Když Klárka dostala cukrovku, nepouštěla jsem ji ani ven

Málem jsem omdlela, když mi lékaři oznámili, že má malá dcera má diabetes 1. typu. Jako by život skončil. Trvalo asi rok, než jsme se s tím všichni naučili žít. Paní Jana napsala další díl našeho seriálu Můj boj s nemocí.

Ilustrační fotografie - Injekce, pacient, léčba | foto: Profimedia.cz

Zprvu jsme si mysleli, že je Klárka na jaře jen unavená, že i kvůli tomu zhubla a její časté pití a močení jsme skoro ani nevnímali. Jenže pak jsem úplně náhodou slyšela v rádiu pořad o dětské cukrovce a polil mě studený pot. Všechno sedělo na naši osmiletou dceru.

Co je cukrovka

Diabetes mellitus, neboli cukrovka, je onemocnění způsobené nedostatkem inzulinu (hormonu produkovaného slinivkou, která řídí pohyb glukózy v těle).

Většina potravy, kterou zkonzumujeme, se rozloží na glukózu, která pak vstupuje do buněk a funguje jako zdroj energie. Nedostatek inzulinu však zamezí vstupu glukózy do buněk, ta se pak hromadí v krvi a způsobuje hyperglykemii – vysokou hladinu cukru.

Rozlišujeme dva typy cukrovky. Cukrovka 1. typu, na inzulinu závislá, je stav, kdy se ve slinivce netvoří žádný inzulin, a může postihnout prakticky kohokoliv.

Naproti tomu cukrovka 2. typu, na inzulinu nezávislá, se vyskytuje u lidí nad 45 let a je vyvolána poruchou uvolňování inzulinu nebo jeho sníženou účinností.

Manžel nad tím sice mávl rukou a tvrdil, že to je nesmysl, ale já jsem s Klárkou vyrazila k doktorovi. A upínala jsem se k tomu, že doktor mé obavy rozptýlí. Jenže nerozptýlil. Právě naopak.

Proč zrovna Klárka?

Po několika vyšetřeních jsem se dověděla zprávu, která mi převrátila život naruby. Cukrovka! První, co mě napadlo, bylo to, co by si asi řekl každý: Proč zrovna naše hodná a roztomilá Klárka? Vždyť to bylo normální dítě, které ani moc nemarodilo.

Druhé, co mě napadlo, bylo asi také logické, i když úplně mimo: Vždyť Klárka nejedla žádné extrémní množství sladkostí. Dokonce jsme se ji s manželem snažili vést k "cukrové střídmosti". Byla štíhlá, možná až trochu moc.

Až později, když už jsem byla schopná vnímat aspoň základní informace, jsem se od doktora dozvěděla, že Klárka má prostě smůlu a že její choroba s bonbóny a čokoládami nesouvisí. Její tělo přestalo vytvářet životně důležitý inzulin.

Doktor mě naopak pochválil, že jsme na chorobu u své dcery přišli poměrně brzy, že je mnoho rodičů, kteří dorazí do nemocnice až v okamžiku, kdy je jejich dítě ve velmi vážném stavu.

Inzulin po celý život

Z prvotního šoku jsem se probrala snad docela rychle. Musela jsem se naučit spoustu důležitých věcí, aby má dcera mohla dál spokojeně žít. Tak, aby ji nemoc omezovala co nejméně.

Dozvěděla jsem se, že Klárka se celý život neobejde bez inzulinu. Jenže píchání injekcí byl jen jeden krok, a vlastně ten jednodušší. Museli jsme se naučit měřit glykemii a znát postup při hyperglykemii, vypočítávat jednotky jídla a jednotky inzulinu, dodržovat dietu a spoustu dalších "drobností".

Byla jsem z toho v prvních týdnech tak vynervovaná, že jsem raději ani Klárku nepouštěla samotnou ven. A když už někde byla, trnula jsem hrůzou, když přišla o pět minut později domů nebo nereagovala na mobil.

V noci jsem špatně spala, neustále jsem chodila ke Klárce do pokojíčku a kontrolovala, jestli spí a nic jí není. Výsledek? Byla jsem totálně utahaná, nervózní a podrážděná.

Pomohl nám dia-tábor

Samozřejmě jsem taky neustále v časopisech a na internetu lovila informace o novinkách v léčbě cukrovky. Netrvalo dlouho a mohla jsem si sama otevřít poradnu pro diabetes.

Tak jsem se i dozvěděla o speciálním táboře pro rodiče a jejich nemocné děti. Byla tam i doktorka, která se cukrovce věnuje dlouhé roky. Přiznám se, že jsem k táboru byla zpočátku nedůvěřivá, nevěděla jsem, co od něho čekat.

Ale nakonec to bylo moc fajn. Setkat se s jinými rodiči a jejich dětmi, které spojuje stejná nemoc, poslechnout si jejich zkušenosti, poradit se s doktorkou a naučit se třeba nové recepty na dia-jídla se ukázalo jako velmi prospěšné a povzbuzující. Najednou jsem zjistila, že v tom našem trápení nejsem sama.

S Klárčinou chorobou válčíme už několik let, nemoc se jí nehorší, což je dobrá zpráva. Naučili jsme se s ní žít, Klárka chodí na kroužky, za kamarádkami, jen se musí hlídat v jídle a samozřejmě nezapomenout na inzulin. Je smířená s tím, že má určitý handicap, ale nestěžuje si. Na ulici byste nepoznali, jakou chorobou trpí.

Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu [e-mail]. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci.