Kdy a jak se vám v hlavě zrodil nápad jít studovat na vojenskou akademii obor věnovaný zbraním a munici?
Maminka byla sekretářka, od puberty jsem věděla, že nechci jako ona sedět v kanceláři a probírat haldy papírů. Bavila mě bojová umění, atletika i hasičina.
Říká se, že z chaotika ani armáda puntičkáře neudělá. Byla jste dochvilná i před vstupem do vojenských řad?
Včas jsem chodila i předtím. Výsledky přijímacích psychotestů pro mě nebyly žádná novinka. Vyšlo mi, že mám ráda řád a pořádek. I tak jsem si ale musela zvyknout na „služební život“ a na to, že mi někdo jiný organizuje den, říká, v kolik mám kde být a co si mám vzít s sebou.
Lidé Českaseriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejníme další desítky interview, ve kterých zprostředkujeme radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
Nosíte zbraň i v civilu?
Nenosím, zbraně jsou pěkná věc, ale mám malou dceru, takže doma zbraň mít nechci, a to ani ve sklepě - je to akorát na problém. Že je někdo voják, také ještě neznamená, že nutně musí mít i zbrojní průkaz. Zatím ho nemám a ani to teď pro mě není priorita.
Po škole vás poslali velet do Přáslavic na Olomoucku. Věděla jste, co vás čeká?
Jestli jsem věděla, co obnáší funkce velitelky palebné čety minometné baterie? Ani moc ne (smích). Datum 12. července 2004, kdy jsem se šla poprvé zahlásil veliteli útvaru, mi ale utkvělo - mezi ostatními jsem si v extrovkách (slavnostní uniformě - pozn. red.) připadala trochu jako exot. Bylo nás tam devět, z toho pět důstojníků a dělali jsme vše od úklidu po údržbu techniky. Minometná baterie se za nás v podstatě zrodila, jiné útvary se tou dobou rušily.
Co obnáší velet palebné četě?
Starat se o 18 lidí, vést je, organizovat, řídit a kontrolovat. Je to manažerská i velitelská práce. Musíte si být jistý, že všichni mají potřebnou přípravu. Někdy jsme třeba celý týden od rána do večera chodili a „zastaničovali buzolu“, abychom kromě teorie znali i veškerou přípravu terénu, než zazní pojem pálit.
Do práce dojíždíte každý den, nebo někdy přespáváte v ubytovně?
Dojíždím, doma je doma. Po mnoha nocích ve stanu a na nepohodlných pérových matracích si domů koupíte skutečně kvalitní postel. Byly doby, kdy jsem každé dva měsíce byla týden na cvičení. Když se připravujete do mise, jste pryč klidně týden v měsíci.
Před misí se bojí každý
Může si voják vybrat, že chce jet na misi, nebo ho někdo pověří?
Ve většině případů účastníky určuje pověřený velitel. Vybírá si podle toho, které odbornosti potřebuje a samozřejmě s sebou chce lidi, kterým věří. Člověk ale může zkusit zavolat a zeptat se, jestli někde zrovna nepotřebují jeho odbornost.
Šárka Krejčiříková
|
Byla jste na dvou misích, odjížděla jste napodruhé klidnější?
To ne. Když si Kosovská republika vyhlašovala svoji nezávislost, nebyla tam bezpečností situace tak kritická jako později v Afghánistánu.
Přemýšlela jste, že byste službu v Bagrámu odmítla?
Podruhé záleželo vyloženě na mně, jestli kývnu, dceři tehdy bylo pět let. Když jsem souhlasila, chvílemi mě přepadaly myšlenky typu „co kdybych se nevrátila“? Odlétáte ale s tím, že se vrátíte zdraví, se všemi končetinami, ale samozřejmě se bojíte. Každý se bojí, pokud je normální.
Když jste se do mise chystala, zahynuli v červenci 2014 v Afghánistánu při útoku sebevražedného atentátníka čtyři čeští vojáci (psali jsme zde). Co se vám tehdy honilo hlavou?
Podobná zpráva vám psychicky nepřidá. Dozvěděli jsme se to přes internet, když jsme byli na cvičení. Začnete uvažovat nad tím, jestli skutečně chcete odjet. Do té doby mělo Česko v očích veřejnosti zkrátka někde v zahraničí vojáky. Když kluci zemřeli, lidé teprve pochopili, že to tam fakt není sranda. S rizikem, že se něco takového může stát, tam ale jedete.
Jakou pozici jste na misích zastávala?
V Kosovu jsem byla v roce 2008 jako velitelka 4. čety D-COY. Plánovala jsem patroly, hlídali jsme hranice či nelegální těžbu dřeva. Jako četa jsme měli na starosti svůj perimetr, kdy jsme na určených místech kontrolovali vozidla hlášená jako potenciálně podezřelá. V Afghánistánu jsem byla se 3. strážní rotou BAF na přelomu let 2014 a 2015 jako takzvaný „watchkeeper“, který přijímá hlášení od patrol.
Co přesně je náplní práce „watchkeepera“?
Dohlížet, jestli vše klape, jak má. Ráno mi řekli, kolik lidí a vozidel jede ven, zkontrolovali jsme spojení s každou mašinou, kluci provedli kontrolu zbraňových systémů, nahlásili, že je vše v pořádku, že jsou na bráně a vyjíždějí. Po 20 minutách mi dávali hlášení. Ozývali se, že sesedají, co budou mimo auto dělat a že jsou zase všichni v pořádku zpět ve voze.
Sama jste se patrol neúčastnila?
Jela jsem dvakrát. Kluci si ze mě dělali srandu, ale nechtělo se mi (smích). Jednou jsem neuváženě odpověděla, že pojedu, až nasněží, jenže zanedlouho opravdu sněžit začalo. Co teď? Budu srab? Nebo zatnu zuby? Spalo se mi špatně, ale vyjela jsem a pak ještě jednou. K lidem venku ale nemáte důvěru. Vážím si všech, kteří jezdí skoro denně ven.
Předchozí dílyVšechny díly seriálu najdete ZDE: |
Utkvěla vám z mise i nějaká příjemná vzpomínka?
V Kosovu jsme jezdili do vesnice Sekyrača. V paměti mi utkvěl manželský pár starších Srbů, který z Kosova nechtěl odejít, protože tam byli doma. Když bylo potřeba, dovezli jsme jim v rámci dobrých vztahů zdravotníka. To byla dobrá mise, riziko nebylo tak vysoké jako v Afghánistánu, kde jsme nevěděli, jestli na nás někdo neodpálí raketu nebo nezaútočí v koloně.
Dá se v uzavřeném prostoru vojenské základny odreagovat?
Záleží, na jakou pozici tam jedete. Jít si v Bagrámu zaběhat není vzhledem k prašnému prostředí ideální, ale jsou tam hezky vybavené posilovny. Na orbitracku jsem s hudbou v uších někdy bezhlavě jela klidně dvě hodiny v kuse, když byl čas. Skoro každý den jsem mluvila s dcerou přes Skype. Když víte, že to doma funguje, o to víc jste v klidu.
Může voják misi odmítnout, i pokud je nižší šarže?
Může, většinou z rodinných důvodů, ale jsou to spíš výjimky. Nechci říkat, že to většina vojáků bere jako poslání, aby to neznělo jako klišé, ale k naší práci to prostě patří a počítáme s tím, že nás mohou vyslat do zahraniční operace.
Máte tři zlaté hvězdičky, což je hodnost nadporučice. Od čeho se v armádě odvíjí kariérní postup?
Od vzdělání, odsloužených let a zkušeností. Začínala jsem jako velitelka čety, chvíli jsem působila na štábu praporu, pak jsem dělala zástupce velitele celé baterie a od loňského léta jsem zase na štábu. Je dobré orientovat se ve velitelské i štábní práci. Kurz nižších důstojníků ve Vyškově (kde byl pořízen rozhovor - pozn. red.) by mi měl pomoci v dalším kariérním růstu.
Žena velitelka? V něčem musí být lepší
Armáda je stále spíš mužský svět, vojaček ale přibývá. Všímáte si, že kolem sebe máte víc kolegyň?
Některé obory raději studují ženy - třeba spisovou archivní službu. Znám ale i spoustu kolegyň sloužících na bojových útvarech - zdravotnice, spojařky, chemičky. Je dobře, že jejich procento stoupá. Chlapi se chovají trochu jinak, když je v kolektivu žena, na cvičení si dokonce i čistí zuby (smích). Kdybychom nespali muži i ženy v jednom stanu, tento základní hygienický návyk by možná nebyl.
Jak těžké je pro ženu velitelku vybudovat si respekt u mužů?
Důležité je nastolit od začátku pravidla a hranice. Když je někdo poruší, musíte vyvodit důsledky. Někdy vám dávají najevo, že vás mezi sebe nepřijmou, nechtějí vás tam, že jste méně než oni. O to musíte podávat lepší výsledky. Samozřejmě to nejde ve všem, ale je důležité ukázat, že v něčem umíte být i lepší. Pak si k vám i ti nedůvěřiví cestu najdou.
Moje místo v Českuodpovídají všichni hosté seriálu Každý odněkud je. Někde se narodí, někde je doma. Říká se, že ta nejdůležitější místa v mysli a srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše? Myslím si, že takových míst může být víc než dvě. Pro mě je na prvním místě tam, kde je moje rodina a můj domov, takže v Kroměříži. Tam jsem se narodila, vyrůstala, žiji tam a doufám, že tam i zemřu (smích). Ne, těžko říct, kam mě armáda ještě zavane. |
V čem jste lepší než muži?
To bych nerozebírala (smích). Žena zkrátka musí ukázat, že se nebojí, že nemá strach si lehnout do bláta, být mokrá nebo stát někde na dešti. Ať už vyčnívá jen v jedné či ve dvou věcech, v očích chlapů stoupne. Měla jsem štěstí na nadřízené i podřízené, tak snad to ještě vydrží.
Byla jste tvrdý šéf?
Asi ano, řídím se metodou cukr a bič. Někdy prostě musíte zařvat, ale taky je potřeba člověka za odvedenou práci pochválit. Byla jsem trémistka, když jsem měla mluvit k lidem, bojovala jsem sama se sebou a najednou jsem si měla stoupnout před četu nebo celou baterii. Vytrénovalo mě to i pro civilní život.
Byl tříměsíční kurz, jímž jste prošla před přijetím k vojenskému studiu, těžší než ten, který před přijetím do armády absolvují „civilové“?
Kromě psychotestů musí všichni projít i zdravotními testy a odbornými kurzy - střeleckým, taktickým, topografickým, ochranou proti zbraním hromadného ničení. Když jsem nastupovala, stříleli jsme ze samopalů a dvaaosmdesátek pistolí. Teď jsou místo nich Breny a Phantomy, ale princip je stále stejný.
Co děláte pro svoji dobrou kondici?
Dle denního řádu jsou určené časy, kdy si v práci můžeme jít zasportovat, běháme, jdeme si zahrát florbal, volejbal. S dcerou jezdíme na kole, chodíme na túry. Když se mi chce, a bude se mi muset začít chtít, protože se blíží přezkoušení z tělocviku, tak jdeme i plavat. Zkrátka od všeho trochu.
