Doblba! jste už viděla, jaký to byl šok? Z filmu, nebo z toho, že se po letech sledujete na plátně?
Spíše to druhé. Já ani nedoufala, že si ještě někdo vzpomene, že jsem kdy ve filmech hrála. Přemlouvali mě, ať přijdu na zkoušku, já se vytáčela, že mám nemocného psa, ale když mi nabídli, že se o něj postarají, už jsem tam jít musela.
A roli jste vyhrála. Čím?
Vlastně nevím. Měla jsem říci strašně dlouhou větu, nedala se zapamatovat, přečetla jsem ji, oni se po sobě dívali, smáli se a pak povídali – to by taky šlo. Původně si totiž představovali trochu jiný typ, tradiční mírnou českou maminku.
Kdežto vy ve filmu rázně štípete dříví na sněhu.
Zima na Šumavě při natáčení byla hrozná, ale i když jsem z té branže dávno vypadla, zase jsem se cítila jako doma. S Jardou Duškem je obrovská legrace, jeho otce Vlastíka znám ze Semaforu, kam si ho vodil jako dítě. A právě Dušek otec, který hraje mého manžela, mě prý tvůrcům Doblba! doporučil, jak jsem se dodatečně dověděla.
Po Semaforu se vám nestýská?
Zajdu tam, když mě pozvou na premiéru, z celého souboru se dodnes nejvíc kamarádím s Jiřím Datlem Novotným, ale ta doba je prostě pryč. A já nejsem herečka, přinejmenším ne v tom smyslu, že bych bez divadla nemohla žít. Vrátila jsem se k výtvarné profesi, dělám Tiffanyho lampy. Kupují je hlavně cizinci, ale jednu mají i ve Francouzské restauraci Obecního domu a na fotografii se dostala až do kuchařky francouzských receptů.
Nicméně před kameru jste se vrátila, navíc v prvotině Petra Vachlera. Neměla jste k němu nedůvěru?
Ne, proč? Věděl, co chce, nenechal si do toho mluvit, byl v klidu, nekřičel. Pro mě to byl opravdu příjemný návrat, vlastně nejhorší byl ten casting, i když jsem ho už taky párkrát zažila. Byla jsem zvyklá, že Passer, Forman, Menzel si mě vybrali přímo, bez zkoušek a dotazníků s otázkami typu, kolik vážíte. Ale chápu to, je jiná doba, člověk si na konkurzy zvykne a já hlavně vím: Když to vyjde, fajn, když ne, nic se neděje, vrátím se k lampám.
Začínala jste s pokolením nové vlny 60. let. Vidíte dnes v českém filmu nějaké podobné uskupení?
Nevím, přiznám se, že mě zatím nic neuchvátilo. Pokud mi někdo film doporučí, jdu na něj a pak si říkám: Pěkné, ale že bych si z toho sedla na zadek? Měla jsem štěstí, že jsem snad až na dva hrála jen v dobrých filmech, promítají se dodnes.
Probíráte své nabídky se syny? Jste si navzájem rádci a kritiky?
Ne, ani Petr s Matějem, kteří dělají hlavně divadlo, ani Radim, který studuje filmovou vědu, mi do toho nemluví. Platí to vzájemně, já ani nevím, co třeba Petr právě točí, synové nevědí, co točím já, až se navzájem pozveme na premiéru.
Jaké diváky byste vy pozvala na Doblba!?
Je to film pro milovníky černého humoru, zřejmě mladší ročníky uznávající recesi, protože ve skutečném životě kolem krematoria moc srandy není. Je to specifický humor, ale beru ho normálně. V Semaforu jsme byli zvyklí na salvu smíchu za každou třetí větou, jenom smíchu jemnějšího, než jaký letí dnes.
Umíte si představit, že vznikne pokračování Doblba 2?
Bylo by příjemné, kdyby se partička zase sešla. Skamarádili jsme se a pro mě to bylo i vzácné – že mi někdo ze štábu nosil kafe, a když mrzlo, i kabát. Až mi bylo trapně, nejsem na to zvyklá. I to dříví si občas musím naštípat sama, mám velkou zahradu a baví mě, fyzická práce mi nevadí. Takže venkov se mi na celém filmu líbil nejvíc – jen jsem zlomila sekyrku kněze, který mám půjčil svůj domek.
Používáte žerty z filmu? Zdravíte se třeba: Světlu vstříc?
Ne, nezdravím. Jsem katolička, vůči smrti mám určitý respekt. Scény v krematoriu byly pro mě nejhorší, člověk si vybaví, kolik přátel tam vyprovázel. Jak už jsem řekla, beru to, ale moc velkou legraci v tom nevidím.
