1.
Nad branou opuštěné jednooké oprýskané věže se zlatým tepaným klíčem na ocelové jehle se tísnil hlouček vychrtlých ženských se zlostně sevřenými rty. Ženské se nahrnuly do pevnosti časně zrána, vystály mši ve zdejším kostele, zbožně zulíbaly svaté obrazy a vypravily se na obhlídku liduprázdných vězeňských cel, jako se chodívá na obhlídku poustevnických jeskyní. Asi desetkrát se vrátily do staré kamenné i nové cihlové věznice, nahlédly do každičké cely, všecko si ohmataly a na všecko se vyptaly. Už bylo na čase jít domů na oběd, ale ženské ne a ne odejít, útočily na četníka a ten je vodil po věznici a trpělivě jim ukazoval každou maličkost. »Nikam nepudem,« štětila se nejstarší, »dokud nám neukážeš to hlavní!« »Namouduši, všecko jsem vám už ukázal!« dušoval se četník. »Tůdle, a eště se dušuje! Ukázals nám temnici? Šibenici? Mlejn?« »Jakejpak mlejn?« »Jen ze sebe nedělej hlupáka! Přece mlejn, kde semílali lidi.« Četník se urazil: »Že tě huba nebolí, takhle prášit!« »Co by bolela, říkám jen to, co je pravda. Řeč se mluví a voda se pije... A nepoučuj, tlamo!« »Pakuj se! Ať už tě tady nevidím!« vmísil se do sporu strážný. »Napřed nám to ukaž a pak nadávej, ty chobote!« Četník vzplanul, ale pak se zašklebil: »Já vám ukážu,« řekl a poklepal levou holínkou o pravou. »Fuj tajksl, nestydo!« odplivly si ženské. Ostatní četníci, kteří bloumali kolem strážní budky, se rozřehtali. Byla neděle. Ženské už ani necekly, mlčky si třikrát v skrytu odplivly, jako by zaháněly zlého ducha, aby je neuřkl pohledem ani slovem, a stejně mlčky zamířily ke břehu, zprahlé rty ještě zlostněji sevřené. Zahalené v tmavých vlňácích si odnášely v uzlících vězeňské poklady pro štěstí - sušené květiny, útržky popsaného papíru, kamínky - a s nimi si odnášely na svobodu kousek srdcí, duší a myslí těch, kdo byli kdysi uvěznění ve zdejší pevnosti. Odkudsi ze závěje se vynořil shrbený mužík a vybídl je, aby vsedly do člunu. Člun se zhoupl a vyplul na hladinu. »Ty nestydo, ty nestydo!« skučel vítr ženským do noty a profukoval u brány jednooké oprýskané věže se zlatým tepaným klíčem na kovové jehle. Ženské pluly černou prohlubní mezi krami k protějšímu břehu řeky a hrozily kostnatými ukazováky, zatímco na hlavu se jim sypal sníh. Četník jim neukázal to hlavní. O čem teď budou vyprávět na protějším břehu? V iděly vězeňskou lázeň, elektrické lampičky, vězeňskou dílnu, lidskou kostru, ale to hlavní neviděly. »Ty nestydo, ty nestydo!« skučel jim vítr do noty a vlny, rozbouřené větrem i vesly, olizovaly pevnostní val. Člun se ženskými sebejistě rozrážel vodu - bílá skvrna na černém pozadí. »Tyhle baby jsou jako klíšťata! Jeden se jich hned tak nezbaví!« vrčel četník a poklepával levou holínkou o pravou. Byla neděle.
2.
Na cestičce kolem pevnosti, na zlatém tepaném klíči i na dvouhlavém orlu nad branou ležel sněhový poprašek a pokryl i temná okna, oči pevnosti. Mezi dvěma vzdálenými odlehlými věžemi obrácenými k jezeru rázoval jako na hlídce jakýsi zvědavec a sníh mu křupal pod nohama. Od božího rána chodil po věznici za vychrtlými ženskými jako ocásek, všecko ohmatával a vyptával se a stejně jako ženské nakukoval do každé opuštěné cely. Teď osaměl u zdí mezi věžemi. Nad hlavou bílá obloha, vítr a sníh. Všechny jeho myšlenky se lámaly jako stébla slámy, v hlavě mu hučelo a srdce krvácelo. Jako by v něm vypukl požár a oheň stravoval všecko, čím žil: jeho ráno, večer, noc. Kéž by ho vítr smetl a on narazil hlavou do zdi a bílý sníh by ho zasypal, že by po něm nezbylo ani památky! Pro něj už není ráno, večer ani noc, schází mu střecha nad hlavou. Nepotřebuje ji. Před ním se prostírala zoufalá nekonečná sněhobílá cesta. Jinou neviděl. Natolik jím otřáslo všecko, co uviděl a uslyšel v té hrozivé opuštěné pevnosti s jednookou oprýskanou věží a zlatým tepaným klíčem na ocelové jehle. Chladná bílá zima pomine, pole a louky se zazelenají, každý kopec, pahorek rozkvete a nad obzor se vyhoupne jarní slunce, zahřeje teplými paprsky, zkropí deštěm všechno mrtvé i spící a všecko pod jeho paprsky ožije. Ale on nepotřebuje slunce, jarní ani jiné, ani zdejší louky. K čemu je slunce, k čemu jsou květy, když každý z nich je napojen krví, každá píď země prosycená krví namísto deštěm? Před ním se odvíjely dny, jeden za druhým, celý lidský život. Jako by to nebyl rok, dva ani dvacet let, ale jako by od nepaměti, od chvíle, kdy byla stvořena země a člověk, zapustila kořeny i zdejší pevnost, a lidé tu žili pod zámkem, neznali dne ani hodiny, nevěděli, zda přijde den svobody a brána pevnosti se otevře. Žili ve zdejší pevnosti pod zámkem, uzavření do krabic jako do hrobů. Svazovali jim ruce a nohy, smýkali jimi po železných točitých schodech i po asfaltu na dvůr a dál až k bráně, kde je čekala kamenná mučírna, a vlhká černá jáma je navždy pohltila. Jen strážní špiclovali a číhali na jejich poslední spánek i předsmrtnou hodinku, před popravou je oblékli, stloukli hrubou dřevěnou rakev, a když jim pak někdejší živý, nepoddajný odvážný člověk visel před očima v bílém rubáši s očima v sloup po mučení, vykopali na místě hrob, beze stopy nešťastníka pohřbili a nikdo nikdy nad ním neodříkal poslední modlitbu na rozloučenou, nezatlačil mu mrtvé oči, ani ho nepolíbil před poslední poutí. Neznámý zkameněl jako zeď, zpevnil se jako věž. Jeho rozbouřené nitro mu otevřelo cestu. Pomstí se za všecky ty rakve, všecky pohaslé životy, za rozdrcený život, svázaný na rukou i na nohou, pozvolna ubíjený a podlamovaný nemilosrdně beznadějnou samotou. Najde ty, kdo jiným nařizovali týrat, a pomstí se jim. Za každou hodinu, minutu, za každý sebemenší okamžik utrpení, které způsobili - a lidské hoře rostlo ne rok od roku ani dvacet let, ale od nepaměti, od chvíle, co byl stvořen svět a člověk. On vymyslí tu nejkrutější popravu a odsoudí k ní všechny, kdo nařizovali a poroučeli týrat jiné. Popravy nebudou brát konce. Celý bílý, zasněžený se bez váhání vydal od zdi a věží jinou cestou po stopách vychrtlých ženských. Shrbený mužík, který se vynořil odkudsi ze závějí, ho vzal do loďky. Loďka se zhoupla, vyrazila a unášela neznámého černou prohlubní mezi krami na protější břeh řeky. Sníh bíle poprášil pěšinku, lidské stopy, zledovatělý pevnostní val i černý trám pro rybářská lana pod černým přístřeškem - černý kříž na tajných hrobech. Ze sněhu čouhala loňská suchá tráva i stonky zmrzlých květů a kolébaly se ve větru. Zdálo se, jako by vítr unášel hoře po sněhu, suché trávě, po zmrzlých květech nad černým křížem tajných hrobů. Zoufale vyšlehovalo jako bílý plamen ve sněžném sloupu a tam, za oblaky, před chladnou tváří hvězd mlčky, zoufale tesknilo současně s nedosmátým smíchem, nevyplakanými slzami a nevyřčenými slovy.
3.
V pevnosti bylo ticho a úzko, jako bývá večer. Skončila večerní pobožnost. Hlídky u jednooké oprýskané věže se vystřídaly, zavřela se brána pevnosti. Soumrak houstl a zahaloval opuštěné budovy. Skryl se v něm i dřevěný kříž, určený pro nový kostel, jenž má stát proti oknům cihlové věznice. Četnické ženy ukládaly děti ke spánku. Děti pofňukávaly. V kasárnách zařinčely ostruhy a už stoupala po schodech četnická šavle, aby děti postrašila. Starý strážmistr se svraštělým obočím prošel do strážnice a řinčel nepotřebnými vězeňskými klíči. Starce uondali zvědaví návštěvníci: všecko chtěli vědět, na všecko se vyptávali. Starému strážmistrovi se klížily oči. V bílém velitelském domě se rozsvítila světla. V salonu rozkládali zelené karetní stolky. Na každý postavili dvě svíce. Starý hostitel, velitel pevnosti, sezval hosty na karty. Jeho rozplizlý mastný obličej se usmíval a malá očka jako čertíci laskavě rejdila po pokoji. V bílém velitelském domě začala hra. Ozdobné ručičky starodávných hodin na pevnostní zvonici se nehlučně, krok za krokem blížily k noci. Vítr se jich zachytil, poháněl je k půlnoci a zuřivě syčel. Ale půlnoc nepospíchala. V rohové cele té staré, kamenné, temné a odlehlé věznice se cosi proplétalo a zmítalo v nesnesitelném stesku. Poškrábaná zbrázděná zeď nebyla pro tmu vidět a okno připomínalo vyražené oko. V koutě cely visel obrázek vzkříšení. Visel tu od té doby, kdy člověk poprvé přivedl člověka do zdejší mučírny a za nešťastníkem se navždy zavřely dveře. Z obrázku visícího v koutě shlížela podivná tvář a rozptylovala tmu podivným světlem. Ze všech koutů i stěn cely vystupovalo všecko utajené, ubité, zmizelé a beznadějné, co se nedalo vyslovit, a upínalo se k tomu podivnému světlu. Ale to jen pomrkávalo jako ďábelské oko a nevstřebalo nesnesitelný stesk lidského hoře. Naděje, utajená přání sežehlá v srdci, nesplněná a nesplnitelná, přilnula ke kameni, k nepoddajné stěně. Uprostřed žalu a zoufalství neožila čistota, ale pochmurnost, temnota ožívala v říši utrpení a neukojenosti, aby beze slova trýznila a poroučela člověku trápit člověka, popravy mstít popravami. V opuštěných budovách pevnosti se kmitala světýlka. Strážný u hodin před jednookou oprýskanou věží se zlatým tepaným klíčem na ocelové jehle se choulil do dlouhého selského kožichu a v duchu odříkával modlitbičku, která ho měla ochránit před zlými duchy. Připadalo mu, že po vězeňském dvoře od kostela k jízdárně kráčí kdosi v červeném katovském odění, přepásaném provazem, s červenou katovskou čepicí na hlavě, a v ruce mává karabáčem. Karabáč svištěl ve větru. V bílém velitelském domě nad zelenými stolky dohořívaly svíce. Odvážná hra pokračovala. Starý velitel hrál s přehledem a obehrával hosty. Měl štěstí jako vždycky. Supěl, ohrnoval rty pod štětinatými kníry, jako by přemýšlel, a neomylně rozdával rány napravo nalevo. Náhle vyplašeně hmátl do kapsy a sevřel chladnými prsty teplý kousek provazu, sňatého kdysi ze šíje oběšenci a uschovaného pro štěstí. Jeho rozplizlý mastný obličej se usmíval a malá očka jako čertíci laskavě rejdila sem a tam. Odbila půlnoc. Za řekou se ozvalo kohoutí zakokrhání a odpovědělo mu další. Hrozivá pevnost spala mrtvolným spánkem.
Nad branou opuštěné jednooké oprýskané věže se zlatým tepaným klíčem na ocelové jehle se tísnil hlouček vychrtlých ženských se zlostně sevřenými rty. Ženské se nahrnuly do pevnosti časně zrána, vystály mši ve zdejším kostele, zbožně zulíbaly svaté obrazy a vypravily se na obhlídku liduprázdných vězeňských cel, jako se chodívá na obhlídku poustevnických jeskyní. Asi desetkrát se vrátily do staré kamenné i nové cihlové věznice, nahlédly do každičké cely, všecko si ohmataly a na všecko se vyptaly. Už bylo na čase jít domů na oběd, ale ženské ne a ne odejít, útočily na četníka a ten je vodil po věznici a trpělivě jim ukazoval každou maličkost. »Nikam nepudem,« štětila se nejstarší, »dokud nám neukážeš to hlavní!« »Namouduši, všecko jsem vám už ukázal!« dušoval se četník. »Tůdle, a eště se dušuje! Ukázals nám temnici? Šibenici? Mlejn?« »Jakejpak mlejn?« »Jen ze sebe nedělej hlupáka! Přece mlejn, kde semílali lidi.« Četník se urazil: »Že tě huba nebolí, takhle prášit!« »Co by bolela, říkám jen to, co je pravda. Řeč se mluví a voda se pije... A nepoučuj, tlamo!« »Pakuj se! Ať už tě tady nevidím!« vmísil se do sporu strážný. »Napřed nám to ukaž a pak nadávej, ty chobote!« Četník vzplanul, ale pak se zašklebil: »Já vám ukážu,« řekl a poklepal levou holínkou o pravou. »Fuj tajksl, nestydo!« odplivly si ženské. Ostatní četníci, kteří bloumali kolem strážní budky, se rozřehtali. Byla neděle. Ženské už ani necekly, mlčky si třikrát v skrytu odplivly, jako by zaháněly zlého ducha, aby je neuřkl pohledem ani slovem, a stejně mlčky zamířily ke břehu, zprahlé rty ještě zlostněji sevřené. Zahalené v tmavých vlňácích si odnášely v uzlících vězeňské poklady pro štěstí - sušené květiny, útržky popsaného papíru, kamínky - a s nimi si odnášely na svobodu kousek srdcí, duší a myslí těch, kdo byli kdysi uvěznění ve zdejší pevnosti. Odkudsi ze závěje se vynořil shrbený mužík a vybídl je, aby vsedly do člunu. Člun se zhoupl a vyplul na hladinu. »Ty nestydo, ty nestydo!« skučel vítr ženským do noty a profukoval u brány jednooké oprýskané věže se zlatým tepaným klíčem na kovové jehle. Ženské pluly černou prohlubní mezi krami k protějšímu břehu řeky a hrozily kostnatými ukazováky, zatímco na hlavu se jim sypal sníh. Četník jim neukázal to hlavní. O čem teď budou vyprávět na protějším břehu? V iděly vězeňskou lázeň, elektrické lampičky, vězeňskou dílnu, lidskou kostru, ale to hlavní neviděly. »Ty nestydo, ty nestydo!« skučel jim vítr do noty a vlny, rozbouřené větrem i vesly, olizovaly pevnostní val. Člun se ženskými sebejistě rozrážel vodu - bílá skvrna na černém pozadí. »Tyhle baby jsou jako klíšťata! Jeden se jich hned tak nezbaví!« vrčel četník a poklepával levou holínkou o pravou. Byla neděle.
2.
Na cestičce kolem pevnosti, na zlatém tepaném klíči i na dvouhlavém orlu nad branou ležel sněhový poprašek a pokryl i temná okna, oči pevnosti. Mezi dvěma vzdálenými odlehlými věžemi obrácenými k jezeru rázoval jako na hlídce jakýsi zvědavec a sníh mu křupal pod nohama. Od božího rána chodil po věznici za vychrtlými ženskými jako ocásek, všecko ohmatával a vyptával se a stejně jako ženské nakukoval do každé opuštěné cely. Teď osaměl u zdí mezi věžemi. Nad hlavou bílá obloha, vítr a sníh. Všechny jeho myšlenky se lámaly jako stébla slámy, v hlavě mu hučelo a srdce krvácelo. Jako by v něm vypukl požár a oheň stravoval všecko, čím žil: jeho ráno, večer, noc. Kéž by ho vítr smetl a on narazil hlavou do zdi a bílý sníh by ho zasypal, že by po něm nezbylo ani památky! Pro něj už není ráno, večer ani noc, schází mu střecha nad hlavou. Nepotřebuje ji. Před ním se prostírala zoufalá nekonečná sněhobílá cesta. Jinou neviděl. Natolik jím otřáslo všecko, co uviděl a uslyšel v té hrozivé opuštěné pevnosti s jednookou oprýskanou věží a zlatým tepaným klíčem na ocelové jehle. Chladná bílá zima pomine, pole a louky se zazelenají, každý kopec, pahorek rozkvete a nad obzor se vyhoupne jarní slunce, zahřeje teplými paprsky, zkropí deštěm všechno mrtvé i spící a všecko pod jeho paprsky ožije. Ale on nepotřebuje slunce, jarní ani jiné, ani zdejší louky. K čemu je slunce, k čemu jsou květy, když každý z nich je napojen krví, každá píď země prosycená krví namísto deštěm? Před ním se odvíjely dny, jeden za druhým, celý lidský život. Jako by to nebyl rok, dva ani dvacet let, ale jako by od nepaměti, od chvíle, kdy byla stvořena země a člověk, zapustila kořeny i zdejší pevnost, a lidé tu žili pod zámkem, neznali dne ani hodiny, nevěděli, zda přijde den svobody a brána pevnosti se otevře. Žili ve zdejší pevnosti pod zámkem, uzavření do krabic jako do hrobů. Svazovali jim ruce a nohy, smýkali jimi po železných točitých schodech i po asfaltu na dvůr a dál až k bráně, kde je čekala kamenná mučírna, a vlhká černá jáma je navždy pohltila. Jen strážní špiclovali a číhali na jejich poslední spánek i předsmrtnou hodinku, před popravou je oblékli, stloukli hrubou dřevěnou rakev, a když jim pak někdejší živý, nepoddajný odvážný člověk visel před očima v bílém rubáši s očima v sloup po mučení, vykopali na místě hrob, beze stopy nešťastníka pohřbili a nikdo nikdy nad ním neodříkal poslední modlitbu na rozloučenou, nezatlačil mu mrtvé oči, ani ho nepolíbil před poslední poutí. Neznámý zkameněl jako zeď, zpevnil se jako věž. Jeho rozbouřené nitro mu otevřelo cestu. Pomstí se za všecky ty rakve, všecky pohaslé životy, za rozdrcený život, svázaný na rukou i na nohou, pozvolna ubíjený a podlamovaný nemilosrdně beznadějnou samotou. Najde ty, kdo jiným nařizovali týrat, a pomstí se jim. Za každou hodinu, minutu, za každý sebemenší okamžik utrpení, které způsobili - a lidské hoře rostlo ne rok od roku ani dvacet let, ale od nepaměti, od chvíle, co byl stvořen svět a člověk. On vymyslí tu nejkrutější popravu a odsoudí k ní všechny, kdo nařizovali a poroučeli týrat jiné. Popravy nebudou brát konce. Celý bílý, zasněžený se bez váhání vydal od zdi a věží jinou cestou po stopách vychrtlých ženských. Shrbený mužík, který se vynořil odkudsi ze závějí, ho vzal do loďky. Loďka se zhoupla, vyrazila a unášela neznámého černou prohlubní mezi krami na protější břeh řeky. Sníh bíle poprášil pěšinku, lidské stopy, zledovatělý pevnostní val i černý trám pro rybářská lana pod černým přístřeškem - černý kříž na tajných hrobech. Ze sněhu čouhala loňská suchá tráva i stonky zmrzlých květů a kolébaly se ve větru. Zdálo se, jako by vítr unášel hoře po sněhu, suché trávě, po zmrzlých květech nad černým křížem tajných hrobů. Zoufale vyšlehovalo jako bílý plamen ve sněžném sloupu a tam, za oblaky, před chladnou tváří hvězd mlčky, zoufale tesknilo současně s nedosmátým smíchem, nevyplakanými slzami a nevyřčenými slovy.
3.
V pevnosti bylo ticho a úzko, jako bývá večer. Skončila večerní pobožnost. Hlídky u jednooké oprýskané věže se vystřídaly, zavřela se brána pevnosti. Soumrak houstl a zahaloval opuštěné budovy. Skryl se v něm i dřevěný kříž, určený pro nový kostel, jenž má stát proti oknům cihlové věznice. Četnické ženy ukládaly děti ke spánku. Děti pofňukávaly. V kasárnách zařinčely ostruhy a už stoupala po schodech četnická šavle, aby děti postrašila. Starý strážmistr se svraštělým obočím prošel do strážnice a řinčel nepotřebnými vězeňskými klíči. Starce uondali zvědaví návštěvníci: všecko chtěli vědět, na všecko se vyptávali. Starému strážmistrovi se klížily oči. V bílém velitelském domě se rozsvítila světla. V salonu rozkládali zelené karetní stolky. Na každý postavili dvě svíce. Starý hostitel, velitel pevnosti, sezval hosty na karty. Jeho rozplizlý mastný obličej se usmíval a malá očka jako čertíci laskavě rejdila po pokoji. V bílém velitelském domě začala hra. Ozdobné ručičky starodávných hodin na pevnostní zvonici se nehlučně, krok za krokem blížily k noci. Vítr se jich zachytil, poháněl je k půlnoci a zuřivě syčel. Ale půlnoc nepospíchala. V rohové cele té staré, kamenné, temné a odlehlé věznice se cosi proplétalo a zmítalo v nesnesitelném stesku. Poškrábaná zbrázděná zeď nebyla pro tmu vidět a okno připomínalo vyražené oko. V koutě cely visel obrázek vzkříšení. Visel tu od té doby, kdy člověk poprvé přivedl člověka do zdejší mučírny a za nešťastníkem se navždy zavřely dveře. Z obrázku visícího v koutě shlížela podivná tvář a rozptylovala tmu podivným světlem. Ze všech koutů i stěn cely vystupovalo všecko utajené, ubité, zmizelé a beznadějné, co se nedalo vyslovit, a upínalo se k tomu podivnému světlu. Ale to jen pomrkávalo jako ďábelské oko a nevstřebalo nesnesitelný stesk lidského hoře. Naděje, utajená přání sežehlá v srdci, nesplněná a nesplnitelná, přilnula ke kameni, k nepoddajné stěně. Uprostřed žalu a zoufalství neožila čistota, ale pochmurnost, temnota ožívala v říši utrpení a neukojenosti, aby beze slova trýznila a poroučela člověku trápit člověka, popravy mstít popravami. V opuštěných budovách pevnosti se kmitala světýlka. Strážný u hodin před jednookou oprýskanou věží se zlatým tepaným klíčem na ocelové jehle se choulil do dlouhého selského kožichu a v duchu odříkával modlitbičku, která ho měla ochránit před zlými duchy. Připadalo mu, že po vězeňském dvoře od kostela k jízdárně kráčí kdosi v červeném katovském odění, přepásaném provazem, s červenou katovskou čepicí na hlavě, a v ruce mává karabáčem. Karabáč svištěl ve větru. V bílém velitelském domě nad zelenými stolky dohořívaly svíce. Odvážná hra pokračovala. Starý velitel hrál s přehledem a obehrával hosty. Měl štěstí jako vždycky. Supěl, ohrnoval rty pod štětinatými kníry, jako by přemýšlel, a neomylně rozdával rány napravo nalevo. Náhle vyplašeně hmátl do kapsy a sevřel chladnými prsty teplý kousek provazu, sňatého kdysi ze šíje oběšenci a uschovaného pro štěstí. Jeho rozplizlý mastný obličej se usmíval a malá očka jako čertíci laskavě rejdila sem a tam. Odbila půlnoc. Za řekou se ozvalo kohoutí zakokrhání a odpovědělo mu další. Hrozivá pevnost spala mrtvolným spánkem.
