Nejprve se sice vyučil fotografem, ovšem po absolvování DAMU už se život Vladimíra Kratiny točil především kolem divadla. „Témata jako láska, závist a další, které se táhnou člověčí existencí jako červená nit, jsou pro diváky pořád stejně atraktivní nyní jako v časech, kdy jsem začínal,“ vypráví.
Letos jste oslavil sedmdesátku. Užil jste si ji ve velkém, nebo to bylo spíš decentní?
„Každej důvod k večírku je dobrej,“ zní moje heslo. Slavil jsem v Činoherním klubu, kam teď herecky patřím. Dorazilo asi sto hostí a slavilo se ve velkém. Hlavním darem byla kazeta šesti lahví „burgundského“. Pak jsem slavil na Slovácku ve vsi Archlebov, kde mám kamarády v tamním vinařství, jsem tam dokonce „čestným prezidentem“. Víno je totiž mým koníčkem, mně se moc líbí ta jeho nekonečnost a variabilita.
Když mluvíte o Činoherním klubu, tak tam jste hrál také s Josefem Abrhámem, který nedávno zemřel. Znali jste se dobře?
Ano, znali. Když jsem v roce 1988 nastoupil do Činoherního klubu, tak jsme spolu hráli v jednom představení, to se ale tehdy myslím příliš nepovedlo, byla to nějaká historická hra. Také jsme spolu točili. Pepík byl skvělý společník, obzvlášť když byl mezi svými. Když se po představení zdrželi herci v divadle, tak preludoval na piano, měl také smysl pro humor. Prostě to byl fajn chlap. Víte, dřív byli herci slavní hlavně kvůli své práci. Dnešní druh slávy bývá i jiný, sláva se hledá přes plesy, večírky a různé akce, kde se kdekdo nechá vyfotit. Je to bulvárně pitoreskní svět, který myslím ani já, ani Josef Abrhám a ani mnoho našich kolegů neřeší nebo neřešili.
Jedna z vašich nejznámějších rolí je Drtikol z komedie Prázdniny pro psa z roku 1980. Volají na vás stále na veřejnosti „pane Drtikol“?
Pořád. To ale patří k profesi. Já odpovím: „Nazdár kluci.“ Pohoda, o nic nejde, lidé mě prostě masově znají jako Drtikola a já to beru. Hlavně na venkově. Občas mě zvou jako Drtikola na panáka. Před představením odmítám, potom si ale prcka klidně dám. Vždyť o co jde, ne?
Když se natáčely Prázdniny pro psa, měl jsem záběr, kde řídím tu obrovskou Tatru 813 na polní cestě. To bylo v takovém úvozu mezi loukami. Asistent režie mi dal vysílačkou povel, abych se rozjel. Bylo to trochu z kopce, ale mně se zdálo, že auto jelo pomalu. Vyřadil jsem tedy jedničku. Jenže dvojka, ta Tatra je dost složitá, mi tam dát nešla. Pak sice naskočila, to už jsem ale pravými koly najel na úvoz a začal se tím obřím kolosem naklánět. Snažil jsem se to tedy vyrovnat. Když jsem se podíval konečně před sebe, stála tam jen prázdná kamera. Padesát lidí ze štábu prchalo někam pryč do luk. Nakonec jsem to zastavil. Chudák pan produkční Rouha, ten mě pořád kontroloval a jak jsem řídil, „praskaly mu žaludeční vředy“, jak se říká, zkrátka měl s tím velké nervy. (úsměv)
Vladimír Kratina ■ Narodil se 25. února 1952 v Praze. Po gymnáziu v Ostravě se vyučil fotografem, poté šel studovat na pražskou DAMU, kterou absolvoval v roce 1975. ■ První angažmá získal v Hradci Králové a další osud spojil s malými divadelními scénami: 1977-1978 s Činoherním studiem v Ústí nad Labem, 1978-1979 se zájezdovým divadlem Dílna 24, 1980-1988 se Studiem Ypsilon. V roce 1981 hrál pohostinsky knížete Myškina v Dostojevského Idiotovi v Národním divadle. ■ V Činoherním klubu působil v letech 1988-1993. Pak z něj na čas odešel, věnoval se podnikání v umělecké oblasti a opět se vrátil v roce 2003. Za roli Michaela Jamese Flahertyho v Syngově Hrdinovi Západu byl nominován na Cenu Thálie za rok 2007. ■ Ve filmech hraje od 70. let, v „osmdesátkách“ hrál obvykle okolo šesti snímku ročně. ■ V posledních letech je známý i z populárních seriálů jako Já, Mattoni, Labyrint, Ordinace v růžové zahradě, Ulice a další. ■ V roce 2008 se zúčastnil taneční show StarDance. ■ Z prvního manželství má dceru Marii, se současnou ženou Jitkou dcery Dominiku a Sofii. |
Patříte mezi nejvyšší herce v českém prostředí. Postavu jste zdědil po otci?
Ano, po tátovi, byť se jmenoval Kratina, což může mít význam zcela opačný, kratiny mohly být krátkými prkénky k plotu. Občas ve vtipu říkám, že jsem poslední Přemyslovec. Můj otec byl nemanželský syn lesní dělnice ze vsi Křivoklát, kde je i známý hrad. Vždycky jsem si představoval, že babička někde v lese sbírala chrastí, jednou k ní přistoupil hradní pán a pak se narodil tatínek. Takže původ je neznámý, proto by mohl být i šlechtický. (úsměv)
Vyrostl jste tedy na Křivoklátsku?
Narodil jsem se sice v Praze, ale vyrůstal jsem v malém městě Městečko u Křivoklátu. Byl jsem tam do 12 let. Tatínek byl „mašinfíra“, s parní mašinkou jezdil na trati Beroun–Rakovník. Měl topiče, kolegu a kamaráda Vencu Švarce. Jezdili dvanáctky, od rána do noci. Ráno třeba jeli z Berouna do Rakovníka, tam přepřáhli a zpátky vezli nákladní vlak. To šlo pomalu, takhle strávili celý den. Oba z vlaku občas vyhazovali valouny uhlí, které, když měli pak volno, podél trati sbírali a nosili si domů na topení – to byla tehdy klasika.
Někdy mě vozili s sebou, ve stanici jsem se musel schovat, aby mě výpravčí neviděl, dítě v mašině mělo zákaz. Táta i strejda Venca byli kamarádi, vesničtí „řízci“, kteří přišli z práce a šli třeba dělat do lesa dříví. Táta byl také ochotník, rychtář baráčníků a písmák.
Já v Městečku navštěvoval malou vesnickou školu, kde byla dvoutřídka – 1. a 2. třídu měla paní Šťávová a 3., 4. a 5. třídu učil řídící Šťáva. Manželé. Po škole jsme běhali po lesích, chodili na houby, s kluky se snažili prakem lovit bažanty, což se nám nedařilo, kouřili jsem suchou „kozí bradu“. Takže jsem měl hezké dětství.
Pak ovšem přišel velký zlom. V roce 1964 se rodina odstěhovala do Ostravy.
To souviselo s tátou. Jeho tchyně, maminka mé maminky, měla ještě syna v Brně, režiséra, a pak ještě dceru v Praze, ta si zase vzala inženýra. Měli doma sprchy, zkrátka vyšší standard. My měli v Městečku uprostřed lesů domeček, ještě pronajatý, záchod byla dřevěná kadibudka na hnojišti, koupali jsme se jednou týdně v neckách, a to ještě postupně od nejmenšího po největšího. Tchyně tátu strašně štvala, pořád měla kecy. Přestože byl rodák z Městečka, nakonec se rozhodl jít za lepším. Přihlásil se na přeškolení z páry na elektriku a dostal místo v Ostravě v Porubě. K tomu hezký třípokojový byt. Takže jsme šli.
Jenže to dopadlo tragicky…
Když ještě v Městečku táta přišel z práce, šel třeba do lesa na dříví. U řeky Berounky postavil vlastnoručně chatu, trámy nosil až z Městečka na ramenou – prostě byl na Křivoklátsko zvyklý a žil tam v pohybu. V Ostravě přišel z práce, sedl si na gauč a díval se na televizi. Jenže to zvládl dva roky, pak umřel, náhlá srdeční příhoda. Maminka pak musela nastoupit jako vrátná v podniku Dřevona. Žili jsme tam sedm let.
Přeskočím do současnosti. Máte roli starého policisty v novém filmu Promlčeno, ale dál hrajete i v divadle, že?
Hraji hlavně v pražském Činoherním klubu, kde je aktuálně nové představení Kočka na rozpálené plechové střeše. Zdá se, že se povedlo. Pak jezdíme s několika představeními po republice.
Divadlo děláte celý život. Vnímáte nějaký rozdíl v přístupu diváků v čase, když si vzpomenete třeba na 80. léta v pražské Ypsilonce a srovnáte to s nynější dobou?
Podle mne ne. Myslím, že existují věčné lidské věci – láska, závist a tak dále – které se táhnou člověčí existencí jako červená nit. Když se na to ťukne, tak to funguje.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Máte tři dcery, ovšem tu první jste prý po nějakou dobu příliš nemohl vídat…
Nejstarší je Marie. Do roka jsme žili jako rodina, já pak šel na vojnu, když jsem se vrátil, vše bylo jinak. Do jejích osmi let jsme žili jako rozvedení rodiče. Exmanželka ale i s Marií pak emigrovala do Francie a já dceru potkal, až když padla železná opona. To byla už dospělá. Chvíli byla tady, pak bydlela v Karibiku ve francouzském departmentu Guadeloupe. Vše jsme si vyříkali a je to ok.
Jak se vychovávají tři holky?
Tak tu první jsem nijak moc nevychovával. Moje druhá žena je docela razantní a tak nějak ví, jak to na světě chodí. Takže další dvě dcery, Dominiku a Sofii, vychovávala spíš ona. Dodnes mi vlastně vyčítá, že já nikdy nevychovával. Já oponuji, že výchova je příkladem. Ale holky jsou fajn, takže je myslím vše v pořádku. Jsme standardní rodina, osoby a obsazení klasické, maminka přísnější, tatínek lehce s nadhledem.
V roce 2018 jste vstoupil do politiky a chtěl se za ODS dostat do Senátu. Nezvolili vás. Neničila by vás politika?
Byla to taková epizoda. Kolem revoluce jsem byl politickému dění dost blízko, silně jsem cítil tep doby. To pak sláblo, až v roce 2018 mě i trochu přemluvili, abych kandidoval do Senátu. To je podle mne jiné než politika stranická. Takže myslím, že bych politiku zvládl, ale nevím to, protože to nedopadlo.
4. září 2018 |
