„Můj život je mimořádný. Začal v malém městečku, kde bylo velmi těžké si představit, že bych mohla dojít tak daleko, až k vám, mezi odvážné lidi, kteří jsou mi inspirací. Malému děvčátku se splnil velký, velký, velký sen,“ opakovala, když přebírala Křišťálový globus za mimořádný přínos světové kinematografii - útlá v zelenohnědých šatech s nahými zády a hlubokým výstřihem.
Ale to bylo už druhé dějství dramatu, které se jmenovalo Stoneová. To první začalo hned po jejím nočním příjezdu, kdy herečka, která s sebou přivezla nový film Jima Jarmusche Zlomené květiny, rozdala pár podpisů a zmizela za hradbou osobních strážců.
Od té doby se z hotelu vynořila jen vzácně, jako například, když vyrazila za nákupy českého skla. Zato z jejího štábu přicházely další a další pokyny. Nejprve zrušila rozhovory. Pak tiskovou konferenci. Nakonec i televizní interview v předsálí.
Stovky fanoušků i novinářů měly jen dvě šance ji zahlédnout: buď v davu kolem červeného koberce, nebo v sále - pokud si zájemci vybojovali vstupenku na čerstvě přestřihaný film, který letěl do Varů stejně utajeně jako herečka, dokonce pod krycím názvem, a na přání režiséra se nesměl ani tlumočit do češtiny, natož opatřit titulky.
K dovršení hysterie byl uzavřen hlavní vchod do kina, jakmile jím hvězda vstoupila, takže dvanáct set diváků se poklusem hnalo k jinému, užšímu vstupu. V tlačenici mezi zátarasy, které se horečnatě přenášely k dalšímu východu napříč davem, občas uvázli vozíčkáři či děti, uvnitř zase hostesky každého varovaly: „Nesmíte fotografovat, Sharon to zakázala. Ani mobilem, budete mít problém.“
Když na plátně běžel sestřih hereččiných filmů a při pověstné dráždivé scéně Základního instinktu zaburácel smích a potlesk, nervy už hrály všem - co když se diva kvůli tomu urazí a vůbec nepřijde?
Ale to už startovalo dějství druhé: herečka coby vyznamenaná umělkyně předvedla vstřícný, vzletný, téměř osmiminutový monolog. „Stala jsem se hvězdou, ale přišel čas, kdy jsem potřebovala únik. Byla jsem nemocná, dostala jsem mrtvici, odešla jsem ze scény, můj život se radikálně změnil -a pak jsem začínala v branži znovu. Na všechno se teď dívám jinak. Mám dvě skvělé děti, vidím za sebou filmy dobré i slabší, ale věděla jsem, že když se k práci vrátím, povedou mne už zcela odlišné důvody,“ uvedla nezávislý snímek Zlomené květiny. Jeho režiséra označila za génia a od svého hereckého partnera Billa Murraye se prý učila při natáčení den co den.
Poté se rozhovořila o míru. „Cesta, kterou jde vaše země, se podobá cestě mého srdce - a to je cesta míru. Dokázali jste spojit umění a politiku, to je důležité. Mír není jen opakem války, mír je to, co zažíváme denně, kdykoli si všimneme člověka vedle sebe, když vrátíme vozík v supermarketu na místo, když darujeme své přebytečné boty někomu, kdo je potřebuje. Mír je v umění. A ve vědomí, že máme děti - díky tomu jsme zábavní a laskaví. Víra, že mír znamená slušně se chovat k tomu, kdo sedí vedle vás, může změnit zemi. Vaši zemi to změnilo. Díky tomu tady stojím, setkala jsem se s Václavem Havlem, který mě jako jediný za posledních třicet let pohnul k slzám, jsem ve vaší svobodné zemi, věřím v mír a vy jej máte. Můj sen se splnil,“ pozvedla Sharon Stoneová obě ruce ve vítězném gestu V - vítězství.
Zdálo se, že je dokonáno: ještě potlesk, pár fotografií a místo Stoneové zaujal moderátor Marek Eben, kterému herečka při dramatickém projevu zabrala oba mikrofony. Kráska splnila svůj úkol, půjde spát a ráno se vydá zpět do Londýna, kde točí volné pokračování Základního instinktu.
Jenže noc připravila třetí, zcela nečekané dějství. Sharon Stoneová se objevila na sponzorském večírku, ramenaté strážce nechala stranou a zatančila si s těmi, kteří kvůli ní před pár hodinami málem vypustili duši - s fotografy. Hvězda sestoupila na zem.
