Máte rád oheň?
Ano, ale mám k němu velký respekt. I když třeba jen opékám buřty.
Jako hasič pracujete už téměř 25 let. Svírá se vám stále cestou k zásahu žaludek, nebo se už po letech výcviku spíše těšíte?
Popíšu vám, jak vypadá výjezd. Začíná tím, že z reproduktorů v celé hasičské stanici zazní hlášení a stručná informace, o co se jedná. Například: dopravní nehoda, dvě auta, čelní náraz, nutnost vyproštění.
Lidé Českaseriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejníme další desítky interview, ve kterých zprostředkujeme radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
Pokud je den, je to dobré. V noci a za tmy ale bývá nervozita větší a jistota menší. Cestou k zásahu to má náročné hlavně strojník, protože řídí a má zodpovědnost za lidi, které veze, a přitom zároveň musí být na místě zásahu co nejrychleji. V zimě může být náledí, tma, déšť, sníh. Má proto vždy dilema, jestli jet ještě o něco rychleji a riskovat, nebo jet pomaleji, ale jet na jistotu.
Zasahujete každý den, kdy jste ve službě? A k jakému typu akcí jste voláni nejčastěji?
Někdy se stane, že se k zásahu za celý den nedostaneme, ale to není moc časté. Nedaleko naší stanice vede silnice mezi Prahou a Karlovými Vary, na níž se stávají dopravní nehody poměrně často. Kromě toho pomáháme zdravotním záchranářům, například s vyprošťováním a vynášením pacientů. A samozřejmě zasahujeme u všech typů požárů. Například loni byly u nás na Rakovnicku rozsáhlé požáry lesů a polí (psali jsme zde).
Vaše specializace je hasič - lezec. Můžete vysvětlit, co to znamená?
V rámci hasičského záchranného sboru jsou rozmístěna lezecká družstva a lezecké skupiny s ohledem na plošné pokrytí státu. Jejich úkolem je provádět práci ve výškách a nad volnou hloubkou, zejména záchranu lidí a zvířat z nepřístupných míst - ze skal, lomů, dolů, jeskyní... - pomocí lanové techniky.
Pokud jsou dobré letové podmínky, je možné využít záchranářského vrtulníku, díky němuž můžeme zasáhnout rychleji a raněného předat zdravotníkům dříve. Nejčastěji se pro záchrany využívá palubní jeřáb vrtulníku.
Lezete po skalách i ve volném čase?
V současné době moc ne. Jsem instruktorem hasičů pro práci ve výškách a instruktorem leteckých záchranářů. Pracovně tedy lezu poměrně často. Zrovna předevčírem jsme měli výcvik leteckých záchranářů.
Co jste trénovali?
Na Týřovických skalách jsme nacvičovali s Leteckou službou Policie ČR záchranu lidí z různých míst skalního masivu s využitím palubního jeřábu vrtulníku. Cílem takovýchto cvičení je, aby se záchranáři stále zdokonalovali ve své práci. Posádka, kterou tvoří dva piloti, palubní technik a dva letečtí záchranáři, se musí během tréninků sehrát. Na těchto skalách můžeme po dohodě s chráněnou krajinnou oblastí trénovat jednou za rok.
Je dobré cvičit v exponovaných terénech a ve vysoké výšce, zde se záchranář více koncentruje. Když je ve větší výšce, tak lépe poznám, jakou má jistotu.
Jak dlouho trvá příprava nového hasiče - lezce nebo leteckého záchranáře před tím, než začne naostro zasahovat?
Výcvik trvá dohromady zhruba šest let. Když nastoupí nový hasič a má předpoklady pro specializaci lezce, je po dvou letech zařazen do ročního výcviku. Poté musí další dva roky bezchybně vykonávat činnost lezce. Pokud působí ve skupině předurčené k přímé spolupráci s leteckou službou a právě je požadavek na nového leteckého záchranáře, zařadí se do výcviku. Ten trvá 18 hodin, a skládá se z pozemní přípravy a letového výcviku. Po jeho absolvování musí hasič získat další zkušenosti, než může začít sloužit na základně policejní letecké služby. U této specializace je skutečně nutný dlouhý výcvik. Je třeba, aby byl letecký záchranář opravdu zkušený a rozvážný, žádný zmatkář.
Domníváte se, že jde o nejnáročnější hasičskou specializaci?
Náročné a zodpovědné jsou všechny specializace. Například technik chemické služby - když při údržbě dýchací techniky udělá chybu a hasič s ní vběhne do ohně, může tam zůstat.
Uprostřed noci se rozsvítí světlo a zazní hlášení
Kdo všechno musí být na směně připraven k zásahu?
Naše stanice je typu P3 - má početní stav maximálně jedenáct a minimálně osm hasičů. Vždy tady musí být minimálně dva velitelé, tři strojníci a jeden chemik, který má na starosti dýchací techniku, a dva lezci. To, že má hasič nějakou specializaci, ale samozřejmě neznamená, že nedělá nic jiného. Všichni děláme základní práci hasiče.
Václav Richter Narodil se v roce 1958 v Rakovníku. Vyučil se automechanikem, později si v Plzni dodělal středoškolské vzdělání v oboru provozní technik požární ochrany. Hasičem se stal před 24 lety. Kromě toho působí jako instruktor lezecké skupiny a examinátor leteckých záchranářů u policejní letecké služby. Má jednoho dospělého syna. Ve volném čase se věnuje jízdě na motorce, sportovní střelbě, hokeji a toulání po krajině. |
Do kolika minut po vyhlášení poplachu vyjíždíte k zásahu?
S klasickým hasičským vozem do dvou minut. Pak máme vozidla, za která se připojuje třeba vlek s člunem, tam se ten výjezd nepatrně prodlužuje.
Máte čtyřiadvacetihodinové směny. Předpokládám tedy, že si při nich i zdřímnete...
Ano, večer kolem jedenácté hodiny si můžeme jít lehnout. Často se uprostřed noci rozsvítí světlo a přijde hlášení o nehodě. I když takto pracuji už 24 let a jsem na to zvyklý, můj organismus si na to úplně nezvykne nikdy. Člověk probuzený ve dvě ráno se zkrátka chová jinak než za dne. V noci je většinou všechno náročnější.
Zdá se vám někdy o práci?
Občas ano. Hlavně když mám za sebou obtížnější zásah.
Je něco, co už pravděpodobně nikdy nevymažete z paměti?
V paměti mi zůstávají hodně špatné události, zejména ošklivé nehody. Například situace, kdy jsme hledali tělo jedné zavražděné paní. O podrobnostech bych ale raději nemluvil. Tuto událost jsem delší dobu měl v hlavě a stále se mi občas vrací.
Hasič by ale tyhle vzpomínky neměl mít stále přítomné. Když se pak opakuje podobná situace, může ho to rozhodit. Mám na mysli velké extrémy, nehody s velkým počtem mrtvých a zraněných, včetně třeba dětí... Každý by měl mít hlavu vyčištěnou tak, aby příští, byť i hodně podobný zásah, zvládnul.
Máte nějaký fígl, jak si hlavu vyčistit?
Mám: adrenalin. Mně hodně pomáhají sporty. Jezdím na motorce, v minulosti jsem jezdil závodně. Také chodím sportovně střílet. A rád se toulám přírodou.
Jaké předpoklady by měl podle vás mít správný hasič či hasička? Je mezi nimi i ochota riskovat svůj život?
Musí počítat s tím, že práce, kterou bude dělat, nebude vždycky procházka růžovou zahradou, že bude muset zvládat i složité situace. Kromě toho by samozřejmě měl mít dobrou fyzickou i psychickou kondici. Adepti, kteří se k hasičům hlásí, jsou stále pod drobnohledem.
Dostal jste se někdy během zásahu do situace, kdy jste měl skutečně namále a šlo vám o život?
Tak trochu několikrát. Hodně dramatické to bylo například při povodních v roce 2002. Tehdy jsme se ale báli spíš o zachraňované lidi. Zasahovali jsme v obci Kozárovice. Měli jsme z budovy evakuovat tři osoby, ale nemohli jsme je najít. Bylo to v noci a voda velmi rychle stoupala. Já jsem dělal průzkum objektu. Nejdříve jsem volal, ale nikdo se neozýval. Vlezl jsem dovnitř, brodil se ve vodě a nohama jsem zkoušel, jestli tam někdo neleží. Nakonec jsem našel starého pána se zlomenou rukou schovaného za stolem na půdě. Nechtěl jít se mnou, bál se, ale nakonec se nechal přesvědčit. Pak jsme zjistili, že další dvě osoby už naštěstí v domě nejsou.
Říkáte, že s vámi onen pán nechtěl jít. Pral se s vámi někdy člověk, kterého jste zachraňoval?
Ano, shodou okolností také v noci tenkrát při povodních. Při záchraně s vrtulníkem jsem se nechal spustit palubním jeřábem na balkon zaplaveného domu. Z okna na balkon přelezla mladá žena, které jsem oblékl evakuační trojúhelník, zajistil ji k háku palubního jeřábu a nechal se společně vytáhnout na palubu vrtulníku. A zde jsem ji zajistil. Poté jsem se nechal spustit pro dalšího zachraňovaného. Ten ale byl trochu agresivnější. Mával rukama a přes hluk dvou vrtulníků jsem mu ani nerozuměl, co mi říká. Nakonec se mi ale povedlo ho uchopit za ruce a přes otevřené okno jsem ho dostal na balkon, ze kterého jsem jej stejným způsobem jako mladou ženu vytáhl na palubu. Poslední zachraňovaný spolupracoval a akce tak dopadla dobře.
Přišel jste někdy při zásahu o kolegu?
To se mi naštěstí nikdy nestalo. Jsem rád.
Snad tato otázka nebude znít nejapně, ale nehrozí u náročné práce hasiče syndrom vyhoření?
Myslím si, že ano. Aby člověk mohl tuhle práci dobře dělat, musí mít pohodu doma. Když se budete hádat doma s manželkou, budete mít problémy s rodiči nebo s kamarády, tak se to na vaší práci odrazí, ať chcete, nebo ne. Když má hasič soukromý život v pořádku, jde se mu do zásahu daleko lépe.
Dám vám příklad. Mám kamaráda zkušeného horolezce. Jednou před náročným výcvikem, při němž se trénovala záchrana osoby z velké výšky, za mnou přišel a řekl: „Vašku, dneska nemůžu, mám rodinné problémy a mám toho plnou hlavu, nemůžu se koncentrovat.“ Toho si já hrozně vážím, že člověk dokáže posoudit, kdy se na to necítí. On by to za jiných okolností zvládl s přehledem, ale tentokrát byl na tom špatně psychicky. Myslím, že proti syndromu vyhoření můžete nejlépe bojovat tak, že se ve volném čase snažíte odreagovat, například sportem.
Vnímáte se jako hrdina?
To v žádném případě. Hrdinové jsou lidé, kteří například přes balkon zachraňují sousedy z hořícího bytu bez jakéhokoli vybavení. Přitom určitě vědí, že je to může stát život. My jsme na zásah vybavení a vycvičení, takže riziko je nižší.
Jak často jsou objekty vašich záchranných prací zvířata?
Poměrně často a bývají z toho někdy úsměvné historky. Vzpomínám na akci, kdy jsme sundavali kocoura, který dva dny seděl v asi dvacetimetrové výšce úplně na vrcholku jehličnatého stromu. Přivolala nás jeho majitelka. Nebylo možné sundat ho bezpečně jinak, než tam za ním vylézt. Strom to byl velice hustý a při výstupu mi padalo suché jehličí za krk. Pro jistotu jsem měl ochranné brýle, protože kočka vás může snadno poranit. Vyšplhal jsem až k němu a věděl jsem, že když skočí dolů, tak je mrtvý. Čekal jsem a v jednu chvíli jsem ho popadnul za hřbet a utrhl ho z kmene, kterého se pevně držel. Následně jsem ho strčil do vaku, který jsem měl s sebou a slaňoval s ním na zem. Majitelka kocoura mě pak požádala, abych ho odnesl k ní do domů, protože by jinak hned zase utekl.
Další úsměvná záchrana byla, když jsme zachraňovali krásného velkého psa, který spadl při procházce mladému páru ze skály a z tohoto místa se nemohl sám dostat, přestože byl nezraněn. Jednalo se o „bojové plemeno“. Když jsem ho viděl, tak se mi tam moc nechtělo, říkal jsem si: „Ten mě asi pěkně prožene.“ Když jsem k němu ale slanil, k mému velkému překvapení na mě skočil, olizoval mě a byl šťastný, že jsem u něj. Následovalo zajištění psa do improvizovaného postroje a společné slanění k majitelům. Se záchranou zvířat máme někdy krásné zážitky.
Stále se bojím za jiné. Vidím vždy černé scénáře
Vraťme se ještě k požárům. Jak se při příjezdu k hořícímu domu rozhodujete, jestli je ještě možné vběhnout dovnitř a hledat obyvatele, nebo zda už je požár tak rozsáhlý, že to možné není?
Od toho je velitel zásahu. Ten rozhodne, odkud kam se půjde a jak bude zásah probíhat. Hasiči v zásadě už dopředu tuší, co se bude dít, ale definitivní rozhodnutí dává vždy velitel.
Moje místo v Českuodpovídají všichni hosté seriálu Každý odněkud je. Někde se narodí, někde je doma. Říká se, že ta nejdůležitější místa v mysli a srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše? Narodil jsem se v Rakovníku a od dvou jsem žil na malé vesničce zvané Městečko u Křivoklátu. Odtud mám nejvíce hezkých vzpomínek. Žiji tu stále a do práce dojíždím do Rakovníka. Nemám moc rád roviny, dávám přednost kopcům, potůčkům a skalám. Rád mám také Šumavu, kam často jezdím. Myslím, že máme opravdu hezkou zemi. |
Podle čeho tedy rozhoduje?
Má všechny potřebné vědomosti a velké zkušenosti. Přesto často stojí před obtížným rozhodnutím. Zodpovídá za své lidi, které buď pošle do objektu, nebo jim tam vstup zakáže. Když z domu šlehají plameny, tak tam zkrátka nemůže nikdo jít, nebylo by to bezpečné pro zasahující. V tom případě se provádí ochlazování a prolévání objektu vodními proudy.
Teprve poté můžeme dovnitř. Tam je často velký dým a není vidět na krok, proto máme termokamery, pomocí nichž hledáme raněné. Zároveň je připravena další dvojice, která by kolegům v případě potřeby pomohla.
Dokážete si představit zásah v hořící budově bez dýchací techniky?
Vběhnout do hořícího a zakouřeného domu jen tak na nádech a vytáhnout člověka je téměř nemožné. Pokud se to někomu podaří, bývá to zázrak. My na to máme vybavení - obleky, přilby, rukavice, dýchací přístroje, boty, nehořlavé kukly i termokameru. Maska přístroje zakrývá celý obličej a zásahové oblečení dokáže po určitou dobu odolat požáru. Samozřejmě to ale nefunguje tak, že bychom mohli stát někde v ohni.
I tak se ale zřejmě docela zahřejete...
To víte, teplo tam je. Ono vám je teplo už jen v tom samotném zásahovém oblečení, natož pak když jste přímo v požářišti. Proto, když jde někdo k hasičům, měl by být v opravdu dobré fyzické kondici, aby tohle zvládnul.
Stává se, že si říkáte: „Tohle nemůže nikdo přežít.“ A pak jste příjemně překvapený?
U větších požárů, kdy osoby zůstaly v budově, jsem bohužel neslyšel, že by to někdo přežil. U pádů to je různé. Záleží, jak a na co člověk dopadne. Při posledním zásahu jsme si mysleli, že by to mohlo být dobré, ale nakonec byl zachraňovaný člověk hodně polámaný s poraněnou páteří. Při povodních jsme naopak měli štěstí, i když situace vypadala hodně dramaticky, všechny jsme zachránili.
Jak by měl člověk po vypuknutí požáru postupovat? A jakých chyb se lidé nejčastěji dopouštějí?
Hodně záleží na tom, kde požár člověka zastihne a jestli je schopen pohybu. Při velkém požáru je uvnitř nedýchatelné prostředí, člověk v dýmu nemůže najít cestu ven a dusí se.
Pokud jde o požár malého rozsahu, když například začne hořet jídlo v hrnci na plotně, nebo nedopalek v odpadkovém koši, je dobré oheň něčím udusit. Například hodit přes pánev mokrý hadr. Když chytnou třeba záclony od vánočního stromku a nemám hasicí přístroj, naplnil bych kýbl vodou a švihem bych odshora hořící záclonu polil. To bych v případě potřeby opakoval. V takovém případě máte velkou šanci, že oheň uhasíte. Děti a ostatní členy domácnosti je třeba v každém případě instruovat, aby šli ke dveřím, odemkli a vyšli ven. Případně přivolali pomoc.
Jakmile bude požár většího rozsahu, chytí například záclony a zároveň postel, skříně, tak už to těžko sami bez hasicího přístroje uhasíte. Je třeba okamžitě volat o pomoc. Uvnitř ještě chvíli můžete zůstat a snažit se hasit, ale jakmile se požár rozšíří, musíte urychleně opustit objekt. Lidé bohužel často podceňují prevenci.
V čem například?
Třeba během vánočních svátku nechají zapálené svíčky na adventním věnci a odejdou na delší dobu z bytu. Často také mají v místnosti kamna a nedodržují potřebné předpisy instalace s ohledem na bezpečnost provozu. Vím, že revizní kontroly jsou drahé, ale život je dražší. Častou příčinou je také manipulace s jakýmkoliv otevřeným ohněm, včetně hořících cigaret. Třeba i z takovéhle zdánlivé maličkosti může dojít ke ztrátám na životech a milionovým škodám na majetku.
Zasahujete i u těžkých autonehod. Nebojíte se pak sám sednout do auta?
Nebojím, řídím poměrně často. Ale je pravda, že jezdím raději pomaleji, protože předvídám, co vše by se mohlo stát. K nehodám vyjíždíme často, přitom minimálně třetina z nich by se stát nemusela, kdyby lidé byli trošku zodpovědní a nesnažili se být někde o dvě minuty dřív. Každý řidič by si měl vyzkoušet jet z jedné vesnice do druhé a stopnout si čas - jednou, když pojede podle předpisů, a podruhé, když se bude snažit spěchat. Rozdíl bude minimální.
Co dělají hasiči, když zrovna nehasí?
Každý den začíná převzetím služby po předešlé směně. Následuje teoretická i praktická příprava. Provádíme údržby techniky a stanice. V denním řádu je počítáno i s každodenní fyzickou přípravou a s přestávkami na jídlo a oddech. V podvečerních hodinách cvičíme v posilovně, nebo můžeme hrát tenis, volejbal, ping pong, nebo se jen bavíme o běžných starostech.
Kolik na rakovnické stanici pracuje hasiček?
Na výjezdech zatím není zařazená žádná žena. I když je určitě spousta takových, které by kluky strčily do kapsy. U dobrovolných jednotek jsou hasičky častěji.
Jaký je vztah mezi profesionálními a dobrovolnými hasiči? Pomáhají vám, nebo se vám spíše trochu pletou do práce?
Jsou typy zásahů, na kterých bychom se bez dobrovolných hasičů neobešli. Když začne hořet les, pole nebo jiná rozsáhlá plocha, v osmi lidech bychom to zvládali obtížně. V takových situacích je pomoc dobrovolných hasičů opravdu k nezaplacení.
Byl jste sám v mládí u dobrovolných hasičů?
Nebyl. K práci hasiče jsem se dostal, až když mi bylo 34 let. Jsem vyučený automechanik a původně jsem dělal garážmistra v jednom podniku. Pak jsem ale založil rodinu a bylo třeba vydělávat víc peněz, takže jsem šel dělat fyzicky dost náročnou práci do chemického podniku, který vyráběl dřevěné uhlí. Zde jsem navážel dřevo k pecím.
Chtěl jsem nastoupit k policejní zásahové jednotce. Tam se ovšem nebylo možné dostat, aniž by člověk měl praxi u řadových policistů. Tenkrát se naskytla možnost jít místo toho k hasičům. Vzal jsem to a nelituji.
Je možné dělat hasiče až do důchodu?
To vám zatím nemůžu říct. Snažím se, a hrozně rád bych to vydržel, protože ta práce mě baví a dodává mi energii do života. Chtěl bych ji dělat, dokud to půjde, ale ne za každou cenu. Může přijít větší zranění nebo nemoc. Také se může stát, že člověk nesplní fyzické nebo jiné testy. Když je nesplní, končí. V současnosti tady nejsou kolegové starší než 59 let.
Pozorujete u sebe nějaké profesní „deformace“?
Čím déle tuhle práci děláte, tím více máte tendenci lidi poučovat a dávat rady. Já se toho snažím vyvarovat, ale stále se bojím za jiné. Hlavně na nebezpečných místech, například skalách, když vidím horolezce, na němž je evidentně vidět, že je na skále prvně, a přesně vím, co dělá špatně a co se může stát. Nebo když vidím kluka, který si jde stoupnout na hranu skály, jen aby ukázal, že na to má. Já přitom vím, jak málo stačí k tragédii. Stačí volný kámen pod nohou...
Sám jsem také mnohem opatrnější, až si ze mě někdy dělají srandu. Jednou jsme například s přítelkyní přes hodinu chodili s buřty v batohu a hledali místo, kde si je opečeme. Nakonec jsme oheň rozdělali na velkém kameni uprostřed potoka. A to je právě ta deformace...
Dokáže vás ještě po letech hasičské práce něco překvapit na síle živlů?
Neustále. Třeba velká voda. Když vlezete do proudu řeky a snažíte se někam doplavat, chytit se nebo vytlačit loď, tak zjišťujete, jak obrovskou má sílu. Řekl bych, že je snad ještě nebezpečnější než požár - ten lze zastavit rychleji. Když jsem v roce 2002 při povodních viděl z vrtulníku to, co dole probíhalo, došlo mi, že to je tady u nás asi nejhorší přírodní živel. Dokáže bourat domy a chaty, převracet auta i strhávat mosty.
Seriál Lidé Českapřečtěte si další rozhovory  |
