Je pravda, že jste část dětství strávila v Egyptě?
Šlo jen o necelý půlrok. Tatínek byl strojař a jezdil po světě po montážích. Když mi bylo asi devět let, vzal nás s sebou do Egypta. V Káhiře jsem chodila do české školy, kde jsme se učili normálně v češtině, takže z arabštiny neumím nic. Díky tomu pobytu jsem ale na vlastní kůži měla možnost zažít, co je to válka. V té době vypukla v oblasti takzvaná sedmidenní válka o Golanské výšiny, takže vím, jak vypadá zvuk opravdové střelby. Strašně jsem se bála, přes noc byly všude zábrany z pytlů s pískem a u nich stáli chlapi se samopaly. Ale mám na ten výlet i spoustu krásných vzpomínek a jednu velmi příjemnou. Když jsme do Egypta odlétali, na letišti jsme viděli Karla Gotta, který se zrovna vracel z koncertování v Las Vegas. Už tehdy jsem ho zbožňovala, takže to byl pro mě obrovský zážitek, vidět ho naživo.
Tvrdíte o sobě, že jste introvert. Jak to jde dohromady s herectvím?
Na začátku to spolu samozřejmě dohromady moc nešlo. Ale volba herectví nakonec asi terapií na mou plachost byla, časem se to totiž hodně zlepšilo. V dobách studií na gymnáziu mi v tom pomáhala poezie, která se mi ale nakonec stala osudnou. Díky různým recitačním soutěžím jsem se trošku otrkala a přihlásila se na konkurz do studia Viola, kde se recitovalo na úplně jiné úrovni. Poznala jsem tam už tehdy pár svých budoucích kolegů, jako byli třeba Marek Eben, Ljuba Krbová nebo Tomáš Juřička.
Přes to všechno vaše další kroky vedly na DAMU.
Za to může můj pan profesor Čadil, který mi ten nápad vnukl. Nejdřív jsem si to vůbec nedokázala představit, ale jak už to tak bývá, semínko bylo zaseto a později vzklíčilo. Víceméně tajně jsem se připravila na přijímačky, nastudované monology samozřejmě nesměl nikdo předem vidět. Strašně jsem se styděla. Předvedla jsem je až pod tím obrovským tlakem při zkouškách. Byla jsem nepopsaný list, přirozená a spontánní, takže mě vzali hned napoprvé. Možná v tom zahrál svou roli i fakt, že jsem do té doby nikde nehrála, nechodila do žádných kroužků, prostě nebyla zatížená mnohdy špatně vyloženými hereckými technikami. Nicméně, první rok mě totálně semlel. Pro mě to prostředí byl šok, úplně jsem se ztratila sama sobě, bylo to psychické i fyzické ochrnutí. Vůbec mi to nešlo. Tentokrát mi pomohl pan profesor Vymětal, sám těžký introvert, který mi nějak rozuměl a uvěřil mému potenciálu. Převedl mě přes počáteční paralýzu, a pak už to bylo dobré.
Jak vaše herecké počátky poznamenal další profesor z DAMU Miloš Nedbal?
To jsme měli jako ročník obrovské štěstí. Přišel k nám ve druháku.Vypadal přísně a strašidelně. Měli jsme velký respekt. Ale já mám tyhle typy strašně ráda. Díky tomu, že jsem měla podobně laskavého morouse dědečka, jako byl on, nebála jsem se ho. Dodnes ho vidím, jak sedí v Disku v hledišti s cigaretou a jak po nás hází popelníky, když se mu nelíbilo, jak hrajeme. Měl mě rád a hlavně mi věřil, což mi v začátcích obrovsky pomohlo, hlavně se sebevědomím.
Takže introvert se postupně změnil v extroverta?
Vůbec ne. Pracuji na tom celý život a navíc jak stárnu, zase toužím víc a víc po klidu a tichu. Z rozjetého vlaku se ale těžko vystupuje a herectvím se přeci jen živím, a stále ještě ráda. Sleduji ale, jak se jakýmsi obloukem vracím ke své původní podstatě, která je pořád stejná. Možná se mění jen to, že ve svém věku už umím říkat ne, což mi dřív moc nešlo. A také už nemám přebytek energie, kterou bych někde chtěla zbytečně plýtvat. Baví mě být třeba už jen pozorovatelem dění, té krásy i toho špatného kolem, ale nemusím se za každou cenu všeho účastnit.
Po DAMU jste si však moc dlouhých divadelních angažmá neužila.
Byl rok 1981 a zaměstnanecké razítko v občance bylo nutné, já navíc byla zamilovaná a nechtěla opustit Prahu. Naštěstí se objevilo místo v divadle na Kladně, a já tam strávila celé dva roky. Pak jsem ale otěhotněla s Jakubem a když jsem odcházela na mateřskou, věděla jsem, že už se tam nevrátím. Vždycky jsem o sobě tvrdila, že nejsem dělník divadla, každodenní hraní mě nikdy nebavilo. Hrávali jsme až dvaatřicet představení do měsíce, to pro mě byla hrůza. Po mateřské jsem nastoupila do různých alternativnějších projektů, hráli jsme v tehdy velmi populárních prostorách jako byla Řeznická nebo kulturní dům Delta. Divadlo mělo za totality úžasnou funkci takového tichého odporu, v tomhle to byla vlastně úžasná doba. Tohle všechno jakoby ztratilo smysl rokem 1989, už najednou nebylo na co poukazovat. Znovu se to nějak propojilo koncem devadesátých let, když jsme se zase sešli v divadle Komedie. Tam začalo moje druhé angažmá v životě a to v Městských divadlech pražských, které trvá dodnes.
Hrála jste v několika představeních, jejichž předlohou byly světově proslulé filmy. Inspirovala filmová postava tu vaši divadelní?
Hráli jsme například Vše o mé matce od Pedro Almodóvara nebo Prolomit vlny, které natočil Lars von Trier. V tomto případě jsem oba filmy znala, ale jinak si záměrně filmy před nastudováním role nikdy nepouštím, nechci se nechat ovlivňovat nebo nedej bože někoho bezděčně kopírovat.
Litovala jste někdy odmítnuté role?
Ne. Já nemusím hrát a zkoušet moc, mě to pak už nebaví. Několikrát jsem se v divadle pokusila smlouvat, že bych ráda zkoušela jen jednu věc do sezony. Občas mi i vyhověli. Ale jednou se mi to i vymstilo. Vyhověli mi a já přišla o úžasné představení Mirka Hanuše, který zdramatizoval slavnou knihu Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách. To mě mrzelo. Do představení Happy end, které se odehrává na onkologii, se mi zase nechtělo kvůli tomu tématu. Nakonec jsem ale za tu roli byla moc ráda, hodně mi dala i do osobního života.
Údajně jste litovala i svého vstupu do televizní soutěže StarDance.
To tedy ano. Vůbec jsem netušila, co taková věc obnáší. A když jsem to zjistila, modlila jsem se, aby se mi něco drobně stalo, a já mohla odstoupit. Bylo to samozřejmě rouhání a jsem ráda, že se mi to nevyplnilo. Jak se blížily přenosy, podlamovala se mi čím dál víc kolena. Taky jsem si byla jistá, že vypadnu hned někde na začátku, a nebudu se muset tak dlouho trápit. O to větší bylo moje překvapení a nakonec i euforie z vítězství. Výjimečný úsek života.
K tančení se občas vracíte?
Někdy nás zvou na různé akce a plesy, abychom jim s Honzíkem Onderem zatančili, což děláme rádi. Potkáváme se tam i s ostatními soutěžícími, což je moc fajn. Navíc se teď k tanci vracím i díky představení Tančírna, které ke stému výročí založení republiky začínáme zkoušet v divadle ABC.
Co se vám vybaví, když se řekne Květa Fialová?
Moje životní přítelkyně a velký guru. Seznámily jsme se v osmdesátých letech při natáčení filmu Čtvrtá strana trojúhelníku a byla to vlastně láska na první pohled. Od té chvíle jsme spolu vlastně byly pořád. Květa mě vcucla do svého života, vnutila mě své rodině, její manžel Pavel Háša se mnou od té doby musel počítat ve svých divadelních i televizních projektech. Byly to s ní úžasné časy. Květa si prošla v životě nelehkými věcmi, a to ji posílilo natolik, že tu sílu mohla předávat dál. Mě nejednou podepřela v těžkých obdobích, ukázala mi, že je člověk schopný přežít téměř cokoli. Je pro mě nenahraditelná, nikdo mě neznal tak dobře jako ona.
Díky roli Marcelky v televizním sitcomu Comeback jste se stala součástí kultovního seriálu. Pamatujete si z něj nějakou výraznou repliku?
To ani ne. Comeback byl spíš o komických situacích než kultovních hláškách. Nikdo už mi ale asi neodpáře seriálovou přezdívku. Ještě dnes se mi občas stává, že se ke mně hrnou děti pro selfíčko s tím, že se chtějí vyfotit s Mambou.
Vraždy v kruhu (2015)
Comeback (2008)
Pražský písničkář (1997)
V seriálu Pražský písničkář jste hrála manželku Karla Hašlera v podání Viktora Preisse. Bylo to vaše první setkání?
Hrát partnerku Viktora Preisse znamenalo pro začínající herečku velkou poctu. Janu a Viktora Preissovi jsem vždycky obdivovala. První obrazy jsme točili na Petříně, a já byla k smrti nervozní. Vůbec se mi ten seriál ale moc líbil, nejen pro to, že jsem se mohla potkat s Viktorem, pozorovat ho jak hraje a být toho součástí, ale dozvěděla jsem se i spoustu zajímavého z historie a Hašlerova života.
Do seriálu Ohnivé kuře jste nastoupila později, abyste si zahrála matku vlastního syna Jakuba Prachaře, který v něm hrál hlavní roli. Co na to říkal?
No radši jsem se ho předem zeptala, jestli mu to nebude vadit. Evidentně nevadilo.
Umělecké aktivity vašeho syna Jakuba jsou všeobecně známé. Jak je na tom se zděděnými geny dcera Mariana?
Marjánka zkoušela přijímačky na DAMU, ale po druhém kole, kam se dostala, si to pak už rozmyslela s tím, že herectví asi nebude zrovna její parketa. Je absolventkou humanitních studií na Karlově univerzitě, a svůj umělecký potenciál realizuje zpěvem. Nevím, jestli by se tím chtěla živit, ale baví ji to každopádně.
