Jak jste přišla k tak exotickému jménu?
Vlastně původem exotické není, moji předkové jsou z Vysočiny. Jen se kdysi jeden člen našeho rodu Filipů, profesí kněz, vypravil sloužit do Itálie a z ní se vrátil jako Filippi.
Kariéru baletky, na kterou jste se od dětství připravovala, jste záhy opustila. Kde se najednou vzala touha po herectví?
Ta ve mně asi byla vždycky. Tanec a herectví k sobě mají blízko. Nastoupila jsem na taneční konzervatoř, ale nezdál se jim můj vzrůst. Po tatínkovi jsem byla vysoká, na baletku asi až příliš. Byla jsem podrobena růstovému zkoumání, přeměřovali mi tehdy všechny kosti a počítali, kam ještě porostu, až tatínek ztratil trpělivost a z konzervatoře mě vzal domů. Dokončila jsem základní školu a začala studovat herectví na konzervatoři v Brně. Druhou půlku studií jsem dokončila na pražské konzervatoři. Důvodem k přesunu nebylo nic menšího než láska.
Studentská léta pražských konzervatoristů bývají obestřena množstvím historek. Jak jste je prožívala vy?
Zvesela a bujaře. Andílek jsem nebyla, spíš živel, který toužil poznat svět. Kolikrát jsme neměli kvůli bujarému životu na nájem a tajně jsme se se spolužačkou Danou Polákovou potají vkrádaly na konzervatoř do hereckého sálu, kde jsme spaly v zákulisí na jevišti. V Praze byli mými spolužáky například Dara Rolins, Zuzka Stivínová, Filip Blažek nebo Ernesto Čekan, se kterým jsme si blízcí dodnes i díky představení o Kryštofu Kolumbovi.
Už na studiích jste hostovala v divadlech a točila.
Mými milovanými profesory byla Klára Jerneková a Ladislav Mrkvička, do kterého jsme byly všechny dívky platonicky zamilované. Mám s ním dokonce jednu neuvěřitelnou historku, která se seběhla při zkoušce představení Sen noci svatojánské, kde jsem hrála Helenu.
V jedné ze scén mi najednou vypadlo koleno takovým způsobem, že bylo opticky úplně mimo nohu, z čehož můj partner na jevišti Filip Blažek málem omdlel. Profesor Mrkvička neváhal, vzal mě do náruče a snesl mě ze třetího patra dolů do sanitky. Umíte si představit, jak to pro mě tehdy bylo důležitější než samotné koleno. A díky tomu si Dara Rolins mohla zahrát roli Heleny.
Do povědomí veřejnosti jste se už ve svých sedmnácti letech dostala účastí v celostátním finále soutěže Miss ČSSR 1989 coby Miss Morava. Co vám to tehdy přineslo?
Popularitu. Byla jsem na titulních stránkách časopisů, lidé mi fandili, spousta z nich soutěží doslova žila. Dodnes, když jezdím s divadlem po republice, za mnou přicházejí diváci a vzpomínají, jak mi drželi palce. Zřejmě i díky tomu jsem najednou dostala spoustu nabídek a získávala tak první zkušenosti před kamerou.
Ale mělo to i svá proti. Režiséři mě obsazovali jako „tu krasavici“ a takovou nálepku jsem si s sebou nesla bohužel dost dlouho. Možná i do doby, než jsem založila vlastní divadlo.
V té době vám vstoupil do života režisér Dušan Klein s rolí ve vašem vůbec prvním seriálu Hříchy pro pátera Knoxe.
Můj první seriál a zrovna tak náročný. Točil se totiž v živém přenosu a diváci potom hlasovali pro různé konce. Pro nás to znamenalo neuvěřitelný adrenalin. Neustále jsme přebíhali z patra do patra na různé scény, převlékali se v běhu. Byl to zážitek. Já v té době hodně dostávala role žen, které různě flirtovaly nebo sváděly muže, což byl pro mě velký protiúkol. Ovšem v páteru Knoxovi jsem svým protiúkolům nasadila korunu. Měla jsem totiž svést Dášu Havlovou přestrojenou za muže.
V dalším seriálu s názvem Pomalé šípy jste prý pěkně pozlobila režiséry.
No, pozlobila. Oni zlobili mě. Nevím, proč mají režiséři tendenci mladé herečky ve filmu svlékat. Ať se svlékají ty, co se nestydí. Já i na pláži chodím v plavkách a přitažlivé je pro mě zejména to, co je částečně skryto a probouzí fantazii. Paradoxně do mého repertoáru patří i Ovidiovo Umění milovat, kde se to nahotou a erotikou jen hemží. Ale to je Ovidius, ne Filippi.
V seriálu, který pojednával o legendárních Rychlých šípech v jejich důchodovém věku, jsem se spolu s Jirkou Langmajerem a Pavlem Šimákem měla dostat do situace, kde mě chtěli režiséři Papoušek s Venclíkem nahou. Zuby nehty jsem se bránila, až mě nakonec zachránil právě kolega Langmajer slovy: „Prosím vás, jestli tady potřebujete někoho nahého, já se vám klidně svlíknu!“. A to také dodržel. Ta nahá zadnice, když ležíme v posteli, je jeho, ne moje.
Musela jste někdy kvůli roli změnit vzhled?
To se mi stalo ve filmu Trhala fialky dynamitem. Byly jsme obsazeny tři blondýny: Jitka Asterová, Hana Čížková a já. No a režisér Jiří Růžička posléze usoudil, že je „přeblonděno“ a udělal z Jitky Asterové zrzku a ze mě brunetu. Zpočátku jsem z toho byla rozpačitá, ale nakonec jsem si to být brunetou docela užívala. Na natáčení mám ještě jednu vzpomínku. Helenka Růžičková, která tam také hrála, mi z kávové sedliny vyvěštila, že po čtyřicítce založím vlastní divadlo.
Díky vzhledu jste se jistě nevyhnula ani pohádkám.
Přesně tak. Těch jsem absolvovala hodně, ale spíš než princeznou jsem byla často vílou. Přisuzuji to tak trošku své podstatě, která do elementárních světů patří odjakživa. V pohádce Ztracená dcera jsem se dokonce měnila v loutku, která je dodnes součástí rekvizitáře České televize. Moc jsem o ní stála, ale nepodařilo se mi ji získat s tím, že často putuje po výstavách. Ale paní výtvarnice mi slíbila, že na mě s loutkou bude myslet v závěti.
Současně jste hrála jako host v pražském Činoherním klubu, stále angažmá vás nikdy nelákalo?
Pro mě byla svoboda vždy tak podstatná, že stálé angažmá nebylo možné. Činoherní klub byl na mé cestě lehce osudový v tom smyslu, že mě v té době kolega Ondřej Vetchý seznámil s mým manželem. V Činoheráku jsem v té době hrála Agátu v Ženitbě a pan režisér Strnisko nebyl úplně spokojený s mým štíhlým vzhledem. Vynahradila jsem mu to však, když jsem se vrátila pěkně oplácaná z mateřské. To už byla ona Agáta přesně podle jeho gusta.
Miss ČSSR 1989
O myrtové panně (1992)
Hříchy pro pátera Knoxe (1992)
Vrcholem vaší nezávislosti je už sedm let vlastní Léčivé divadlo. Pamatujete si na jeho založení?
Odjakživa mě přitahovaly věci mezi nebem a zemí. Už jako dívka jsem si kladla otázky, na které dnes ve svém divadle odpovídám i sobě. Naštěstí i můj manžel má otevřenou mysl a tím je naše duchovní a partnerská cesta snadnější a rychlejší. Když už mě děti tolik nepotřebovaly, začala jsem realizovat své sny. Klasických rolí začalo ubývat a já si kladla otázku, zda je mi tím naznačován jasný směr. Dostala jsem nápad vytvořit Léčivé divadlo, ve kterém i skrze umění lidé poznají sami sebe i svůj smysl života.
Mystická role mě ostatně neminula ani před kamerou. V Mytické trilogii Josefa Císařovského jsem hrála kněžnu Libuši a díky ní se dostala k biblické Písni písní. Poezii a recitaci se věnuji celý život a mou odměnou je každoroční Vánoční koncert ze Senátu, kde už dvanáct let recituji pro televizní diváky a senátory duchovní poezii. Při těchto pořadech jsem se seznámila s klavíristou Janem Frankem, který mě zasvětil do astrologie a radixové medicíny a já si postupně začala být čím dál jistější, čemu se chci věnovat.
Vaše divadlo je postavené na dramatizacích slavných duchovních románů. Je pravda, že autor jednoho z nich vás zve hrát do Ruska?
Celosvětový bestseller Anastasia mi do cesty přišel tak, že mi kniha spadla při uklízení na hlavu. S kolegou Mario Kubcem jsme román o ženě, která žije v divoké sibiřské přírodě, převedli na pódium mého divadla a já načetla i jeho audioverzi. Když do Prahy přijel autor Anastasie Vladimír Megre, byl z našeho pojetí tak nadšený, že přišla i nabídka, abychom hru nastudovali v ruštině a přijeli do Ruska hrát. Zatím zůstalo spíš jen u nápadu, ale kdo ví, třeba ho někdy skutečně zrealizujeme.
Z běžného hereckého světa jste úplně nevypadla. Hodně točíte například reklamy. Jak to jde dohromady s tím, co propagujete v Léčivém divadle?
Skloubit se to dá bez problémů. Neznamená, že když se divákům snažíme rozšiřovat obzory za hranice běžného vnímání, že je úplně odřízneme od jejich života. Zrovna tak žiji i já. A reklamu točím jen na produkty, které používám i já a nejsem s nimi v rozporu. V Londýně si mě například vybrali coby tvář anglického sýru a já tam občas jezdím natáčet jeho novou reklamu. Mám z té práce radost. Díky ní jsem poznala Londýn a mohla navštívit slavný shakespearův Globe, almu mater všech shakespearových děl.
Gabriela Filippi
Další autorkou, jejíž knihu jste převedla na jeviště, je Lorna Byrneová, která je hodně činná i na sociálních sítích. Jak jste s nimi na tom vy?
Mám ráda Facebook, je to úžasný nástroj komunikace s fanoušky. Co se týká Instagramu, pomalu do něj pronikám, samozřejmě hlavně prostřednictvím svých dětí. Dcera Sofie před časem hodně hrála v Ordinaci v růžové zahradě, takže i díky tomu sociálním sítím přímo vládne. Nebráním se tomu. Civilizace se posouvá, tak proč nevyužít nové nástroje, které nabízí. Ale s mírou, samozřejmě.
Když autorka knihy Andělé v mých vlasech Lorna Byrneová navštívila Prahu, vypadalo to na Václavském náměstí jako kdyby tam byla demonstrace, tolik lidí ji chtělo vidět. Její popularita je nesmírná, samozřejmě i díky sociálním sítím a andělům, kteří ji provázejí.
Vaše děti jsou hodně aktivní, dokonce jste díky nim založila tradici letního příměstského tábora. Daří se vám v něm s dětmi pracovat i na úrovni Léčivého divadla?
S tím nápadem přišla před lety Sofie, která sice studuje herectví na konzervatoři, ale její velkou vášní je tanec. Multi Dance Camp, jak tábor nazýváme, dětem nabízí od všeho trochu. Sofie vede lekce tance, syn Gabriel děti zasvěcuje do free parkourového skákání a manžel Pavel Karoch, který je fotbalovým expertem České televize, má na campu taky práce dost. Já s dětmi v rámci herectví prožívám i příběhy z jejich životů a pokouším se jim na ně nastavovat jiné úhly pohledu. Pomáhají mi v tom kolegyně Nela Boudová a Zora Jandová.
Myslíte si, že herci dostávají konkrétní role náhodou?
Zastávám názor, že herci ne náhodou dostávají role, jaké dostávají. Věřím v to, že i díky rolím mohou vyčistit různé bloky ze své minulosti. Herectví může být i něco na způsob psychologické metody, která se jmenuje rodinné konstelace, kde lidé hrají nejrůznější role a díky nim se mohou zbavit psychických traumat.
I takto pracuji s dětmi a dospělými, když se věnujeme herectví, ale i životu. Jeho hravost je nesmírně důležitá, být radostným dítětem, které neustále objevuje svět, by nám mělo být vlastní stejně jako krédo, které ve svém připravovaném CD rapuje i moje dcera a zní „přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno.“
