Tvůj obchod se jmenuje Rocková galerie - Metal s tebou. Druhou část běžně používáš jako pozdrav. Jak to vzniklo?
Vždycky mě štvalo „nazdar vole“ a ještě hnusnější pozdravy, takže jsem začal říkat tohle a ujalo se to. Asi čtyřicet let jsem jezdil s kamionem, s chlapama jsme se takhle zdravili do vysílačky.
Fotogalerie |
Potykáš si díky tomu s lidmi rychleji?
Asi to tak bude, se mnou to většinou dlouho netrvá (smích).
Až po zdravotních problémech před osmi lety ses začal naplno věnovat hudbě?
Jako řidič jsem třeba sedm let neměl dovolenou, miloval jsem to, připadal jsem si volný, ale hlava to nezvládla, mám štěstí, že jsem tady. Doktorovi jsem musel slíbit, že už do kamionu nesednu. Ke galerii jsem směřoval pohnutým osudem, ale rockové věci sbírám celý život a muziku jsem spolužákům pouštěl už na základce. Chtěl jsem lidem sbírku a všechny své plakáty ukázat, zkrátka vytvořit místo, kde na mé vrstevníky dýchne nostalgie a na mladé zvědavost.
Kolik lidí se přijde denně podívat?
Někdy jen jeden dva, ale mám i stálé zákazníky. Není to komerční obchod ale spolek - prodám jen to, co mám dvakrát. Platit nájem bývá problém, stál už majlant, ale v žádném případě to neberu jako prodělek. Až umřu, společnost si uvědomí, že jsem se jako rocker už narodil. Je pro mě čest a poslání jím být, nejde to předstírat. Navíc majitelka domu je svatá, něco už mi i odpustila.
Lidé Českaseriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejníme další desítky interview, ve kterých zprostředkujeme radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
Takže žádný metalista ale rocker. Jaký k sobě mají oba pojmy vztah?
Škatulky nemám rád. Nevidím rozdíl mezi rockovou a heavy metalovou muzikou. Pro heavy metal jsou specifické těžší rify. „Heavy“ mi kamarádi přezdívají od doby, kdy Judas Priest vydali album British Steel - koupil jsem ho na burze a tento styl mě v roce 1983 úplně smetl. Nalil mi novou energii.
Kritici metalu namítají, že se sice tváří jako originální revolta, ve skutečnosti jde ale o uniformitu - všichni fandové nakonec vypadají stejně a na koncertech se les rukou zvedá podobně jako dav na spartakiádě. Je v tom i touha někam patřit?
Jasně, že jo. Každý je sice úplně jiný, ale atmosféra a zájem o kapelu komunitu stmeluje. Když hraje dobře, jsme z toho vyřízení, hrozíme, ukazujeme gesta – to je přesně ono, s ostatními tě sblíží, když si propotíte těla.
Měl jsi i svoji kapelu?
V sedmnácti jsme založili kapelu, aby na nás letěly holky, a taky jsme chtěli na titulku Brava (smích). Západočeské pohraničí ho bylo plné, nešlo to zakázat. Kamarád mě tehdy vytočil, když se zeptal, jestli jdu na ryby - já si přitom nesl nový stojan na mikrofon! Byli jsme největší máničky v Sokolově, ale dopadlo to hrozně, ani jsme si nestihli dát název. Pak už jsem zpíval s kapelami jen nárazově. Snažil jsem se hlavně pořádat diskotéky, jenže mi to hned zakázali.
Emigrovat kvůli Persilu a žvýkačkám? Blbost
I přes nepřízeň režimu v 80. letech řada metalových kapel fungovala, některé hrály i na Festivalu politické písně ve tvém rodném Sokolově. Jak k sobě patří metal a politika, nebyli to vlastně zrádci?
Přesně. Byla to zrůdnost režimu, úlitba malých českých komunistů v okresním sokolovském městě, kteří se chtěli zalíbit v Praze. Ale šel jsem tam a seznámil se třeba s Marií Rottrovou, kterou mám rád. Kapely, které chtěly hrát a vystupovat, tam jít musely, nic jiného jim nezbývalo - patřil mezi ně například Olympic.
V 70. letech byl metal underground, proč jsi k této komunitě rád patřil?
Byl jsem do českého undergroundu vtažený. Vyhovoval mi spíš textově než hudebně - odporem k tomu blbýmu zřízení. Nikdy nezapomenu, když jsem na koncertě slyšel DéGéčka (DG 307 - pozn. red.) zpívat: „Topíme se v plodové vodě, čekáme na záchranné lodě“. Všichni jsme se v ní topili, nikdy jsem ale nechtěl emigrovat. Jsem Čech, jsem na to hrdej, máme hezkou zemi a nikam nepůjdu jen proto, že tam mají Persil nebo žvýkačky. Ublížil bych rodině, měl jsem tady kámoše, v 70. až 80. letech nás byly stovky.
Zdeněk „Heavy“ Holeček
|
Existovala mezi vyznavači pospolitost?
Byla to pohoda, totálně jsem si to užíval včetně zakázaných koncertů. Jezdili jsme na baráky, třeba do Chomutova k Mírovi Skalickýmu. Pro mě je to nezapomenutelné a zformovalo mě to. Ale mnoho kamarádů bylo nuceno emigrovat, hlavně ti vůdci a charismatický lidi, kteří měli nejvíc nápadů.
Zasahoval komunistický režim proti metalistům?
Bylo to tvrdý, vadily jim burzy jako propagace západní kultury. Když přišli Kiss, policajti nám rvali nášivky s jejich logem z džísek. Po jednom koncertu v Kostelci u Křížku nedaleko Prahy nás všechny odvezli rovnou do vazební věznice na Pankráci, u brány nás mlátili obušky, protože jsme zapalovali Rudé právo a tančili u toho. Přitom si s ním lidi běžně vytírali zadek.
Rockeři i metalisté mívají svoje „uniformy“ - základ obvykle tvoří právě džínová bunda s nášivkami. Poznáš na první pohled, kdo je co zač a s kým si budeš rozumět?
Ani ne. V subkultuře se lidi takhle oblékají, ale byl bych trouba, kdybych řekl, že to podle oblečení poznám. U člověka, který ti byl na první pohled absolutně nesympatický, někdy při bližším hovoru zjistíš, jak příjemný je to společník, jak ohromně inteligentní, kolik ti dává energie a ty jemu. Zkrátka, že si rozumíte.
Chodíš někdy i „v civilu“?
Tohle je můj civil. Nikdy nechodím jinak. Ať si klidně říkají, že vypadám jako blázen, je mi to jedno, tohle je moje image. Tohle je z Anglie (ukazuje bundu s nášivkou Black Sabbath - pozn. red). Byly doby, kdy jsem si lakoval nehty včetně těch na nohou, křičeli na mě buzno, ale bylo mi to jedno.
I dlouhé vlasy jsi bral jako protest proti režimu, nebo to byla jen součást „uniformy“?
Byla to forma protestu. Dlouhé vlasy jsem měl vždycky. Musel jsem se odlišit, abych jim ukázal, že já opovrhuji jimi, ne oni mnou. Nechtěl jsem chodit „na Havla“, jak se to od všech čekalo. A jsem hrdý, že dlouhé vlasy stále mám. Dotváří image, bez nich bych byl jako bez rukou.
Jak jsi bral ostříhání na vojně?
Oholili mě a bylo to strašný. Psal se rok 1976. Taky mě pak skoro obratem zavřeli, protože jsem okamžitě utekl na Jazzové dny do Prahy. Show me the way... (začne zpívat s gramofonem hit kapely Gotthard - pozn. red.).
Potkal jsi někdy frontmana zahraniční kapely osobně?
Jasně, třeba zrovna Steva Lee z Gotthardu, ten uměl nejlepší ploužáky. Tohle nám hrálo, když jsem se podruhé ženil. Byl jsem z toho hotovej, když jsem se dozvěděl, že tragicky zemřel, cítil jsem se, jako by mi umřel člen rodiny. Byl to normální hodnej kluk. Nikdy neotravuji o podpis či fotku, stačí mi podat muzikantovi ruku a říct pár vět svojí chabou angličtinou – sám vycítí, že jeho tvorbu znáš.
Musí žít rocker s rockerkou? Znáš případy kdy i skalní fanda žije vedle hudebně naprosto odlišné partnera či partnerky?
To nejde, nefunguje to. Člověk akorát pořád poslouchá blbé připomínky, kolik to stojí peněz - ten druhý vůbec nevnímá, jak moc elánu ti to dává. Kolem mě vždycky byly stejně naladěné dvojice. Tihle lidi se přitahují jako magnet.
Je to i případ tvůj a tvé současné manželky?
Vendulka je rockerka tělem i duší, támhle ji mám (ukazuje na černobílý umělecký portrét mladé ženy - pozn. red.). Poznali jsme se tak, že začala chodit do galerie a strašně ji to bavilo. Má dobré vědomosti, její velcí oblíbenci jsou Guns N’ Roses... No a bylo vymalováno.
Čeho máš ve sbírce nejvíc? Vinylů, kazet nebo CD?
Určitě vinylů, těch mám 4 až 5 tisíc. Vzít desku do ruky a rozevřít ji má své kouzlo. Jsem tím nemocnej, sběratelství je nemoc. Kdybych nebyl, nikdy tohle všechno nenasbírám. Jsem ulítlej i na plakáty, skupuji je ve velkém, i kdybych neměl co jíst, další kus si pořídím. Dělám koláže ze starých Bravo časopisů.
Rockeři utekli do politiky a byznysu
Poslechneš si i novější věci, nebo ve tvém playlistu dominuje nostalgie?
Spíš legendy, vývoj jsem cítil do roku 1998. Dnešní kapely mě neoslovují tím, jak se potetovaly, jak jsou sprosté, moc mě nebaví, nemají pro mě charisma. Mají dobrou jednu písničku a zbytek alba je vata. Sjedu jejich LP, akorát mi to prošustí hlavou a nic nezůstane. Jen jeden hit, který zrovna mastí rádia.
Moje místo v Českuodpovídají všichni hosté seriálu Každý odněkud je. Někde se narodí, někde je doma. Říká se, že ta nejdůležitější místa v mysli a srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše? Rozhodně Olomouc, jsem olomoucký patriot. Město má své velké kouzlo. Záhadně jsem se tady zjevil, našel lásku a naplnění, asi to tak bylo předurčené. Druhé srdeční místo nemám, Praha už je pro mě příliš komerční. |
Rocková hudební scéna umírá už asi deset let a až umře Ozzy Osbourne, bude konec. Lidi, kteří tady nechali to největší rockové dědictví, rychle odcházejí. Vnímám to jako nenávratné, nemá je kdo nahradit.
Sám jsi moderoval v rádiu, tehdy jsi „nemastil“ od každého jeden hit?
Ne, stará alba jsou celá skvělá. Sypal jsem do lidí od rána třeba Motörhead, Firehouse. Fungovalo to, jedna posluchačka se do mě zamilovala a každé ráno mi donesla 15 deka salámu, šunky a housky. Jindy mi chlapi večer poslali do vysílání dvě piva. Lidé poznají rockovou duši, která to dělá s láskou.
Taky jsi vydával rockový časopis Heavy World...
Jezdil jsem po festivalech, měl jsem spolupracovníky, přístupy do backstage, fotil jsem, všechno jsem vymakal, ale byla děsná šichta každý měsíc sehnat 50 tisíc na nové číslo, nedomyslel jsem to a těžce se kvůli tomu zadlužil.
Rock i metal se až neuvěřitelně větví: thrash metal, death metal, nu metal, black metal... Vyznáš se sám v názvosloví?
Nová generace náctiletých se vždy chce nějak vyjádřit, tak přišel právě nu metal. Revoluce ale vždy trvají jen rok, rok a půl. Třeba jako ta punková v roce 1977 v Anglii, která na tom tehdy byla ekonomicky špatně, takže přišla Margaret Thatcherová, aby to napravila. Frustrované děti nemohly najít práci, proto ta agrese. Roztrhaná trika, sichrhajsky, nemohli najít své místo ve společnosti.
A agro metal je vtip, nebo existující odnož české hudební kultury?
To je totální kravina, kterou si vymyslel nějaký vidlák. Možná se tam řadí ti sprosťáci – třeba Morčata na útěku. Pro mě to nemá žádný smysl.
Jak může upovídaný člověk jako ty strávit tolik času řízením kamionu? Nechyběla ti interakce?
Paradoxně ne, utíkal jsem z nefungující domácnosti. Měl jsem tam svůj svět a spoustu kamarádů. Nahrával jsem jim výběry toho nejlepšího. Vážím si jich, ta práce je těžká. Sám jsem z toho byl vyřízenej, úplně odtrženej od reality.
Jak se má muzika a věk, máš stále stejnou partu, nebo lidé odpadají?
Pár rockových nadšenců svého věku kolem sebe pořád mám, ale už jsou spíš vyhořelí a nemají energii. Nebaví mě poslouchat nadávky, že je všechno na nic. Každý má život, jaký si ho udělal. Já jdu svojí cestou, která mě maximálně baví, i když mě mrzí, že do galerie chodí málo lidí. Někteří rockeři odpadli z materialistických důvodů, stali se velkými podnikateli či politiky.
Jaká věková kategorie zákazníků převládá?
Všichni, ale můj ročník jen málo. Někdy vejdou a hodí úšklebek: „To jsem asi špatně, sháním jazz“. Přitom toho mám taky haldu a miluji ho. Ve Dnech evropského dědictví přijde i 20 lidí naráz, povídám jim třeba o Woodstocku. Mladí jsou hodní, ale musíš jim ukázat cestu. Evropa se má nejlépe v historii, ale ztrácíme duchovno, úctu, toleranci a pokoru. Myslím, že jdeme špatně.
Proč to?
Kvůli materialismu a konzumu. Za 72 let jsme úplně zapomněli na devastující 2. světovou válku, příkoří a utrpení a nevážíme si ničeho. Narvané obchody bereme jako samozřejmost a lidi vzpomínají na výdobytky, které naopak byly za komunistů, všichni měli práci, nebyli bezdomovci a podobně. Teď je moc vulgarity, používají se silná slova. Ať si lidi třeba uvědomí, o čem je advent. Ne o tom, že vlítneš na slevy do Globusu. Chlap řekne ženské ve frontě krávo, ona mu odpoví ještě hůř, já na to akorát čumím a vůbec nechápu, co se tady děje. Lidé ztratili nápady, všechno je retro, cover verze, opakují se. Musím galerii udržet stůj co stůj, je moje povinnost, aby odkaz zůstal pro příští generace.
Už dříve jsi své vzpomínky vydával jako časopis, aby výdělek z prodeje pomohl financovat další díly, a letos ti má dokonce vyjít kniha.
Ano, dostal jsem na ni grant od města, za což jsem hrozně vděčný. Základ je hotový. Rukou psané poznámky jsem v plné krabici od bot předal ajťákovi z městského úřadu, který je dává do elektronické podoby a spisovatel tomu následně dá literární formu.
Chtěl bych, aby vyšla ještě letos - můj ročník rychle umírá. Rockeři vždycky žili nezdravě, já dřív hulil čtyřicítku, chlastal v Praze U Slunců, kam chodili i Plastici, Mejla Hlavsa, národní umělec pan Kemr. Kdybych to však měl vyprávět úplně všechno, lidi si řeknou, že jsem snad musel existovat dvakrát.
