V útulku pracujete šestnáctým rokem. Kolik psů za tu dobu vaší péčí prošlo?
To vám řeknu úplně přesně, vedu si statistiky. Brzy to budou čtyři tisíce, k dnešnímu dni (rozhovor vznikal 5. ledna, pozn. red.) to je 3 948.
Lidé Českaseriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejníme další desítky interview, ve kterých zprostředkujeme radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
Pamatujete si na prvního psa, kterého jste v útulku měla?
Nebyl jeden, byla to skupina šesti psů. Když se útulek v roce 2001 otevíral, bylo v záchytných kotcích na městské policii šest pejsků. Ti se sem převezli. Dobře si je pamatuji: třeba Punťa - to bylo smutné, vystrašené zvířátko. Dvakrát nám ho lidé vrátili a potřetí se dostal do úžasných rukou, cestoval po světě a měl i potomky.
Češi o sobě rádi tvrdí, že jsou velcí milovnici zvířat a psů zejména. Máte také takovou zkušenost, nebo se setkáváte spíše s opačnými případy?
Já s tím souhlasím. Spousta lidí nás svým přístupem ke psům naštve, ale vždycky to stejný, ne-li vyšší, počet milovníků psů vyváží. I statistika za posledních patnáct let nasvědčuje tomu, že jsme čím dál víc národem, který psy miluje. Když jsme začínali, tak se z celkového počtu přijímaných psů vracela jen třetina k původním majitelům. Dvě třetiny šly do náhradní péče. Dnes se k původním majitelům vrací víc než polovina psů. To znamená, že lidé si psy víc hlídají a hledají je, když se ztratí. Tomu dnes hodně pomáhají sociální sítě a samozřejmě čipování psů.
Jak velké množství psů, které přijímáte, bylo svými majiteli týráno?
Týraných psů naštěstí nemáme zase tolik. Myslím, že je to tím, že Kolín je proti větším městům přeci jen takový venkovštější. Velmi častým důvodem, proč se sem pes dostává, je, že se o něj majitelé odmítají postarat, když je starý nebo nemocný. Nechtějí mu věnovat čas, péči ani finance. Stává se také, že potomci vyhazují psa po zemřelém majiteli.
Přivážejí ho přímo sem, nebo ho vyhodí někde v lese či na ulici?
Útulek je služba a od začátku máme pravidlo, že když k nám chce majitel nebo obec dát pejska, musí za umístění zaplatit. Pokud se lidé o psa nechtějí nebo nemohou postarat, můžou se k řešení alespoň postavit čelem. Ale spousta lidí to neudělá a psa jednoduše vyhodí z auta někde poblíž útulku. Jenže to neznamená, že se k nám ve zdraví dostane. Stalo se například, že někdo vyhodil tady v okolí z auta pejska a ten byl natolik vystresovaný, že nebylo možné ho chytit. Pracovali jsme na tom spolu s městskou policií dva týdny. Nakonec ho přejel vlak.
Výše poplatku za umístění psa je závislá na jeho hmotnosti. Například za velkého labradora se platí jednorázově 6 600 korun, což zahrnuje veškerou veterinární péči i krmení. Potom už je náš problém, jestli mu najdeme nového majitele za 14 dní nebo za pět měsíců. Myslím, že je naprosto v pořádku, že se za umístění pejska do útulku platí, že ho lidé nemohou odložit „jen tak“ a zbavit se zodpovědnosti. I veterináři vždy říkají: Neberte ani nedávejte zvíře zadarmo, vždycky za ním člověk musí vidět i ten výdaj.
Fotogalerie |
Ochránci zvířat dlouhodobě kritizují velkomnožírny, v nichž psi žijí v katastrofálních podmínkách a jejich štěňata se levně prodají. Dostávají se k vám i psi z velkomnožíren, kteří už jsou pro chovatele nepotřební?
K nám přichází mnoho zanedbaných psů, u kterých je jasné, že péči neměli. Ale můžeme se jenom dohadovat, zda jde o psa z množírny, nebo jestli je to pes vyhozený někým, kdo se o něj řádně nestaral. Když se pejsek dostane k nám, tak si říkám: „Aspoň už je v bezpečí.“ Tady už se mu nic špatného nestane. Je potom ohromná radost sledovat, jak už po čtrnácti dnech to zvíře vypadá mnohem lépe jen díky tomu, že má normální pravidelnou stravu.
Problém množíren je dlouhodobý a je třeba ho řešit shora, legislativně. A to se v Česku zatím bohužel nepovedlo. Řekla bych, že množitelé jsou jedním z největších průšvihů u nás. Navíc, když někdo prodává štěňátka někde za bukem, přichází tím stát o daně. Na to by politici mohli slyšet.
Čím si vysvětlujete, že řada lidí raději nakupuje štěňata přes pochybné inzeráty místo toho, aby si zvíře koupili od seriózního chovatele, nebo vybrali v útulku?
Víte, lidé - a já se jim nedivím - si berou pejsky z množíren nebo od pochybných prodejců někde na parkovišti, protože je chtějí z těch podmínek zachránit. Ale bohužel si neuvědomují, že tím vlastně tu mašinérii podporují. Samozřejmě je pro ně lákavá také cena, protože množitelé obvykle prodávají pejsky mnohem levněji než řádně registrovaní chovatelé. Pokud někdo chce oblíbené plemeno, jako je jorkšír nebo čivava a nechce zaplatit patřičnou částku, tak hledá jiné cesty.
Poznala jste osobně někoho, kdo psy týral? Co je to za typ lidí?
Řeknu vám, že to jsou někdy lidé, do kterých byste to neřekla. Když někoho takového potkáte na ulici nebo se s ním hodinu v útulku bavíte, dokáže na vás zahrát divadlo, že je to ten nejbáječnější člověk. Poté, co si od nás pejska nový majitel odveze, plyne čtyřměsíční ochranná lhůta, kdy za ním můžeme bez ohlášení přijet a zkontrolovat jeho podmínky. Už se několikrát stalo, že jsem psa musela novým majitelům odebrat a řeknu vám, že to bylo veliké překvapení. Často to jsou i lidé vzdělaní, kteří na nás v útulku působili báječně.
Alice Vlková Narodila se v roce 1968 v Kolíně. Vystudovala Střední veterinární školu v Hradci Králové. V minulosti působila jako veterinární technička a na ambulanci malých zvířat jako sestra v ordinaci. Vyzkoušela si však i práce v marketingu či ve videopůjčovně. Psí útulek Kolín vede od roku 2001. Má syna a dceru. |
Proč psa týrají? Je za tím lhostejnost, nebo mu ubližují cíleně?
Někdy je to jen nevědomost. Třeba malinkého trpasličího jezevčíka nechají v mrazech venku v boudě, která není zateplená. Jsou přesvědčení, že je to v pořádku, protože jejich babička měla taky na dvorku uvázaného psa na řetězu. Jindy je za tím i lhostejnost. Stává se, že si pejska hrozně přejí děti a rodiče jim ho pořídí. Jenže děti samozřejmě ještě nemají zodpovědnost, aby se o něj řádně staraly. To musí konat rodiče. Ti se v první řadě musí informovat o tom, do jakých podmínek se konkrétní plemeno hodí.
Stává se, že se do útulku dostane zvíře v tak zuboženém stavu, že nezbývá než ho utratit?
Ano, to se stává, i když velmi zřídka. K tomu si zveme veterinární inspekci, aby bylo vše řádně zapsáno. Myslela jsem si, že si na to časem zvyknu, otrnu, ale to se nestalo. Je mi těchto zvířat strašně líto. Jednou vyhodili lidé poblíž útulku irského setra, který vážil šest kilo...
Máte známé útěkáře, kteří se k vám vracejí pravidelně?
To víte, že ano. V hlavě mi zůstali dva, kteří byli naprosto dokonalí. Třeba Čenda - ten tady nedaleko pravidelně chodil svojí trasu. Jeho majitel měl koně, a Čenda pravidelně štrádoval od jeho domu ke koním a zpátky. Lidé ho neustále hlásili na městskou policii. Čenda už byl naučený, že policii naskakoval do auta. Když ho sem přivezli, tak vždycky dostal nažrat, napít a já jsem volala majitelce. Čenda byl notorik, bohužel už ale nežije.
Pak tu byl Bak, ten měl hlídat autobazar. Když tam majitel byl, tak bylo všechno v pořádku. Ale jakmile odjel domů, tak se Bakovi začalo stýskat a vždycky si našel nějakou cestu za svobodou. Také on byl naučený, že jakmile policie otevřela auto, naskočil tam a pak tady u mě ležel v kanceláři a čekal, až si pro něj přijede jeho pán. Takovýchto útěkářů byla celá řada.
Existuje pro každého psa, včetně těch problémových, kteří byli například dlouhodobě týráni, ideální pán?
Pro sto procent psů asi bohužel ne. Už pět let tady máme Jouzu, čtyři roky Damiana a myslím si, že ti už u nás nejspíš dožijí. Porucha chování je u nich tak hluboká, že nevím, komu bychom je s klidným svědomím mohli dát.
Ne každé zvíře, které dostávalo rány, je potom vděčné za pohlazení. Damianovi za ty roky stále nedokážeme ani připnout vodítko. Je schopen se otočit a kousnout, je záludný. A Jouza je snad ještě horší. Oba jsou přitom ve výborné kondici a na nás jsou zvyklí, takže není důvod je utrácet. To u nás neděláme. Pořád se ještě může stát, že si někdo takové zvíře vezme.
Předchozí díl: |
Někdy jsme totiž příjemně překvapeni. Čtyři roky jsme tu například měli kříženku staforda Dorotku. Byl o ní velký zájem, protože byla nádherná, vysloveně výstavní zvíře. Ale byla svá a její projevy dominance byly občas nebezpečné. Chtělo to jen, aby potkala majitele, který má zkušenosti s tímto plemenem, je moudrý a ví, jak se s takovým zvířetem zachází. Takový ideální majitel se najednou objevil po čtyřech letech, což pro nás bylo překvapení. Byl klidný a přesně věděl, jak s ní zacházet. Dorotka se k němu od prvního okamžiku měla. Přitom v minulosti, když se k ní přiblížil cizí člověk, tak by málem roztrhala kotec.
Pokousali vás někdy vaši svěřenci?
Ano, tady mám jizvu - to mi tenkrát na ruce visel kokršpaněl. Často se stane, že pes stiskne, když mu třeba strkáte do krku tablety na odčervení. To je běžné.
Nemáte po takovýchto incidentech ze psa strach?
Já jsem veterinární sestra, mám praxi na ambulanci malých zvířat, takže strach nemám. Ale respekt ano. A podle toho se také chovám. Když přijde agresivní pes, tak ho dáme do kotce, dáme mu vodu, ale nekrmíme ho. Místo toho mu nosíme v dlani granulku po granulce. Snažíme se, aby takto zjistil, že ta ruka mu nosí dobro, z ruky si bere granuli, která ho nasytí. Na to jsou tu výborní mí kolegové, kteří to s problémovými psy umí. Postupně je získávají odměnami, nikdy ne agresivitou. Pes se nejlépe vychovává pozitivní motivací.
U většiny zvířat, která se k vám dostávají, zřejmě dopodrobna neznáte jejich minulost. Doporučila byste psa z útulku i rodině s malými dětmi?
Když už ho takové rodině doporučíme, tak ho máme opravdu důkladně prověřeného. Velmi brzy poznáme náturu zvířete. Samozřejmě je ale spousta psů, které k dětem absolutně nedoporučujeme. Stoprocentně totiž nikdy nemůžeme říct, jaký pes je, pokud neznáme jeho minulost nebo pokud s ním dlouho nežijeme.
Nejjistější zřejmě pro takové rodiny je ujmout se štěněte. Ta se do útulku dostávají také?
Ano, zrovna před pár dny jsme tady jedno měli. Byl to nepochybně nevhodný vánoční dárek a už je samozřejmě u nového majitele. Když se tady objeví štěňátko, je obvykle mnoho zájemců, takže si můžeme vybírat. K dětem se ale často hodí i starší pes. Tak jako tak vždy nové majitele prosíme, aby se k pejskovi zpočátku chovali mírně, aby si v klidu zvykl na nové prostředí. Ne aby na něho byli hned hrrr a vrhali se mu kolem krku.
Jak často se k vám dostávají takové „nevhodné vánoční dárky“?
Příliš ne, je to spíš ojedinělý případ. Kupodivu se nám zatím nepotvrdil nárůst počtu psů po vysvědčení, po prázdninách ani po Vánocích.
Jaký typ zájemců si do útulku nejčastěji pro nového psa přichází? A jaká je jejich představa? Chtějí mazlíčka, hlídače nebo klidného společníka?
Někdo chce malinkého mazlíka do bytu, někdo velkého psa na zahradu. Nám jde ale také o to, co zájemci nabídnou psovi. Pokud chtějí psa do bytu a řeknou vám, že dvanáct hodin denně nejsou doma, tak jim poradíme, ať si raději pořídí kočku, která má doma toaletu.
Moje místo v Českuodpovídají všichni hosté seriálu Každý odněkud je. Někde se narodí, někde je doma. Říká se, že ta nejdůležitější místa v mysli a srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše? Rozhodně Radíkovice mezi Zručí a Ledčí nad Sázavou. Za stodolou u Želivky je ochranné pásmo prvního stupně. Je to čistá příroda, kde jsou vidět věci, které dnes vidíte málokde. Odtamtud pochází oba moji rodiče. Tam já jsem doma. Když přijedu, všechno ze mě spadne. Nabírám tam sílu. |
Jednou tady byla paní, která říkala, že chce psa na hlídání, že se o něj dobře postará, bude mít boudu a jídlo, ale vůbec se s ním nechce mazlit ani mít žádný kontakt. Chce jen, aby na dvorku něco štěkalo. Takový pes tady skutečně byl a paní byla nadšená. Potom nám volala a děkovala, prý si nakonec pejska běžně hladí.
Někteří lidé přijdou s určitou představou, ale ta se rozplyne, když tady vidí další psy. Najednou by chtěli něco úplně jiného. My jim třeba řekneme: „Ale tento pes potřebuje toto a toto.“ A oni řeknou: „To nevadí, to já bych nějak zařídil.“ Ale to už není dobře. Nechceme zvířata stresovat tím, že se k nám budou znovu a znovu vracet.
Jak často se od nového majitele vracejí?
Minulý rok se k nám vrátilo sedm pejsků, kteří záhy našli dalšího pána.
Máte svojí oblíbenou rasu?
Mám - voříšky. Nejde ani tak o to, že jsou odolní, protože nejsou přešlechtění. Ale obecně i pro tu jejich barevnou škálu a pestrost.
Existují podle vás „bojová plemena“, nebo je to všechno jen o přístupu pána?
Samozřejmě konkrétní plemena mají konkrétní vlastnosti, ale přínos člověka a vedení psa je zásadní. Za patnáct let jsme v útulku měli mnoho těchto „bojových plemen“ - pitbully, stafordy, rotvajlery i jejich křížence - a většinou to byli úplně pohodoví psi, i když jejich počáteční projevy tomu nenasvědčovaly. U těchto psů je skutečně důležité vedení. Třeba Dorotka, o které už jsem mluvila, si mohla pravděpodobně u původního majitele dovolit úplně všechno a tady najednou dostala režim a určitý druh vedení. Dost se tím zlepšila.
Jak útulek funguje finančně? Podporuje vás město, nebo jen sponzoři?
Jsme městský útulek, takže nás zásadním způsobem podporuje město Kolín. Myslím, že největší dar, který tento útulek má, je stabilní tým. Nestřídají se tady brigádníci. Od začátku tu pracují titíž lidé, samí profíci. Jeden z kolegů v minulosti pracoval jako psovod u hradní stráže, druhý je zkušený kynolog, další již v minulosti pracovali v jiných útulcích. Celkem je nás tu pět, střídáme se a přítomni jsme nepřetržitě. Máme tedy přehled, zvířata jsou stále pod dozorem a zájemci o pejsky mají téměř nepřetržitý přístup.
Neuvažovali jste o rozšíření útulku i na domov pro opuštěné kočky?
Vybudovat kočičí útulek a zajistit jeho provoz je finančně velmi náročná záležitost, takže o tom zatím neuvažujeme. Město Kolín ale už třetí rok podporuje kastrační program, který provádí spolek Kočičí oči. Toulavé kočky se odchytávají na uzenou makrelu, jsou vykastrovány a po několika dnech, kdy se zregenerují, se opět vypustí ve stejné lokalitě. Často to jsou polodivoké kočky, které nejsou zvyklé na kontakt s člověkem. Jde o to, aby na ulicích byla zdravá zvířata, která se nebudou dál množit. Aby se populace toulavých koček snížila.
Kdy jste v sobě objevila lásku ke zvířatům?
Zvířata jsem měla ráda odmalinka. Už v dětství jsem měla ochočenou celou králíkárnu. Můj tatínek miloval koně. Rodiče byli vždycky ke zvířatům hrozně hodní. Kočka a pes byli členové rodiny. Neublížilo by se jim. Proto jsem se také stala veterinární sestrou. Když byl před šestnácti lety vyhlášen konkurz na místo vedoucího psího útulku, končila mi právě mateřská. Přihlásila jsem se a měla jsem to štěstí, že mě vybrali. Poté jsme to tady s kolegy zajížděli a vybavovali.
Nemáte někdy nutkání sama adoptovat některé pejsky z vašeho útulku?
Já mám doma Lojzíka, ten se tady narodil. Věčně mám nějaké oblíbence, neustále tu jsou pejsci, které bych si nejraději vzala domů, ale to nejde. Lojzík byla ovšem jasná volba. Tenkrát jsem ještě měla i starou fenku a Lojzíka jsem k ní vzala jako štěňátko. Čekala jsem, jak to dopadne. Naštěstí ho přijala a ještě mi ho pomohla vychovat, než odešla.
Seriál Lidé Českapřečtěte si další rozhovory  |
