Co nejcennějšího jste kdy našel či se vám dostalo do ruky?
Nelze vypíchnout nic konkrétního. Oceňuji staré technické věci, u kterých se úplně zapomnělo, k čemu sloužily. Před několika dny tu byla asi dvacetiletá studentka zvukařiny na JAMU. Zalíbily se jí malé mechanické hodinky, přikládala k nim ucho - vůbec nevěděla, že se natahují.
Takže se nikdy nestalo, že byste zůstal nad něčím sedět s otevřenou pusou?
Skutečně si nevzpomenu, dvacet let je dlouhá doba. Utkvěl mi starožitný postříbřený tác, který našla přítelkyně vyhozený v popelnici a přinesla ho domů. To byla vzácnost za desítky tisíc. Rukama mi prošly zajímavé obrazy, první sbírky angličáků, to už se dnes moc nevidí. Buď jsou vysbírané, nebo je lidi nenosí.
Lidé Českaseriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejníme další desítky interview, ve kterých zprostředkujeme radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
Jak často se najdou v popelnici skvosty?
Občas ano, lidi dnes vyhodí všechno. Před Vánocemi našel známý u popelnice krásný velký betlém. Další mi už dřív ze sběrného dvora dovezl obrazy dosud žijícího českého autora, na kterých byla i cena. Autem s pražskou poznávací značkou je přivezly do ekodvora dvě ženy spolu s celou pozůstalostí své brněnské tety. Ano, mezi věcmi byly obrazy za několik desítek tisíc. Podobně se ke mně dostal třeba polostudiový kotoučák Sony, zdobená funkční litinová kamna...
Jsou lidé líní zjišťovat, kolik by za věci dostali?
Někdy se tím vůbec nechtějí zabývat, protože pozůstalost vyklízeli třeba už poněkolikáté za život a mají toho plné zuby, tak se toho raději zbaví komplet. Moje matka už vyklízela tři rodinné domy, mezi nimi i dům prarodičů či pratety, která za 70 let nevyhodila nic - nedobrovolně se stala sběratelkou rodinné veteše. Schoval jsem si po ní kachličku s panenkou Marií.
Kdy a jak vznikl nápad otevřít vetešnictví?
Po revoluci jsem přišel o zaměstnání a byl na pracáku. V těchto prostorách rušili grafickou dílnu, a tak jsem si zažádal o pronájem. Neměl jsem doma psací stroj, přítelkyně na poště naklepala žádost a nočním vlakem jsem jel do Prahy pro výpis z trestního rejstříku, abych byl ráno na Pankráci první.
Vetešnictví bývá někdy vnímáno trochu pejorativně, podle slova veteš. Jak byste popsal svůj byznys a jak se liší od běžného starožitnictví?
Vetešnictví je všehochuť. U mě vedle obrazů, hudebních nástrojů či psacího stroje najdete i hrnec, svetr, batoh na ryby či dětskou autosedačku. Část sortimentu je poměrně nová. V této nejzazší místnosti krámku by starožitník ocenil nanejvýš přes sto let starou skříňku s původními skly a do nějaké funkcionalistické vily by pasovaly tamhle ty dveře. Starožitnictví je obdoba vetešnictví ale v jiné cenové relaci - zboží je tam uspořádanější a přehlednější.
Zálibu v hromadění měl i otec
O Velikonocích uplyne 19 let od otevření vašeho vetešnictví, čím jste se živil před revolucí?
V podstatě v sousedství krámku jsem měl donedávna i vinárnu a hospodu, ale loni jsem musel zavřít kvůli developerovi, který chce zbourat část Leitnerovy ulice a postavit tam nové bytovky. Vystěhoval i další nájemníky. Za mlada jsem dělal závozníka nábytku, skladníka i hrobníka, což má k vetešnictví i docela blízko. Po nebožtících jsem ale nedědil, ani jsem jim nic nebral (smích).
Čím jste tedy zpočátku zásobil krámek?
Otec taky hromadil po půdách a sklepech krámy, asi to mám po něm. S parťákem jsme v začátcích investovali svoje věci, byla tu opřená jeho kytara, pracovní stůl, promítačka, holínky, plechovky a další obyčejné věci z domu, o kterých jsme si mysleli, že je lze prodat. Existovaly bazary tohoto typu, názvem jsme ale v Brně byli první a stále zůstáváme jediné vetešnictví.
Sám jste sběratel? Pro jaké věci máte slabost?
Jako kluk jsem začínal známkami, nálepkami od sirek, angličáky. Mám sbírku starých miniaturních budíků a minižehliček na límečky košil a konce rukávů. Teď ale několik poslední let nejvíc sbírám filmové plakáty ze 60. a 70. let.
Jiří EffenbergerPochází z Klobouků u Brna, loni oslavil padesátiny. V minulosti se živil jako skladník, závozník nábytku či hrobník. V podstatě v sousedství vetešnictví U sedmi švábů do loňského roku provozoval na Starém Brně i hospodu a vinotéku, avšak kvůli záměrům developera musel prostory opustit. Společnost mu doma dělá čtveřice koček. |
Jak jste na tom s vyhazováním? Uvolňujete jednou za čas v krámku místo novým věcem?
Obyčejné „zlevněnkové věci“ jednou za čas nabereme do krabic a odvezeme ke konkurenci, případně je nabídneme někomu ze známých, abychom uvolnili místo pro nové zboží. Například tady nikdy nebylo tolik popelníků jako teď, skoro by se mohlo zdát, že už pomalu nastupuje protikuřácký zákon (smích).
Jak často se stane, že objevíte nějakou „bombu“? Věc, která má větší hodnotu, než si její původní majitel myslel?
Moc ne. Díky internetu si lidé často sami hledají, zkouší, obchází odborníky. Skutečně dobrých příležitostí není mnoho. Známé umřel tatínek a do bytu mě pozvala v poslední vlně, když už byly starožitnosti rozebrané. Myslela, že budu mít zájem o skříň - otec žil ale v pátém patře bez výtahu. Zkrátka dobrá známá. Dřív jsme dělali likvidace pozůstalostí běžně - dáte inzerát a zájemci se ozvou. I když to z větší části vždy bylo harampádí, šly najít i zajímavosti.
Teď tedy převážně vykupujete, co kdo přinese. Máte stálé dodavatele?
Pár jich je. S jedním pánem obchoduji už přes 15 let. Měl čtveřici obchodů, teď už je v důchodu, ale pořád dokáže nějaké věci sehnat. I kamarád, který mi tady pomáhá, byl původně zákazník. Jako vystudovaný technik jemné mechaniky nosil zajímavé věci k odkupu - třeba mikroskopy, mikrofony a podobně. Postupně se stal mým asistentem.
Poznáte okamžitě, jakou má ta která věc hodnotu?
Nikdy nebudu vědět všechno, oborů je mnoho a člověk se učí celý život. V galerii jsou specialisté na textilie, grafiku, porcelán, nábytek, jeden člověk nemůže rozumět všemu. Umějí rozlišit originály od kopií, které byly v 19. století v kurzu mezi zbohatlými měšťany.
Nedávno jsem koupil obrázek, který by mohl mít cenu několik tisíc, ale nejsem si jistý, jestli je podpis pravý, někdo ho tam mohl dopsat. Kvůli ověření strávíte celý den a noc na internetu zkoumáním, jestli je typ malby podobný. Třeba poradí někdo ze známých, třeba to vůbec nezjistím. Když si člověk není jistý, měl by to raději dát do aukce. U běžných věcí tvořím ceny rychle za pochodu.
Vrací se k vám stále ti stejní zákazníci?
Máme hlavně stálé zákazníky. Uplynulých pět let jsem kvůli hospodě otevíral spíš nárazově a vypadalo to, že jsme odepsaní, takže jsou rádi, že zase máme relativně stabilní otevírací dobu. Jezdí sem třeba jeden movitější pán, který objíždí po Evropě aukce a burzy. Všichni si ho předcházejí a mají pro něj něco nachystané. Ti větší překupníci k nám však pravidelně nejezdí, nemáme totiž ty starožitné „špeky“.
Proč U sedmi švábů?Vetešnictví převzalo název od historického domu U sedmi švábů postaveného v roce 1780, který v ulici stával v minulosti a už je zbouraný. Váže se k němu několik legend. Podle jedné z nich byla uvnitř domu hospoda a hostinský bavil štamgasty skříní, na níž bylo namalováno šest postav. Když někdo otevřel dveře od skříně, zůstal na sebe hledět do zrcadla - byl sedmým švábem. |
Vy sám se neúčastníte burz či aukcí?
Na burzy jsem přestal jezdit kvůli hospodě. Investoval jsem do ní veškeré úspory, podnik jsme budovali ze sklepa a teď o peníze i čtyři roky práce přicházím. Zůstaly tam například nádherně udělané mozaiky. To všechno zlikvidují.
Vypadá, že jsou tu miliony věcí, ale je to na přežití
Existují hitovky, které si vždy najdou kupce a lidem za ně můžete nabídnout dobrou cenu? Něco, co se vždy prodá?
Běžné věci, starý porcelán, hmoždíře, pivní sklenice, pivní smaltové cedule, fotoaparáty. To jsou věci na jistotu.
Předchozí díly:Všechny díly seriálu najdete ZDE: |
Čeho vám naopak lidí nosí kvanta a posíláte je rovnou pryč?
Knížky a časopisy. Ty od lidí neberu vůbec, jen od jednoho známého, který mě pokaždé ukecá. A to proto, že jsem nedávno likvidoval knihovnu o šesti tisících kusech, což je základ pro budoucí antikvariát, který se v blízké době chystám otevřít v jedné z místností vetešnictví. Ani mobily a novodobou elektroniku už vůbec nedělám, nehodí se to sem.
Fungují ve vetešnictví trendy? Když například letí v bytovém designu staré cedule nebo kafemlýnky, chodí si všichni pro ně?
Trendy nesleduji. Nemám televizi a poslouchám ČRo Vltava, kde o takových věcech moc nemluví, takže se o nich dozvídám, až když lidé chodí a ptají se na totéž. V poslední době chtějí právě staré smaltované reklamní cedule - hlavně ty pivní a s jídlem. Když před lety běžel seriál Retro, všichni začali fotit na Flexarety a chtěli hodinky Prim. Teď už má každý foťák stále v kapse.
Prodáváte zboží přes internet?
Jednou jsem takto prodal židle. Fůra lidí se živí skupováním věcí po bazarech a zlevněnkách a jeho následným prodejem přes internet, konkurence je velká. Máme ale v plánu udělat nové stránky, zhruba dvě třetiny zboží nafotit a přemýšlíme o založení e-shopu.
Proč jste se nyní rozhodl držet krok s dobou, když jste doposud sázel jen na kouzlo svého krámku? Není už pozdě?
Možná je za pět minut dvanáct, možná už minutu po dvanácté. Antikvariátníci tvrdí, že bez fungování na internetu už je to neudržitelné, že 70 procent věcí prodají přes internet. Zkusíme to a uvidíme, jestli budeme dostatečně rychlí a vyhovíme dnešní době. Lidi dnes chtějí mít věc nejlíp druhý den.
Slučuje se vůbec „život na síti“ se životem vetešníka?
Před časem jsem ani neuměl zapnout počítač ani vložit zboží do košíku v e-shopu. Objednávku 150 plakátů jsem prodejci musel diktovat telefonicky. Teď už e-mailuji, on-line kupuji písek pro své čtyři kočičky a dokonce dražím plakáty přes mobil i za chůze. Čas v internetové aukci běží, takže se někdy zastavím na chodníku, abych mohl přihodit. Jednou mi „prchli“ zákazníci z hospody - dražil jsem a neměl čas čepovat pivo - takhle vypadá moderní vetešník (smích).
Moje místo v Českuodpovídají všichni hosté seriálu Každý odněkud je. Někde se narodí, někde je doma. Říká se, že ta nejdůležitější místa v mysli a srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše? Pocházím z Klobouků u Brna, kde žije maminka. K rodné vesnici nemám tak silný vztah, za posledních třicet let jsem přilnul k Brnu a jsem smutný z toho, jak postupně odchází, jak historickou část ničí developeři. Staré Brno už není tím, čím bývalo před deseti dvaceti lety, urbanizace a rozvoj ho likviduje. Rád chodím do přírody, třeba do Mariánského údolí, jen se toulat po krajině. K srdci mi přirostly všechny prostory spojené s podnikáním - vetešnictví, hospoda i vinárna. |
Je něco, co byste nikdy za žádnou cenu neprodal?
Právě svoji sbírku plakátů.
Měl jste tady něco v krámku tak dlouho, že jste po letech zjistil, že to nechcete prodat?
Jeden důchodce ke mně chodil na dřevěné anděly, měl jsem jich celou řádku a postupně je doplňoval. Pak začali postupně umírat kamarádi, a posledního už jsem prodat nechtěl, byl to ochránce těch, kteří zbyli. Jinak mě ale vždycky ukecal.
Co na vás v tomhle ohledu platí?
Někdy je potřeba zaplatit složenky. Kdyby mi chtěli v minus dvanácti stupních odpojit plyn, dluh byl pět tisíc a stál přede mnou někdo, kdo by mi tuto částku za moji oblíbenou věc nabízel... je to těžké. Raději se takovým situacím bráním, aby vůbec nenastaly.
Ono to vypadá, že jsou tady miliony věcí, ale je to na přežití. Nepohybuji se ve statisících. Spousta věcí jsou ležáci, některé obrázky jsou tady deset let a mají hodnotu pětistovku.
