Do amerických prezidentských voleb zbývá už méně než rok. Volit mezi Joem Bidenem a Donaldem Trumpem je podle některých asi jako vybrat si, jestli je lepší utopit se, nebo uhořet. Je tedy namístě, aby se úřadujícího šéfa Bílého domu někdo zastal. Tak tedy: Joe Biden je super! Nebo alespoň kolem sebe má schopný tým, a to stačí. Svědčí o tom i to, že USA jsou nyní ve světě vnímány lépe než za předchozích administrativ. V žebříčku hodnocení amerických prezidentů Siena College Research Institute se Biden loni ostatně umístil 19. mezi Ronaldem Reaganem a Georgem Bushem starším. Přece si to experti nevycucali z prstu...
Osmdesátiletého demokrata sice podporuje jen 41 procent Američanů a Trump má navrch (i když ekonomice USA se daří), ale v zahraniční politice válí. Vyčíst mu lze snad jen zmatečné stažení z Afghánistánu, jinak je rázný a ví, co chce, ať už jde o korigování situace v Izraeli nebo pro nás klíčové zastavení Ruska na Ukrajině.
Průzkum: Čína na USA stále nemá. Za Bidena se k nim postoj světa zlepšil |
Biden samozřejmě nadále pokračuje v nejrůznějších trapasech, v sobotu například při uctění veteránů v Arlingtonu zase nevěděl, kam jít. Tak se chová trochu jako senilní robot, no. To je toho. Populace se vyvíjí a stárne tak, že brzy takoví budeme skoro všichni. A nakonec Joe vždycky trefí.
V Evropské unii se i kvůli chystanému rozšíření mluví o omezení práva veta v Radě EU v těch několika oblastech, kde se ještě dnes nepoužívá kvalifikovaná většina (např. zahraniční politika). V Česku zavládlo zděšení – velcí se proti nám teď vždycky spiknou a naši malou zemičku vždycky přehlasují. Bude jeden Mnichov za druhým! Nesmysl, zbytečně pasivní přístup... Naopak, konečně se budeme moci odvázat a vnutit malým svou, Malto, těš se.
Poté, co jsme se zbavili okovů zapšklého Visegrádu, nyní můžeme začít hrát v EU sebevědomou aktivní roli odpovídající našemu významu. Česko totiž není žádný trpaslík – v EU je deváté nejlidnatější. S hustotou 135 obyvatel na kilometr čtvereční by se dokonce dalo říct, že i přelidněné. Hlavně v Praze už nic nestavět, bytů je ažaž, to jen lidí je příliš.
V Británii se stalo něco nevídaného. Expremiér David Cameron se více než sedm let poté, co to vymňoukl s brexitem, stal novým ministrem zahraničí. Je to comeback jako hrom, ale není to bezprecedentní. Ve vládě Edwarda Heatha v letech 1970 až 1974 byl šéfem diplomacie Alec Douglas-Home, premiér z let 1963-4. O půlstoletí dříve, v roce 1916 se ministrem zahraničí stal Arthur Balfour.
Pár dnů před jmenováním se Lord Cameron mohl setkat s ostatními expremiéry; i v Británii uctívali válečné veterány. Theresa Mayová při této příležitosti zveřejnila společnou fotografii, chyběla na ní ale loňská jepičí premiérka Liz Trussová. To je to feministické sesterství... Zlé jazyky také říkají, že šéfové vlád se v poslední době měnili tak často, že se prostě nevešli do záběru.
Všichni žijící britští premiéři pěkně pohromadě při Remembrance Sunday. Zleva Rishi Sunak, Liz Trussová, Boris Johnson, Theresa Mayová, David Cameron, Gordon Brown, Tony Blair a John Major (12. listopadu 2023)
Cameron se stal součástí vládního „reshufflu“, který zažehl vyhazov ministryně vnitra Suelly Bravermanové po kritice policie v souvislosti s propalestinskými protesty. Pravicové křídlo konzervativců kvůli tomu teď aktuálnímu šéfovi Downing Street 10 Rishimu Sunakovi hrozí vzpourou a o Bravermanové se mluví jako o jeho možné nástupkyni. A štěpí se i labouristé, přičemž se po watersovsku opět odkopal Jeremy Corbyn.
Je Hamás teroristická organizace? Corbyn se vytáčel, ale neodpověděl |
Válka mezi Izraelem a Hamásem má zkrátka značný dopad na evropské politické scény. Ve Francii se ze sebe Národní sdružení snaží strhnout nálepku antisemitů a pasovalo se do role ochránce židů. Marine Le Penová bezostyšně vyrazila na pochod proti antisemitismu, zatímco levičák Jean-Luc Mélenchon ho odmítl se slovy, že jde o „rendez-vous lidí bezpodmínečně podporující masakry“ (jakože v Gaze). Jupiter Emmanuel Macron (který v glosáři prostě nemůže chybět) tohle velké prohození rolí sledoval zpovzdálí, jeho úkolem prý není manifestovat, ale přijímat rozhodnutí.
 |
Časy se mění i v Německu. Až do letošního podzimu si tam málokdo dovolil něco říci proti uprchlíkům a muslimům. Vlna antisemitismu časově se překrývající s náporem na azylový systém ovšem tamním představitelům rozvázala ruce. Vláda chce urychlit deportace, Bavorsko jako první spolková země nahradí hotovostní dávky žadatelům o azyl předplacenými kartami a kancléř Olaf Scholz – i kvůli tlaku neustále pravicovější Merzovy CDU – na výročí křišťálové noci prohlásil, že cizinci zastáváním antisemitských názorů riskují povolení k pobytu. Před časem kvůli zranění nosil černou pásku přes oko, teď si na to vzal černou jarmulku. Němci prostě mohli přitvrdit – když chrání židy, nikdo je z nenávisti neobviní.
Slovenský ministr vnitra Matúš Šutaj Eštok zkritizoval rozhodnutí soudu vrátit do funkce policejního viceprezidenta Branka Kišše.
To je všechno, jen nás baví psát ta jména, hlavně Eštokovo. Vyslovovat ho je asi horší:
Ale tak naozaj sa snažila ❤️ (noviny.sk - spravodajstvo TV JOJ)
A v Norsku znovu vyvolal pozdvižení poslanec Bjørnar Moxnes, který proslul v létě, kdy na letišti v Oslu ukradl sluneční brýle. Po incidentu si vzal nemocenskou a odešel z čela komunistické Rudé strany. Nyní se opět vrátil na scénu poté, co se ukázalo, že během podzimu opakovaně kradl v obchodech potraviny, mimo jiné sýr a lososa.
V rozhovoru s deníkem Verdens Gang uznal, že má problém, a působil zlomeně. Jeho nástupkyně v čele rudých Marie Sneve Martinussenová řekla, že je to smutné a závažné zároveň. Přitom strana v něm měla ideálního předsedu – kdo jiný by měl vést komunisty, když ne kleptoman?
