Hercem jste se stal tak trochu omylem. Říkáte o sobě, že jste byl velmi nesmělý a plachý. Kdy se to u vás změnilo?
Samozřejmě se to nějak změnit muselo. Hraní je o tom, že člověk dává najevo emoce a nějakým způsobem musí postavu zobrazovat. Může za to ten životní kotrmelec s herectvím, které mě nikdy předtím nenapadlo. Dnes už si zase ale neumím představit, že bych dělal něco jiného.
Díky úspěchu v recitační soutěži Puškinův památník jste prý coby školák za odměnu putoval do tehdejšího Sovětského svazu na měsíční kurz ruštiny.
No, odměna to byla relativní. Odehrálo se to navíc v maturitním ročníku gymplu, kdy si ostatní spolužáci užívali volno a euforii z přijetí na vysoké školy, já místo toho odjel na měsíc do Sovětského svazu učit se ruštinu. Byl to pro mě tehdy spíš trest, ale dnes už to vidím jinak. Zcestoval jsem kde co, ale v Rusku jsem od té doby nebyl. A nebýt té recitační odměny, možná bych se tam už nikdy později sám ani nepodíval. Dnes jsem rád, že jsem tam byl.
Váš první filmový polibek patřil Ivaně Andrlové, stalo se tak v pohádce Za humny je drak. Jak jste to tehdy vnímal?
Jak už jsem předeslal, byl jsem tehdy zakřiknutý mladík, ve svých šestnácti jsem byl ještě nepolíbený a svůj křest jsem si měl odbýt s tehdejší hereckou hvězdou Ivanou Andrlovou! Musel jsem se před scénou posilnit dvěma fernety. Ostatně i ten alkohol byla myslím moje životní premiéra. Mimochodem jsem zjistil, že Česká televize tu pohádku často opakuje, takže moje první herecké krůčky jsou celkem veřejně známé.
Za vaším angažmá v Národním divadle stála i vaše profesorka z DAMU Jana Hlaváčová. Co pro vás znamenala?
Mluvit o Janě Hlaváčové bez superlativů mi jde jen těžko. Od prvních chvil, co jsme se poznali, provázela můj život bezmála třicet let buď jako pedagožka, nebo jako kolegyně a kamarádka. Byla to právě ona, díky komu jsem se na konci druhého ročníku na DAMU konečně otevřel a byl jsem konečně schopen třeba zařvat nahlas. Jana mě v podstatě naučila hereckou profesi, absolutně mě do ní zasvětila, vysvětlila mi, co od ní mohu očekávat, jak se chovat… S Janou jsme pak spolu navíc Národní divadlo opustili a stali se kolegy ve Vinohradském divadle.
Coby voják jste dokonce jedno představení ve Zlaté kapličce prošvihl...
Herci se v podstatě dělí na dvě skupiny. Na ty, kteří už představení prošvihli, a na ty, které to teprve čeká. Díky oné příhodě naštěstí už patřím do té první skupiny a věřím, že už se mi to nikdy nestane. Zákon divadla je neúprosný. Představení se musí odehrát za každou cenu. Je tam šest set platících diváků, přes to nejede vlak. Prošvihnout představení je herecká noční můra, stejně jako třeba to, že vás někdo vystrčí na jeviště ve hře, kterou neznáte, máte na sobě něco, co jste nikdy neviděl, a máte říkat text, který jste v životě neslyšel. Můj křest ohněm proběhl v době mojí vojenské služby, kdy jsem dostával opušťáky na to, abych mohl docházet do Národního divadla hrát představení. Tehdy jsem na to ale jaksi pozapomněl a jel místo toho za mou budoucí ženou. Jelikož jsem za ní jezdil tajně, nikdo v podstatě nevěděl, kde mě hledat.
Byl za to nějaký postih?
Do divadla jsem nakonec dorazil. Ovšem v momentě, kdy už ho po zrušeném představení zavírali. Kolegové pochopili, co to se mnou udělá, protože už tohle leckdo z nich zažil, a rychle do mě nalili dvojitou vodku, což v té vypjaté situaci způsobilo, že jsem byl okamžitě našrot. Jelikož se to ale naštěstí odehrálo začátkem prosince 1989, zas tak velký postih z toho nebyl. Doba byla nadšená, uvolněná, diváci dokonce v hledišti skandovali „nevadí“ a přišli prostě jindy.
Sám jste pedagog. Co herci přináší vyučovat herectví?
Na DAMU jsem učil asi deset let, a i když to bylo časově hodně náročné, moc mě to bavilo, hlavně díky té zpětné vazbě. Učil jsem tím totiž i sám sebe. Neexistuje totiž jedna daná propedeutika, jak učit herectví. Je to spíš o tom, že předáváte vlastní zkušenosti. Na svých studentech jsem okamžitě viděl, co dělají špatně, a učil jsem se to formulovat. A večer v divadle jsem se pak přistihl, že to, za co jsem je kritizoval, sám dělám. Nastavovali mi úžasné zrcadlo.
Máte nějaký herecký zlozvyk?
Samozřejmě, dokonce mě na jeden nedávno upozornil jistý režisér. Říká se tomu „doubletake“. Je to takové to dvojité pokývnutí hlavou, když jakoby něco upoutá vaši pozornost. Je to klasický herecký grif, který ale může přerůst ve zlozvyk. Zdaleka to nemůžete používat ve všech situacích. Navíc mám ještě lehkou autoaverzi, strašně nerad se na sebe dívám, což vede k tomu, že ty své chyby pak nevidím.
Vaše televizní seriálová tvorba je velmi rozsáhlá. Často jste točil s režisérem Jiřím Adamcem. Jak velký byl jeho vliv na váš způsob hraní?
Čím je pro mě Jana Hlaváčová na divadle, tím byl pro mě Jiří Adamec v televizní a filmové tvorbě. To on měl tu svatou trpělivost zasvětit mě do tohoto světa a patřičně mě otevřít. Ne každý má tu přirozenou spontánnost, jakou měl v dětských rolích Tomáš Holý. Hrál jsem vždycky spíš vědomě, spontánnost paradoxně přišla až o mnoho let později, když jsem získal větší sebevědomí i vědomí toho, že si to prostě můžu dovolit. Byl to Jirka Adamec, kdo mě nutil chodit se dívat na takzvané kontrolní projekce a ukazoval mi, co udělat jinak.
Jiří Adamec režíroval i jeden z vašich prvních seriálů Bylo nás šest.
Tam jsem trochu doplatil na takovou malou lež, které jsem se dopustil v castingovém dotazníku. Kdosi mi poradil, že do něj mám napsat, že umím úplně všechno, od tance až po hraní na hudební nástroje. No a v seriálu Bylo nás šest jsem možná i díky tomu měl hrát klavíristu. Když mě ale ke klavíru pak při natáčení posadili, propotil jsem košili, jaký to byl trapas. Musel jsem hraní jen předstírat, zatímco zvuk klavíru se pak musel dotáčet. Prostě lež má krátké nohy.
Za humny je drak (1982)
Bylo nás šest (1986)
Ordinace v růžové zahradě (2007)
Seriálová výroba je dnes značně odlišná od té z dob minulých. Jak vy sám jste jí musel uzpůsobit své herectví?
Herec své herectví neuzpůsobuje, spíš se stalo překotnějším, rychlejším. Musíte být pohotovější a také samozřejmě připravenější. Není čas zkoušet, scénu si zkusíte jednou a jede se naostro. Dnešní seriálová tvorba zkrátka vyžaduje větší domácí přípravu, musíte se naučit těch patnáct obrazů nazpaměť, něco si o nich musíte myslet a pak je vystřihnout na první dobrou. Dlouhodobé seriály jsou také otázkou výdrže. Spousta kolegů takovou práci odmítá pro tu nálož, která bývá v hlavních rolích skutečně obrovská.
Seriál Ordinace v růžové zahradě vám přinesl značnou popularitu, odešel jste z něj prý ale díky scenáristickému nedorozumění.
V roli primáře Frynty jsem onemocněl druhem rakoviny, která je v podstatě nevyléčitelná, což se ukázalo až v průběhu natáčení. Samozřejmě to teď trochu zlehčuji, ale vlastně jsem díky tomu na závěr svého pětiletého působení v Ordinaci dostal úžasnou látku k hraní. Díky boji, který jsem se svou nemocí coby nemocný primář sváděl, jsem si ještě ten poslední rok v Ordinaci skvěle zahrál.
Jak vaše lékařská rodina hodnotila počínání primáře Frynty?
Moje máma je lékařka, stejně jako první žena, a pro mě bylo velkou výhodou to, že jsem je mohl požádat o vysvětlení, když jsem úplně nerozuměl nějaké odborné terminologii. Rád hraju to, čemu dokonale rozumím.
Při natáčení vás prý navíc potrápila i vaše krátkozrakost…
V Ordinaci jsem si takříkajíc „nerozehrál“ brýle, které normálně nosím na čtení, takže scény, kdy jsem četl různé rozpisy a diagnózy z dokumentů, jsem se musel naučit nazpaměť. Prostě jsme na ně neviděl. S krátkozrakostí se ale chystám zatočit, stejně jako s poraněným ramenem, které mě už téměř rok trápí od mého pádu na lyžích. Navíc mě to omezuje v interakci s mým šestiletým synem, kterému se snažím věnovat, jak to jen jde. Díky svému pozdějšímu otcovství jsem dospěl do fáze, kdy si ho konečně nesmírně užívám, což mě činí dokonale šťastným.
