Nedávno jste oslavila sedmdesátiny. Jaké to bylo?
Narozeninový den jsem trávila v rehabilitačním centru profesora Koláře v Motole, ale navzdory okolnostem to bylo něco úžasného. Přišla za mnou spousta gratulantů, telefon neustále vyzváněl a oslavy se protáhly ještě do následujících dní, kdy jsme hráli U Hasičů hru Velký holky nepláčou. Já tentokrát opravdu dojetím plakala. Kolegové, diváci, rodina i vedení divadla mi připravili po děkovačce nádherné narozeninové ovace.
Vzpomenete si na začátky své televizní kariéry? Který seriál byl váš první?
Byl to Nejmladší z rodu Hamrů. Později byl označen za normalizační seriál, a i když se hodně snažím, mně se v tomhle seriálu normalizaci nikdy moc najít nepodařilo. Bylo mi v té době čtyřiadvacet a moje postava měla rozsah od čtrnácti do čtyřiceti let, což bylo trochu náročné zahrát.
Utkvěla vám nějaká nezapomenutelná příhoda z té doby?
Několik dílů se odehrává i v padesátých letech, a já tam v jedné scéně zpívám s Václavem Postráneckým na pódiu něco jako “modré a bílé průvody mužů a žen”, což mi po převratu bylo tak trochu vyčítáno. I když nevím proč. Já přece nevyjadřovala svůj názor. Bylo to tak ve scénáři a já byla v roli.
Jaké bylo natáčení vašeho dalšího seriálu Tajemství proutěného košíku?Tam jsem hrála matku jedné z hlavních hrdinek, od které odejde manžel. I když to byl vlastně dětský seriál, bylo tam těch vztahových propletenců víc. Ale jinak pro mě úžasná doba, zažili jsme při natáčení i spoustu legrace.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Žena za pultem: Třetí patro: Tajemství proutěného košíku: |
Jak se vám pracovalo s režisérem Ludvíkem Rážou?
Byl moc fajn, Někdy přísný, ale to režisér být musí. Vzpomínám si, jak dětem, které v Tajemství proutěného košíku hrály, jednou pohrozil, že jestli budou zlobit, pustí na ně z úlu včely. Opravdu je tam tehdy nějak měl k dispozici, takže možná i díky včelám šlapalo natáčení jako hodinky.
S dětskými herci jste přišla do styku často. Vyžaduje to nějakou speciální přípravu?
Dětí jsem si užila hodně. Třeba při natáčení dalšího seriálu My všichni školou povinní nebo koneckonců i díky legendární komedii Marie Poledňákové S tebou mě baví svět. Je s nimi legrace. To takhle přijedete ve tři ráno z divadelního zájezdu, a v šest ráno už vás doma vyzvedává filmařské auto, kde sedí odpočatý a vyspinkaný dětský herec a chce si s vámi povídat až na Barrandov. Uplácela jsem v takových případech ty malé všetečky bonbony coby výhrou za bobříka mlčení. Měla jsem v té době sama malé děti, takže veškerá mateřská energie šla přednostně jim. S malým Jirkou, kterému jsem v seriálu My všichni školou povinní hrála nevlastní maminku, jsem se ale mazlila moc ráda.
Který seriál byl pro vás nejvýznamnější?
Byl jednou jeden dům. Potkala jsem tam výkvět herecké branže: Danu Medřickou, Karla Högera, Vladimíra Menšíka, Jiřího Sováka, Petra Čepka nebo Jiřího Hrzána. Hráli jsme ve vůbec největších dekoracích od roku 1947, které na Barrandově vznikly. Postavili nám tam tehdy celý mikrosvět, což bylo z hlediska výpravy do té doby nevídané.
Jak se vnímáte ve svých rolích, když sledujete staré filmy, ve kterých jste hrála?
Pamatuji si přesně, kde jsem udělala při natáčení chybu, a když se na ten či onen projekt dívám, vždycky se děsím, kdy ta scéna přijde. Prostě každý máme momenty, které bychom s odstupem času asi udělali jinak.
Sledujete práci svých kolegů?
Samozřejmě. Zejména seriály sleduji hlavně tehdy, když tam hrají moji kamarádi. Kvůli Ivě Huttnerové jsem se dívala na Ordinaci v růžové zahradě. Temný kraj chci vidět, protože tam hraje Lukáš Vaculík a VIP Vraždy se mi líbí prostě jen tak, stejně jako Doktor Martin. Tam jsem si dokonce zahrála, i když to pro mě bylo velmi náročné. Točilo se v Jeseníkách, takže cesta na plac trvala pět hodin.
My všichni školou povinní (1984)
Nejmladší z rodu Hamrů (1975)
Byl jednou jeden dům (1974)
Jste matkou dvou dcer Rózy a Terezy. Jak ony vnímaly a vnímají vaše role?
Malá Terezka se jednou při sledování seriálu Nejmladší z rodu Hamrů rozplakala, že já jsem přece tatínkova maminka, a ne nějakého pána v čepici! Ve filmu Panenka jsem pak dostala první zápornou roli, hrála jsem tam nebezpečnou narkomanku. Byla tam scéna, kdy se mě Sváťa Skopal chystá zastřelit, a ony u televize fandily jemu, ať už to udělá! Ohradila jsem se tehdy, že to snad nemyslí vážně, ale dostalo se mi odpovědi, že sice jejich maminka jsem, ale v tom filmu jsem přece pěkná mrcha.
Dcery jsou z herecké rodiny, jejich tatínkem je herec Oldřich Vízner. Měly někdy herecké touhy?
Ani je to nenapadlo. Rozárka po maturitě natočila se Zuzanou Hojdovou-Zemanovou jeden film, ale tím to haslo. Brala to prostě jako takovou brigádu. Terezu ani nenapadlo se k filmu vůbec přiblížit. Asi viděly příliš do zákulisí naší profese, která není vůbec jednoduchá, i když se to tak na první pohled může zdát.
Jana Šulcová
Jste členkou rodinného podniku Agentura Familie, který produkuje divadelní představení. Jak taková spolupráce funguje?
Je to úžasné, jsme tam všichni propojení krví nebo blízkými přátelskými vztahy, můžeme se na sebe navzájem spolehnout nebo se podržet. Funguje nám to skvěle. Uvádíme celkem tři představení, já hraji ve dvou z nich: Velký holky nepláčou a Lháři. Poslední dobou se mi navíc sešlo několik filmových scénářů, takže se jimi probírám a uvidíme, co zajímavého z toho vzejde.
Co nejraději děláte, když máte čas jen sama pro sebe?
V mém domě se vždycky držel kult dětí a zvířat. Je mi dobře, když to takhle je i teď. Mám moc ráda jejich společnost. Mám úžasná vnoučata. Baví mě i práce na zahradě, moc se těším na jaro a na to, až zase zabořím ruce do hlíny.
