Nachomýtla jste se někdy k porodu mimo porodnici?
Nikdy, jen na dvoře před porodnicí. Rodiče už nestihli dojít nahoru, takže jsme rodili v autě. Dopadlo to dobře. Na dovolené ani nikde jinde venku jsem k překotnému porodu spěchat nemusela.
Dokážete odhadnout, kolika dětem jste pomohla na svět?
Před odchodem na mateřskou jsem si vedla statistiku. Po návratu do práce jsem se k tomu už nevrátila, což mě dnes mrzí. Odhadem jsem mohla porodit přibližně kolem deseti tisíců dětí.
Za čtyřicet let praxe už pomalu přivádíte na svět třetí generaci...
Nejstaršímu dítěti, které jsem rodila, je nyní jedenačtyřicet let. Třeba své nejlepší kamarádce jsem porodila dvě dcery a každé z nich už také dvě děti. Poslednímu dítku pomůžu na svět letos v srpnu.
Kdy přesně jste jako porodní asistentka začínala?
1. srpna 1979. Během roční nástupní praxe jsme musely projít všechna oddělení od gynekologie po šestinedělí. Nejvíc se mi líbilo na oddělení pro rizikové těhotné, ale vybrali si mě na porodní sál.
To je určitě větší adrenalin než měřit rizikovým těhotným tlak...
Akčnější práci mám ráda. Kdybych se nestala porodní asistentkou, zřejmě bych si vybrala jiný podobně akční obor. Zdravotní sestru na ARO nebo JIP. Práce na kožním či očním by mě asi nenaplňovala.
Tušila jste, že u povolání vydržíte celý život?
Jsem typ člověka, který u věcí obvykle vydrží. Původně jsem chtěla být učitelkou, ale líbilo se mi i ve zdravotnickém prostředí. Táhlo mě to sice spíš k dětem, ale když jsem končila gymnázium, nástavbový obor dětská sestra zrovna neotevírali. Takže jsem šla na ženskou sestru, jak se tehdy říkalo.
Generace dnešních dvacátníků třicátníků si asi moc nedokáže představit celý život ve stejné práci.
Mají to těžké, doba je rychlá a chce se po nich práce a život nadoraz. Stoprocentní přesnost a vysoký výkon jsou stresující. Dřívější doba byla jaká byla, ale v práci mě to nevyždímalo tolik jako teď. Dřív si lidé stihli vedle zaměstnání postavit barák. Kdo na to má dneska čas?
Porod jako brutální krvavé nebezpečí, nebo nejkrásnější zážitek |
Co se za čtyřicet let v oboru změnilo nejvíc?
Spousta věcí. Novopečené porodní asistentky například musejí mít vysokou školu. Porodní sály fungují jinak, ženy mají daleko víc soukromí. Také myšlení nastávajících matek bylo diametrálně odlišné. Že je porodní bolest obrovská a miminko se bez ní nenarodí, v minulosti braly jako fakt. Dnes se mnohem více sahá po tlumicích prostředcích, u třetiny porodů se využívá epidurální analgezie. U porodů vyvolávaných ze zdravotních důvodů, nebo proto, že žena dlouho přenáší, pak skoro ve sto procentech případů.
Jaké další rozdíly vám mezi prvními ještě přijdou na mysl?
Dřív byla striktní spádovost, nemohla jste si vybrat, kde porodíte. Nebylo k dispozici tolik pomůcek, víc se během porodu leželo, ženy rodily bez doprovodu a do porodnice jezdily zpravidla sanitkou.
Kolik žen přijede do nemocnice sanitkou v současnosti?
Málo, ale je skupina žen, které si pletou „erzetu“ s taxíkem.
Ženy si také víc diktují, jak chtějí rodit.
Dřív se nám žena svěřila do péče a respektovala nás jako zdravotníky. Dnes jsou ženy obecně vzdělanější, zajímají se a často chodí se svou představou o porodu a porodním plánem. Párkrát se dokonce stalo, že dotyčná měla porodní plán orazítkovaný notářem a vyžadovala, abychom se plně přizpůsobili.
Dokážete se požadavkům ve většině případů přizpůsobit?
Snažíme si jim vyjít vstříc. Když porod probíhá dobře, ať se žena klidně staví na levé ucho, mám-li to říct s nadsázkou. V takovém případě může v průběhu jíst, pít, volit různé úlevové polohy. V opačném případně musíme vysvětlovat a vysvětlovat a je pravda, že většina nastávajících maminek si nakonec nechá poradit. Jsou však výjimky. Nikam nevedoucí komunikace, kdy neustále něco navrhujete a opakovaně jste odmítána, vás psychicky vyždímá. Porod by měl probíhat v oboustranné spolupráci.
Spatřujete na aktivním zapojení matek výhody?
Myslím si, že je dobře, že se ženy zajímají a mají svou představu o porodu. Má-li to žena v sobě srovnané, dokáže lépe pracovat s bolestí. Některé technicky vzdělané ženy však o porodu moc přemýšlejí. Chtějí vše zdůvodnit rozumem a neposlouchají své pocity.
Jak zvládáte být za každých okolností vstřícná a milá?
Práci musíte mít ráda. Jsme ale jenom lidi a každý zkrátka někdy nemá den. Na komunikaci si dnes musíme dávat veliký pozor. Někdo je schopný si stěžovat, že jste mu odsekla, klidně i s ročním odstupem.
V porodním boxu si rozdělal laptopy
Jsou období v roce, když si v práci „odpočinete“?
Takhle se to říct nedá, ale mám dojem, že od půlky října do konce listopadu bývá porodů o něco méně. Naopak nejvíc dětí se rodí v letních měsících od června do srpna.
Dokáže vás po čtyřiceti letech v oboru ještě něco překvapit?
Pořád mě něco překvapuje. Dnešní mladé porodní asistentky už ale nezažijí co my tenkrát. Že se třeba neočekávaně narodí dvojčata nebo miminko bez břišní stěny s vyhřezlými střevy. Byla jsem i u porodu siamských dvojčat. Dřív se vyskytovala různá překvapení častěji. I po tolika letech musíte mít k práci respekt a umět v určitých situacích jednat rychle. Zpravidla sloužíme dvě starší a dvě mladší asistentky a musíme být dokonale sehrané.
Máte vy osobně nebo porodní asistentky obecně nějakého v uvozovkách strašáka?
V porodnictví je stresových situací spousta. Třeba náhlé krvácení je vždy problém, naštěstí máme za zády lékaře a zázemí porodnice. Taky jsem vždy lehce napjatá, jací lidé na mě čekají, s kým budu jednat. Někteří se už ode dveří usmějí, snaží se navázat kontakt, ale když je někdo vůči vám apriori negativně naladěný, je to vždy hodně těžké.
Alena NovákováPo studiu nástavbového oboru ženská sestra nastoupila v roce 1979 v brněnské porodnici na Obilním trhu, kde pracuje do současnosti. Na svět pomohla více než 10 tisícům dětí, v létě odchází do důchodu. Má dceru a syna. Ráda peče a sbírá recepty. |
Rodila jste sama na Obilním trhu?
Ano. Poprvé ve dvaceti osmi letech, takže jsem na tu dobu jsem byla starší prvorodička.
Měla jste strach, když jste v práci viděla, co všechno se může při porodu stát?
Nepřipouštěla jsem si to, kolegům jsem věřila. Napoprvé jsem měla především hrozný strach, aby dcera byla v pořádku, protože v dubnu toho roku explodoval Černobyl, bylo hodně potratů a rodilo se i dost postižených dětí. Naštěstí vše dopadlo dobře, akorát porod skončil císařským řezem. Druhý císař už byl plánovaný, rozvolňovala se mi pánev a moc jsem nemohla chodit.
Rodila jste děti své dcery?
Ne, dělala jsem jí doprovod.
Kdo kromě partnerů a maminek doprovází ženy k porodu?
Můžete s s sebou vzít kohokoli. Vedle dul chodívají kamarádky či kamarádi, zažila jsem i tchána, ale to je spíš výjimka. Pouštíme nanejvýš dva lidi z doprovodu, ve větším počtu bychom se v boxu už nepohnuli.
Jsou doprovázející k užitku, nebo se hroutí?
Většinou to zvládají, podají ženě ručník, pomohou jí se napít, doprovodí ji do sprchy. Je dobré, že má žena s sebou někoho blízkého a není v boxu sama. Asistentka většinou vede dva porody současně, do toho my služebně starší dohlížíme na mladší kolegyně.
Čím vás kdy doprovod nejvíc překvapil?
Jeden tatínek pojal porodní box jako kancelář. Rozdělal si dva laptopy a úřadoval. Také si pamatuju na muže, který měl připravenou krabičku ve tvaru růže a děkoval partnerce za narození syna zásnubním prstenem. Ojediněle se stane, že má muž iracionální pocit, že před vámi musí partnerku ochraňovat. Někteří tatínci sedí vesměs nezúčastněně.
Má i pro personál kouzlo okamžik, když rodiče poprvé uvidí své dítě?
I po tolika letech v oboru je to vždy výjimečná chvíle. Někdy taky uroním slzu. Když rodiče vtipkují, společně se zasmějeme. Dobré i špatné zážitky si s sebou nosíte domů, je to psychicky velmi náročná práce.
Jaký případ vám za čtyřicet let praxe utkvěl?
Po dvou letech od mého nástupu do práce nám na sále zemřela žena na prudké krvácení. Bylo to hrozně rychlé a nikdy jsem na to nezapomněla. Nejrychlejší je embolie plodovou vodou (průnik plodové vody do oběhu matky s následným zablokováním plicního řečiště a vznikem plicní hypertenze – pozn. red.). Taky vás dostane, když porodíte mrtvé miminko. Když rodiče už přijdou s tím, že dítě nežije a musí se dostat ven. A vy ženu musíte tím neuvěřitelně těžkým obdobím provést.
To musí být velmi těžké pro obě strany...
I v těchto případech na památku píšeme kartičku s otiskem ručičky a nožičky. Je důležité, aby se rodiče s dítětem rozloučili a záležitost v sobě uzavřeli. A když vám po takovém zážitku ještě druhý den donesou kytku a poděkují... Něco podobného naštěstí není časté.
Daří se vám zážitky ventilovat?
Znám skoro pořád jen práci. Doma, na zahradě, ráda peču, sbírám recepty. Mám ráda divadlo a výlety po hradech a zámcích, dřív jsem vyšívala. S mužem si večer u televize rádi dáme dvě deci vína.
Tři tisíce nocí na nohou
Co máte na profesi nejradši?
Asi nepředvídatelnost. Každý den trávíte s někým jiným, každý porod je jiný, nikdy dopředu nevíte, co se stane. Ubíjelo by mě dělat něco stereotypního. Je to pěkná práce, i když sil s přibývajícími léty ubývá. Také jsme měli dobrý kolektiv, ze kterého se mi jinam nechtělo. Všude je chleba o dvou kůrkách.
Jak jste zvládala sloužit noční služby?
Za čtyřicet let jsem nespala asi tři tisíce nocí. Měla jsem štěstí, že mi děti hlídala maminka. Většina mých kolegyň skončila postupně u obvodního lékaře, aby mohly pracovat jen přes den. Po dětech jsem se do práce vracela brzy, synovi byl rok, když jsem se kvůli nedostatku lidí vrátila „brigádně“. Plný úvazek jsem měla v jeho necelých dvou letech a od té doby jsem v zápřahu.
Kolik vážilo nejtěžší miminko, které jste porodila?
To vím přesně, mělo 5,1 kilogramu a dotyčná druhorodička to zvládla levou zadní.
Troufla byste si s vaší bohatou praxí vést porod doma?
Ne, nikdy jsem nebyla jejich zastáncem. Pomoc někdy musí přijít rychle. Někteří prohlašují, že zbytečně strašíme, ale neuvědomují si, že to ve světe funguje na jiném principu.
Co přesně máte namysli?
Kolegyně se odstěhovala za prací do Anglie, kde ženy s oblibou rodí doma. O plánovaném porodu však vždy vědí i v porodnici, dotyčnou porodní asistentku vybaví a podmínkou je také dobrá dostupnost pro případný rychlý příjezd sanitky. O fyziologická těhotenství se tam starají jen porodní asistentky, které dotyčnou sledují po celou dobu těhotenství. V den porodu se nevidí poprvé.
U bezproblémových porodů lékaři nejsou ani u nás...
Pokud je vše v pořádku, tak od A až do Z je všechno na porodních asistentkách. Musely jsme se naučit i šít porodní poranění. Moravské porodnictví je však v tomhle trochu jiné než české. Na Moravě mohou rodit samotné porodní asistentky, když mají dostatek zkušeností. Lékař se volá, teprve když se něco děje. V Čechách to byla a stále je spíš lékařská záležitost.
V Brně žije dost cizinek. Jaké zvláštní požadavky u porodu mají?
Cizinek u nás rodí hodně, často jsou to ženy zaměstnanců zdejších IT firem. Třeba muslimky požadují porodní asistentku i doktorku ženu. Cizincům se snažíme přiřazovat anglicky mluvící asistentky, ale například s některými Vietnamkami se nedomluvíme vůbec. Některé rodiny s sebou mají tlumočníky nebo alespoň někoho na telefonu. Jezdí k nám rodit i hodně Slovenek, které nedůvěřují porodnictví ve své zemi.
