Člověk se dostane na špatnou cestu, ani neví jak. Stačí slabá chvilka a může se stát třeba korupčníkem nebo nedej pámbu i zlodějem. A jsou takoví, kterým se jen jednou zatmělo před očima a skončili dokonce jako vrazi.
Moje postavení v lidské společnosti utrpělo v jednom malostranském kostele. Farář požehnal manželskému páru a já se stala tchyní.
Není pochyb, že se mi musela zhoršit povaha. Vždycky se zhorší. Vím to, protože pár tchyní znám. Například moje babička. Tatínek vždycky viditelně trpěl, když zazvonila u dveří. Bydlela totiž ve stejném domě jako my, jenom o patro níž. A zvonila dost často. Aspoň tatínkovi se tak zdálo. Vždycky trochu syknul. Když byla babička stará, už tolik nezvonila, protože měla berle a schody ji zmáhaly. Maminka jí vždycky v neděli vařila a my děti nosily jídlo dolů. Tatínek ale sykal stejně. Například, když jsme vyřizovaly babiččin vzkaz ohledně toho jídla. Říkala vždycky, že nic nechce, a když, vůbec jí nezáleží na tom, co jí. Má jen jedinou prosbu, aby to bylo stehýnko.
Koneckonců i já měla svého času tchyni, dej jí pámbu lehké odpočinutí. Vlastně se mi nezdála špatná. Pokud jsem s ní byla sama. Jak u toho byl muž, stalo se něco zvláštního. Najednou jako by mě převážili. To, co mě u každého zvlášť nanejvýš lehce nadzdvihlo, ztěžklo, když byli dva, několikanásobně.
Měli podobný způsob myšlení a asi se tak narušila rovnováha. Tedy hlavně moje, duševní. Cítila jsem se v pasti. Jednou, když jsem čekala druhé dítě, se mne tchyně věcně zeptala: „A kam jí dáš postýlku?“ To zájmeno mne zarazilo. Ultrazvukem se ještě běžně nevyšetřovalo, nikdo nevěděl, jestli se narodí kluk nebo holka.
„Proč myslíte, že to bude holčička?“ Zeptala jsem se. Matka mého muže Petra se té otázce skoro podivila. „Protože jinak by byl Petr zklamanej,“ vysvětlila s jasným poukazem na to, že kluka už přece máme a porodit druhého by bylo vůči manželovi nefér.
Pak se divte, že se o tchyních vyprávějí zlé vtipy. Zajímavé je, že člověk, když se sám stane tchyní, na sobě žádné zhoršení povahy nepozoruje. Dokonce má často pocit, že dělá dobro. Jedna moje přítelkyně dostala kdysi od své tchyně radu, aby nepokládala na leštěný nábytek skleničky s vodou. Od té doby ji nezdravila a přestala jí půjčovat i děti. Za pár let sháněla radu, jak odstranit z nábytku bílá kola. Docela mě začalo zajímat, co mou přítelkyni, jinak celkem přívětivou osobu, na té tchyni před lety tolik zlobilo. Zamyslela se a řekla: Že mě pozoruje.
To je důležité vědět. Snažím se zjistit co nejvíc věcí, jimiž bych mohla popuzovat. Některé by mě samotnou vůbec nenapadly. Jako to s tím jídlem. Loni v létě se mi jedna bývalá spolužačka mého syna v parku svěřila, že ji její tchyně terorizuje jídlem. Nejenže má vždycky, když k ní přijdou na návštěvu, navařeno, takže to vypadá, jako by počítala s tím, že doma se její syn a vnoučata moc nenajedí, ale jde ještě dál. „Představte si, že když jsme ji střídali na chatě, volala mi, co mi tam všecko nakoupila, prý abychom to nemuseli tahat s sebou. Já ji přitom vůbec o nic takového neprosila.“
Tak na to taky pozor, řekla jsem si. Ale nic neplatí absolutně. Setkala jsem se s jinou mladou matkou, která si naopak stěžovala, že její tchyně vůbec nevaří, a když k ní přijedou na návštěvu, není v lednici ani mlíko pro děti. Pak hledejte něco jako pravidla, co je dobře a co špatně! Nenajdete. Leda že by platilo: špatně je, cokoli učiníte. Nebo přesněji: Na všem, co učiníte, je něco špatně.
Že by? Zkusila jsem něco, co se nedalo zkazit. Věnovala jsem novomanželům byt. Naštěstí to bylo v mé moci. Naneštěstí časem zjistili, že je v noci ruší šramot od sousedů. Zeť sice velkoryse připustil, že za to tak úplně nemůžu, ale pocit viny mi nevymlouvá.
Abych si ale nestěžovala! Ve skutečnosti mám neobyčejné štěstí. Moje jídlo zeťovi celkem chutná a zdá se, že mi i důvěřuje. Často mi totiž ukládá drobné úkoly a pak trpělivě vysvětluje, v čem jsem udělala při jejich plnění chybu.
Kupuje mi i dárky. Třeba sadu kořenek na otáčecím kotouči. Bohužel se mi nevešla do kuchyně, leda bych odstranila mikrovlnnou troubu. Rozhodla jsem se troubu ponechat. Řekl, že už mi nikdy nic nedá, a odešel bez pozdravu. Přesto to se mnou zkusil ještě jednou. Po povodni mi koupil dokonce počítač. A nežádal za to nic jiného než trochu vděku. Rád slyší, když jednou týdně řeknu, že bez něj bych psala na starém šuntu. Nesmím ovšem vynechat.
Jo a taky chodí kontrolovat, jestli třeba nemarním čas u televize a na tom výkonném počítači píšu. Tak píšu...
