Nebyl prvním Čechem, který řád získal, ale byl prvním „od fochu“. „Nepovažuji se za nejlepšího. Osobně si myslím, že je tady víc lidí, kteří by si toto ocenění zasloužili. Já měl jen štěstí,“ říká skromně oceněný rytec.
Když jste se učil rytcem, bral jste to jako umění, nebo jen jako práci, která vás bude prostě živit?
Vlastně obojí. K práci rytce jsem se dostal víceméně náhodou. Osm let jsem dělal Lidovou školu umění v Ostrově, kde mě vedl akademický malíř František Tumpach, který absolvoval sklářskou školu v Kamenickém Šenově. Ten mi tuto školu doporučil. Byl to trochu problém, ale nakonec jsem se na ni dostal díky talentovým zkouškám. Když jsem nastoupil, mohl jsem si díky výsledkům talentových zkoušek vybrat obor. V Ostrově bydleli bratři Vydrovi, čtyři sourozenci, všichni rytci. A dva z nich byli v té době ve čtvrtém ročníku. Tehdy mi na rovinu řekli: „Ty budeš rytec, a basta!“ Takže to na mě vlastně ušili a já to přijal, protože se mi ta práce líbila. Ale nepočítal jsem s tím. Vždy jsem chtěl jít dál. Dělal jsem přijímačky na UMPRUM do Prahy, ale vybral jsem si špatný obor knižní grafiku a písmo, který mi bohužel nevyšel. Byla velká konkurence. A tak byla volba rytce a pozdější práce v Moseru i díky dojíždění z Ostrova jasná.
Přiznám se, že jsem to tady zpočátku nenáviděl. Po škole, mladý cucák a najednou vstávat v půl páté a dojíždět za prací. Tak jsem si tehdy život nepředstavoval. Ale to musel člověk překousnout. Naštěstí jsem tehdy neměl žádné závazky, takže to, co jsem vydělal, mi stačilo. Ale abych byl upřímný, práce mě zpočátku nenaplňovala. Ale postupem času to se zajímavějšími zakázkami přišlo.
Vzpomenete si ještě na úplně první věc, kterou jste v Moseru vyryl?
Skoro každý, kdo nastoupí, začíná souborem Maharani. Je to soubor složený ze základních řezů. Předpokládá umět udělat linku, olivku, oblouček, polořez a podobně. To jsou základy, které musí každý rytec umět. Já nadělal tuny tohoto skla. Je to práce náročná na přesnost. U rytců platí to, že co se na první pohled zdá jednoduché, je složité. Je jednodušší udělat na skleničce jelena než přesné kolečko.
Tomáš Lesser
Řád umění a literatury
|
Dostal jste rytířský Řád umění a literatury, který francouzský ministr kultury dává lidem, kteří obohatili francouzské kulturní dědictví. Čím jste ho obohatil vy?
Ve Francii existuje sdružení, které má pod sebou nejluxusnější firmy, jako je Louis Vuitton, Chanel a podobné. A do sdružení přijali i Moser. Letos poprvé ocenili i řemeslníky z cizích zemí. Ale čím jsem konkrétně já obohatil francouzské kulturní dědictví, to nedokážu říct. Spíš to chápu jako ocenění řemesla jako takového. Před předáním řádu nám vysvětlovali, že jedním z důvodů, proč nám řád udělili, je snaha o pozvednutí řemesla a motivaci pro ostatní, proč ho dělat. Nechci přehánět, ale taková řemesla jsou braná jako trochu podřadná. Ne jako malíři a herci, kteří jsou mediálně známí. Řemeslníci jsou tak trochu stranou.
Takže to není tak, že se komisi zalíbilo nějaké vaše dílo, a rozhodli se vám řád udělit?
Samozřejmě byl nějaký výběr. Člověk ocenění nedostane zadarmo. Komise zjišťuje, co má adept za sebou. Osobně si myslím, že jsou v Moseru lidé, kteří by si to ocenění zasloužili víc. Já měl jen štěstí.
Už jsme se bavili o vašich úplných začátcích. Ale co váš majstrštyk?
Těch je víc. Každá nová práce je pro mě dobrá. Hlavně když si ji člověk může vybrat sám. Dřív mi zadali práci. Tady máš obrázek a vyryj ho do skla. Ale když člověk dělá koně nebo jelena popětatřicáté, tak už to přestává bavit. Když jsem nastoupil do Moseru, měl jsem tady idola. Ivana Chalupku. Už je bohužel po smrti, ale to byl můj rytecký guru. Když jsem viděl jeho práci, říkal jsem si, že nemám šanci se to naučit. Byla to moje meta. Chtěl jsem dokázat to, co dokázal on. První metou byla mísa Marie Terezie. Když jsem dělal asi patnáctou, začal jsem se těšit na figurální věci. Mucha, Botticelli… Prostě náročnější věci. I ty přišly. Ale když je děláte poněkolikáté, přestanou bavit. To je normální. Myslím si, že teď jsem někde na půli cesty. Nikdy o sobě neřeknu, že to umím. To je moje filozofie. Jakmile člověk jednou řekne: „Už to umím!“, je nejvyšší čas toho nechat.
Když říkáte, že jste na půli cesty, kde bude její vrchol?
Až umřu. Říká se, že cesta je cíl. Je to sice trochu klišé, ale zároveň velká pravda. Člověk musí mít stále nějakou motivaci jít dál a dál. Zkoušet nové věci. Mou další metou je vyzkoušet autorskou tvorbu. Tedy že si motiv sám vymyslím a nakreslím. Párkrát jsem si to už vyzkoušel, ale nebylo to nic extra.
Máte ponětí, kdo se dnes pyšní výrobkem z vašich rukou?
Konkrétní lidi neznám. Ale chodí zakázky s tím, že si zákazník přeje konkrétního rytce, tedy třeba i mě. To člověka vždy potěší. Většinou jde o sběratele, kteří mají ve skle uložené peníze. Konkrétně na Tchaj-wanu je jeden zákazník, který když tam přijedeme, zve na kávu. A v bytě má vystavené kusy od mistrů Moseru.
Myslíte si, že s oceněním, které jste získal, se zájem zákazníků konkrétně o vaši práci zvýší?
Doufám, že ano. Dokonce už to i funguje. Když jsem ocenění dostal, řekla mi kolegyně z marketingu, že už se objevují první zakázky.
Se svou prací cestujete po celém světě. Dá se říct, že v zahraničí také čerpáte podněty pro vaši tvorbu?
Spíš jde o to, že člověka nabudí chování lidí. Když přijedete a vidíte, že si váží ruční práce. Třeba ve východní Asii, v Číně nebo v Japonsku berou naše řemeslo úplně jinak. Když to přeženu, kdybych sklo poškrábal nehtem, tak to ocení. Je to vždy nový stimul pro další práci.
Rytíř umění a literatury je prvním stupněm. Myslíte si, že někdy dosáhnete i na další? Na důstojníka, nebo dokonce komandéra?
Neodvažuji se o tom ani uvažovat. Už toto je pro mě vrchol. Jak jsem říkal: Je tady spousta řemeslníků, kteří by si takové ocenění zasloužili. Sebe nepovažuji za nejlepšího.
Kdy se z rytce stane mistr rytec?
To není oficiální titul! Dá se říct, že mistrem se člověk stává v okamžiku, kdy ho tak začnou oslovovat. Takový je můj názor.
Jak v Moseru vznikají ceny pro filmový festival
31. května 2018 |
