvuk motoru vozu svého manžela, kromě finanční závislosti si vypěstuje i tu sociální. A ta je horší.
Ze začátku to může vypadat jako super nápad. Ale domeček daleko od civilizace neskýtá jen samé skvělé zážitky. (Ilustrační snímek.)
Jak a proč nejlépe (vy)užít volný čas v domě daleko od civilizace
|
"Je jedno, jestli jste v poli v domečku, anebo zavřená ve městě. Pokud nemáte žádné známé a radosti, tak se stane to samé," s lehkou nadsázkou komentuje tuto skutečnost psycholožka Marta Boučková. Má tím na mysli, že každá žena – ať už "zelená vdova" v příměstském satelitu, anebo v bytě na sídlišti ve městě – potřebuje mít nějakou životní náplň. "Není možné zůstat ve všem naprosto závislá na svém manželovi. Je potřeba vypracovat si záložní plán," dodává.
Sama doma
Mnoho žen i po ukončení rodičovské dovolené zůstává dál doma, protože je finanční situace netlačí vracet se do práce. Ani to kolikrát nejde – školka je plná, zaměstnavatel nesouhlasí s kratším úvazkem, dítě neustále marodí. Některé ženy dokážou ze situace vytěžit to výhodné – jezdí s dětmi cvičit či plavat, navštěvují mateřská centra, anebo později, když děti povyrostou do školního věku, jezdí na jazykové kurzy, dálkově studují vysokou školu, navštěvují výtvarné workshopy, setkávají se s kamarádkami či kolegy z bývalé práce...
"I když žena není nucená pracovat, může si najít kromě koníčků i nějakou dobrovolnickou práci. Třeba nabídnout pomoc ve škole svých dětí, vést nějaké kroužky, zkrátka zabývat se nějakou smysluplnou činností," jednoznačně doporučuje Marta Boučková. "Vždy je však třeba mít na paměti, co uděláme, když se něco stane. Partner může zemřít, opustit nás pro jinou ženu – je nezbytné mít vyřešené, jak se v dané situaci o rodinu zvládneme postarat," doplňuje. Zní to možná až příliš pragmaticky, ale život se s námi nemazlí (dokonce ani na osamělé matky nebere ohled) a málokdo ochotně zaměstná čtyřicetiletou ženu bez praxe a zkušeností.
Za největší průšvih lze proto považovat rezignaci na jakoukoliv činnost, která by nás posunula někam dál. Žena, která žije ve stínu svého manžela, celé dny tráví osamoceně čekáním na NĚJ a odstřihne se dobrovolně od veškerých kontaktů, je na nejlepší cestě do pekla. Nebo aspoň k načaté lahvi vína nebo něčeho tvrdšího. Jak dodává i psycholožka Boučková, člověk je společenský tvor a potřebuje být ve smysluplném kontaktu s lidmi. Není důležitá báječná kariéra, ani život v přepychu. Hlavní je neuzamknout se ve zlaté kleci.
