Jste brusička, rytec nebo kulič? A jaký je mezi těmito profesemi rozdíl? Dříve se mé profesi říkalo brusička, dnes spíše kulič - „kulička“ by znělo zvláštně... Jako brusič skla se někdy označuje pracovník, který výrobek nahrubo připraví, obrousí vršky a spodky. Já jako kulič pak dělám jemnější práci. Dostanu čistý výrobek a vybrousím do něho vzory. Rytec je ještě něco jiného: do skla diamantovými hroty vyrývá motivy ptáků, zvířat, postav nebo květin. Musí umět malovat, je to spíše umělec. Kuličská práce je oproti tomu fyzicky náročnější a špinavější.
Řekla byste, že je i vaše práce umění? Nebo spíše řemeslo?
Je to řemeslo pro šikovné a trpělivé. Naučit by se ho vlastně mohl téměř každý, kdo má zdravé ruce a dobrý zrak, ale jen málokdo na to má trpělivost.
Na jakých výrobcích pracujete? Jsou to především vázy a dekorativní předměty, nebo i výrobky na denní užití, třeba skleničky?
Na dekoracích i běžných předmětech. Dělám vázy, solničky, pepřenky, mísy, svícny i skleničky - od nejmenších po největší. Zkrátka veškeré luxusní sklo, které se může dát na prostřený stůl.
Vaši specializaci dělají v sklárně Moser jen dva lidé, v čem spočívá?
Dělám typ brusu, kterému se říká káro nebo také diamantový brus, při němž se brusným kotoučem ve skle dělá jeden řez vedle druhého. Řezy se šikmo kříží, díky čemuž se tvoří drobné kosočtverce, z nichž každý musí být stejně velký. Výsledek musí být naprosto přesný, přestože vzor nedělá stroj, ale člověk svýma lidskýma rukama. Nepoužíváme žádné šablony, musíme to zkrátka mít v oku. V současnosti dělá káro kromě mě a kolegy ještě jedna učenka.
Co je na vaší práci nejtěžší?
Asi právě ta přesnost. Zákazník si totiž přeje ruční práci, ale zároveň i strojovou přesnost. Tím, že je každý výrobek ručně vyfukovaný originál, může být jeho tvar pokaždé maličko jiný, čemuž se kulič musí přizpůsobit. Dělám to už 41 let a stále se učím, určitě jsem nedosáhla dokonalosti.
Lidé Českaseriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejníme další desítky interview, ve kterých zprostředkujeme radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
A co fyzická náročnost?
V tomto ohledu to není snadná práce. Když třeba několik hodin brousím půlmetrovou vázu, tak mám co dělat. Výrobek při broušení musím stále nadlehčovat, nemohu ho na brusku položit nebo přitlačit. Někdy mám tak namožené ruce, že se třeba dva dny ani neučešu. Ale přesto mě broušení větších výrobků baví víc než práce na malých skleničkách. Nemůžu ale samozřejmě dělat jednu velkou vázu za druhou. Vždy to musím prostřídat s lehčím výrobkem, aby si ruce odpočinuly.
Jak dlouho trvá vybrousit například zmíněnou půlmetrovou vázu technikou káro?
Na takové dělám jeden nebo dva dny, přibližně dvanáct hodin.
Vymýšlíte konkrétní vzory někdy sama, nebo je máte zadané?
Podoba výrobku je vždy jasně daná, dostávám ho předkreslený od designérů. Někdy brousím i podle nových návrhů, ale nejčastěji pracuji na tradičních výrobcích, které se dělají stejně už 160 let. Řadu z nich umím vybrousit nazpaměť. Když přijde zakázka na výrobek, který jsem dlouho nedělala, tak si vyžádám nákres. Nikdo neumí úplně všechno. Celkem se u nás vyrábí okolo 15 tisíc různých výrobků.
A může si zákazník objednat výrobek dle vlastního návrhu?
To není moc časté. Nové návrhy vyvíjí designové studio. To se přizpůsobuje poptávce, která je často rozdílná pro různé státy. Například v Rusku je poptávka po jiném typu designu než v Americe... Že by se něco vyrábělo přímo podle návrhu zákazníka, to se stává velmi výjimečně jen u rytin.
Líbí se vám všechny výrobky, na kterých děláte? Nebo jsou i takové, které vám esteticky úplně nesedí?
Mně se asi líbí všechno, na čem dělám. Každý výrobek má své kouzlo, i každá barva má něco do sebe. Nejraději mám modré sklo. Ale když pak vidím naleštěné zelené nebo černé, tak si říkám, že jsou taky krásné. Barva působí pokaždé jinak v závislosti na světle.
Jaký je mezi brusiči a kuliči podíl mladých zaměstnanců? Školíte si své nástupce?
V současnosti v naší sklárně působí asi sedm učňů, ale je otázka, jestli u tohoto oboru zůstanou. Myslím, že mladí k tomu bohužel moc nejsou, žijí ve svém virtuálním světě. Navíc každý si chce vydělat hned a tady musí počkat, až získá rychlost. Ale obecně bych řekla, že se velmi pomaličku zájem mladých i o taková tradiční řemesla vrací. Je to opravdu po malých krůčcích, ale snažíme se jim ukázat všechno to hezké, co za naší prací stojí.
Nejste tedy placeni na hodinu ale od kusu?
Ano. Každý výrobek má pro nás svoji cenu. Líbí se mi, že mám samostatnost a volnost. Kolik výrobků udělám, tolik mi zaplatí. Každý se tedy snaží dělat co nejvíce. Ale nemůže to být samozřejmě na úkor kvality. Pokud by výrobek nebyl udělaný perfektně, vrátila by mi ho kontrola zpět a musela bych ho opravit. Anebo by byl vyřazen mezi zmetky.
Irena PyszkováNa svět přišla v roce 1956 v Dolní Lomné doma na hájence. Vyučila se brusičkou skla v Třinci. V třineckých sklárnách poté pracovala dvacet let. Poté, co sklárny zkrachovaly, byla Irena Pyszková půl roku bez práce, načež nastoupila do sklárny Moser v Bystřici nad Olší. Po sedmi letech přešla do mateřské sklárny Moser v Karlových Varech, kde pracuje již čtrnáct let. Má dceru, dva syny a pět vnoučat. Domů do Jablunkova ve Slezsku jezdí jednou za dva týdny. |
Vzpomenete si na nejobtížnější věc, na které jste kdy pracovala?
To je těžká otázka... Když dělám poprvé nový produkt, připadá mi vždy obtížný, protože ještě nevím, který typ brusného kola mám použít atd. Vzpomínám, že hodně těžká mi připadala „baňatka“ - koňakovka, která měla dvanáct hran vytvarovaných do kytiček... Ale tím, že se designy výrobků opakují, cvičím se v nich, a máloco už mě dnes zaskočí.
Co se stane, když kus zkazíte - dá se provést oprava, nebo se sklo musí vrátit do pece?
Když jde o menší chybu, tak ji „vygumuji“, to znamená, že chybný brus vyhladím na speciálním zrnitém kole. To odstraní - „vygumuje“ - vrstvičku skla.
Pokud ale výrobek pokazím výrazněji, nedá se nic dělat - je to zmetek, který nedostanu zaplacený. Věc si musím vždy důkladně prohlédnout, ještě než začnu brousit. Pokud by ve skle byla větší bublina, musím ho vyřadit mezi zmetky hned. Je zbytečné na něm dál pracovat, protože by stejně nemělo kvalitu a nemohlo by se dostat až na konec celé výrobní cesty, tedy do obchodu nebo rovnou k zákazníkovi. Většina vyřazených zmetků se roztaví a zpracuje znovu, další část se vyhodí.
V jakých cenových relacích se pohybují výrobky, na kterých děláte?
To je různé, v závislosti na dekoru a typu výrobku. Třeba jeden kus skleničky na whisky vyjde přibližně na 800 korun. Čím složitější je vybroušený vzor, tím vyšší je cena. Velká broušená váza bude dejme tomu za 80 tisíc korun i více. Nejdražší bývají rytinové výrobky. Váza s rytinou vyjde třeba i na půl milionu. Záleží, kolik práce na konkrétním výrobku řemeslníci a umělci nechali.
Stalo se vám někdy, že jste některý z dražších výrobků omylem upustila a rozbila?
Se skleničkami a menšími věcmi se mi to párkrát stalo. Nejhorší ale bylo, když jsem jednou dokončila velkou broušenou nádobu na led, prohlížela jsem si ji a v tom jsem s ní o něco ťukla a rozbila ji. Když se stane něco takového, je to, jako kdybych celý den vůbec nepracovala.
Předchozí díly:Všechny díly seriálu najdete ZDE: |
Nejste za to navíc finančně postižena?
To ne. Jen zkrátka nedostanu zaplaceno. Výrobek se může rozbít v celém procesu výroby. Ode mne putuje k vymývačům, kteří ho také mohou omylem rozbít. V tom případě ale já i všichni, kdo na výrobku pracovali před vymývačem, zaplaceno dostanou.
Můžete si vyrobit i něco jen tak pro radost?
To nemáme povolené. Dovolíte to jednomu a bude to chtít každý. Někdo by pak s takovými výrobky mohl kšeftovat a zneužívat jméno sklárny. Zaměstnanci mohou třikrát doroka vybrané výrobky koupit za výhodné ceny, které jsou určené pouze pro zaměstnance sklárny.
Zvládla byste vybrousit skleničku i doma „na koleni“?
To ne, na to nemám potřebné nástroje. A chyběl by mi také polotovar.
Povídáte si při práci s kolegy?
To nejde, v brusírně je velký hluk. Používáme i špunty do uší. Když chci kolegovi něco říct, musím opatrně. Kdybych k němu v tom rachotu přišla zezadu, mohl by se mě polekat a výrobek třeba upustit. Náš mistr se naučil zaklepat na skříň, abychom si ho všimli, když do místnosti přijde.
Broušení se věnujete od mládí. Změnil se za tu dobu způsob vaší práce?
Dnes jsou lepší kotouče na leštění skla. Kdysi jsme leštili na dřevěných kolech a výrobky praskaly. Dnes jsou polpurové kotouče, které jsou měkké a tvárné. Když se mi před třiceti lety poprvé dostaly do ruky, říkala jsem si, že je to zázrak. Tenkrát jsme s nimi hodně šetřili, protože jeden polpurový kotouč stál asi 500 korun. Nechávali jsme si je proto jen na složité věci. Dnes už se používají úplně běžně. Ostatní nástroje jsou ale více méně stále stejné.
Zboží z vaší sklárny kupují známé osobnosti z celého světa. Jaký to je pocit dělat na skleničce, o níž víte, že z ní bude pít třeba anglická královna?
Mně je v podstatě jedno, kdo výrobek bude používat. Jde mi o to, aby byl dobře udělaný. Občas je mi docela líto, že není víc zákazníků z Česka a hodně výrobků putuje do zahraničí.
Jste ze Slezska. Cítíte rozdíl mezi lidmi tam a zde na západě Čech?
Dlouho mi trvalo zvyknout si na zdejší lidi. Připadá mi, že jim dlouho trvá „vymáčknout se“. Věc, kterou by člověk od nás řekl ve dvou větách, se tady složitě rozebírá. Další rozdíl vidím v tom, že u nás se lidé více scházejí. Neustále se pořádají různé oslavy a sešlosti. I po práci se lidé běžně scházejí, zajdou třeba společně na pivo, zatímco tady jdou rovnou domů. Mám také pocit, že lidé si u nás víc nezištně pomáhají... Ale každý jsme jiný. Vám se zase může zdát, že jsou divní Slezané.
Dojíždění za prací, zvláště z takové dálky, je v Česku stále ještě neobvyklé. Dá se takto žít dlouhodobě a mít třeba rodinu s dětmi?
Když jsem začala pracovat v Moseru v Karlových Varech, byly naše tři děti už skoro dospělé a samy mě sem vlastně poslaly. Do té doby jsem totiž pracovala v Bystřici nad Olší, kde byla přidružená výroba. Jenže pak tamní továrna zavřela a firma mi nabídla skvělé podmínky, když přestoupím sem do Varů.
Děti mě tenkrát podpořily, protože měly ještě v živé paměti půlrok, kdy jsem byla bez práce. Byla jsem z toho na nervy. První měsíc je dobrý - to si doma vygruntujete, ale co pak? Tenkrát v Moravskoslezském kraji nebyla vůbec práce. Úplně se změnil pohled na svět. Když se lidé potkali, neptali se: „Jak se máš, co děti?“ ale: „Máš práci?“ Všechno krachovalo. Místo, aby ženské šly ke kadeřnici, stříhaly si doma vlasy navzájem. Ten půlrok byl hrozný.
Pak jsem nastoupila do Moseru v Bystřici a děti viděly, jak jsem spokojená. Proto jsem po zavření továrny přešla do Varů. Navíc můj nejstarší syn bydlel v Praze, takže byl rád, že budu blíž. Domů jezdím na čtyři dny jednou za čtrnáct dní. A v létě si vždycky vezmu dovolenou na měsíc v kuse. To víte, manžel by mě měl raději doma, ale mně se do důchodu ještě nechce.
Moje místo v Českuodpovídají všichni hosté seriálu Každý odněkud je. Někde se narodí, někde je doma. Říká se, že ta nejdůležitější místa v mysli a srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše? Žít se dá úplně všude, pokud jste tam s rodinou a je tam bezpečno. Můj domov je v Jablunkově, což je poslední městečko nacházející se na trojmezí Česka, Polska a Slovenska. Tam je krásně. |
Věk už byste na penzi teoreticky měla. Proč jste se rozhodla dál pracovat?
Občas si říkám, že už bych mohla skončit... Ale na druhou stranu mě to pořád baví. Neumím si představit, že už to nebudu nikdy dělat. I vnoučatům můžu díky práci občas něco koupit. Zatím jsem tedy spokojená a neplánuji, jak dlouho tu ještě budu.
Jak si krátíte dlouhou chvíli při dojíždění?
Jezdím v noci lůžkovým vlakem. Nasednu o půlnoci, přijedu dopoledne a hned jdu do práce. S tím cestováním je to ale složité, protože mi pořád ruší nějaké spoje. Přímý vlak sice jede z Košic až do Varů, ale skoro nikde nestaví. Manžel mě proto musí vozit až do padesát kilometrů vzdálené Žiliny, kde nastupuji. Na ubytovně se pak po večerech zabavuji tím, že hraju na internetu poker s lidmi z celého světa.
