Herectví jste se prý rozhodl studovat díky poznámce v seznamu vysokých škol, že „v případě výrazného talentu netřeba maturity“.
To je takový bonmot, ale bylo to tak. Můj zájem se vždy točil spíš okolo humanitních předmětů. Koneckonců jsme vydávali školní časopis, hráli jsme bigbít, to o fyzice moc nebylo. Navíc jsem maturoval až na podzim a celkový součet mých známek byl takzvaně „za patnáct“, což na vysokoškolská studia nevypadalo. Šel jsem se učit fotografem, zatímco má tehdejší dívka odjela studovat do Prahy ekonomku. Jezdil jsem za ní a vymýšlel, jak se do Prahy přesunout. Objevil jsem kýženou brožurku se seznamem vysokých škol, kde mě právě zaujaly podmínky pro přijetí na DAMU. Tak jsem to zkusil a vyšlo to.
Kvůli údajnému hanobení státního symbolu jste si studium na DAMU zpestřil pobytem ve vazbě. Vrátil jste se někdy do vězení coby herec v roli?
Myslím že vrátil, ale bylo toho tolik, konkrétně si teď nevzpomenu. Musím ale lehce poopravit, za co jsem byl trestaný. Jelikož šlo jen o rudý prapor, nebylo to hanobení, ale paragraf 202 výtržnictví, za který se tehdy dávalo 18 měsíců natvrdo. A to mi opravdu hrozilo. Prokurátorka Ivanovová, která můj případ dostala, byla přísná bolševička. Měl jsem ale štěstí na advokátku Milicu Vejmělkovou, která mi byla přidělena ex offo a díky svému balkánskému původu byla patřičně razantní. Spolu s mým profesorem Otou Sklenčkou mě z toho průšvihu po dvou měsících dostali. Přišla mi obsílka o zastavení trestního stíhání cestou milosti od prezidenta Ludvíka Svobody.
Říkáte o sobě, že jste nesmělý romantik. Jde to dohromady s herectvím?
Spíš nejsem typický extrovert a exhibicionista. S herectvím určitého typu tohle dohromady jde, navíc jsem prošel průpravou zakladatele Činoherního klubu Jaroslava Vostrého. Ten razil cestu osobností, které navzdory svému vnitřnímu ustrojení něco prozradí nebo upustí, což je to skutečně zajímavé. Je samozřejmě spousta typů herců a herectví. Mě to baví takhle.
Díky vaší vizáži jste kdysi v německém filmu ztvárnil skutečnou hokejovou legendu. Jaké to tehdy bylo, nahlédnout díky natáčení za železnou oponu?
Film se jmenoval Zápas tygrů a já hrál postavu, jejímž předobrazem byl slavný západoněmecký hokejista Erich Kühnhackl. Byl to dvoumetrový kus chlapa s delšími vlasy, tak si pro jeho ztvárnění vybrala produkce mě. Točilo se totiž u nás, takže cestování do tehdejšího NSR nijak neproběhlo. Zpoza železné opony bylo ale samozřejmě naše luxusní hokejové vybavení, to mi všichni kluci na pražské Nikolajce záviděli. Půl roku jsme tam chodili s kolegy trénovat, abychom pak mohli před kamerou předstírat, že umíme hrát hokej.
Váš Drtikol v dětském snímku Prázdniny pod psa zase šoféroval obrovskou Tatru 813.
Šoféroval, a já v té době ještě vůbec neměl řidičák! Natáčeli jsme za normálního provozu a nahoře na kopci chodil produkční pan Rouha a praskaly mu žaludeční vředy hrůzou, aby se to neprovalilo.
Co vám říká inženýr Karel Vícha?
Zemědělský seriál Druhý dech, hodně se tam točilo v kravíně. Je to 30 let, moc si na něj nevzpomínám. Nedávno mi ale někdo říkal, že naše milostná scéna s mou seriálovou partnerkou Naděnkou Konvalinkou visí vystřižená na nějakém erotickém serveru. Neuvěřitelné!
Jako spousta vašich hereckých kolegů, i vy jste narozen ve znamení Ryb, které jsou prý nejšťastnější, když plavou proti proudu. Možná i proto jste kdysi herectví na nějakou dobu opustil?
I když mě herectví baví, nikdy jsem ho nevnímal jako poslání. Už jsem zmínil, že jsem k němu vlastně přišel tak trochu jako „slepej k houslím“. Když se po revoluci naskytly i jiné příležitosti obživy, na čas jsem si k nim odskočil, a myslím, že mi ta pauza jen prospěla. Zase jsem se na hraní pak začal těšit.
Spoluprodukoval jste úspěšnou lední revue Mrazík, pro kterou jste i postavu Mrazíka namluvil. Kdybyste opravdu vlastnil jeho kouzelnou berlu mrazilku, na co byste ji v první řadě použil?
Asi bych zabránil globálnímu oteplování. Berlou mrazilkou bych prostě zase zmrazil ledovce.
Co je pro vás při herectví to hlavní pravidlo?
Divadlo je o myšlení, není to recitace. Prvotní je myšlenka, až potom následuje pohyb a na závěr text. A je to takhle i v běžném životě. Když se skutečně vnímáte, uvědomíte si to. Spousta kolegů ty první dvě fáze vynechává a jen odříkává text, což je špatně a divák to pozná. Divadlo vytváří jakýsi jiný svět, který by v ideálním případě dle Shakespeara měl být zrcadlem toho, co lidi žijou. Diváci by se v postavách měli najít, teprve potom je to začne bavit.
Uvažoval jste někdy o tom, že byste herectví učil?
Nabídky jsem dostal, ale odmítl jsem je. Pomineme-li to, že si člověk není úplně jistý, co by vlastně studentům měl předávat, je tu ještě jeden rozhodující aspekt. Herectvím se živím. A jaké jsou učitelské platy, všichni dobře víme. Logicky bych tedy nebyl schopen garantovat plné nasazení v případě, že by přišla nabídka natáčení, kterému bych z hlediska obživy musel dát přednost. Což prostě nejde, učit jen tak napůl a jen tak někdy.
Vladimír Kratina v seriálu Já, Mattoni (2016)
Vladimír Kratina v seriálu Druhý dech (1988)
Vladimír Kratina ve filmu Evo, vdej se! (1983)
Doma jste v pražském Činoherním klubu, kde hrajete i v divácky velmi populární hře Bůh masakru, ve které se s kolegy na jevišti opravdu vyřádíte.
To je zrovna ten případ, o kterém jsem mluvil. Obecenstvo se v nás zřejmě nachází, proto to lidi tak baví. Kromě dalších představení Kati nebo Tanec bláznů momentálně zkouším s režisérem Jakubem Zindulkou takovou one man show s názvem QED neboli kvantová elektrodynamika. Je to o životě a díle fenomenálního fyzika Richarda Feynmana. Šílený ďábel, co se podílel na vývoji atomové bomby, a mimo to, že byl fyzik, bubnoval na bonga, maloval obrazy, hrál ochotnické divadlo, luštil mayské hieroglyfy a noviny o jeho přednáškách psaly jako o velkých dramatických výstupech. Premiéra mě čeká v prosinci, takže tím teď v Činoheráku žijeme.
