Koncem sedmdesátých let se v bývalém Československu rozšířil fenomén takzvaných burz. Spočívaly v obdobě černých tržišť, kde se dalo nelegálně pořídit zboží nedostupné v tehdejších prodejnách. V Ostravě burzy postupně ovládly místní haldy a pro tehdejší mládež i horníky se staly mimo jiné vítanou zásobárnou rockové hudby.
Jaroslav Moureček (vpravo) v dobách nákupů vysněných elpíček na sice nelegálních, ale nezapomenutelných ostravských burzách.
Také proto burzy často navštěvoval výpočetní technik Jaroslav Moureček, který ještě jako vysokoškolák propadl kouzlu rockové hudby. Ta byla sice oficiálně zakázána, nicméně na burze se dalo pořídit nejnovější album AC/DC, Scorpions, Iron Maiden, Kraftwerk a dalších ve světě populárních skupin, jejichž existenci se komunistický režim marně snažil utajit.
„Setkání s fenoménem burz považuji za velkou zkušenost. Jen díky nim jsem se mohl za komunismu udržet v duševní pohodě. Ne každý si to pamatuje, ale byla to strašná doba, kdy komunisti lhali a všichni se jim klaněli. Kdo řekl více, než bylo dovoleno, měl zpravidla velké problémy,“ líčí Moureček.
Proč jste se o burzy začal vůbec zajímat?
Když jste si chtěl poslechnout jinou hudbu než Gotta nebo Vondráčkovou, jiná šance nebyla. Gott je vynikající umělec, ale pamatuji si, jak při podepsání anticharty v Národním divadle v roce 1977 prohlašoval, jak oni, umělci, budou bojovat za socialismus. Když jste nechtěl zůstat otrokem této demagogie v hudbě, musel jste hledat jinde.
Jiná šance neexistovala?
Ano, třeba když jel někdo do Jugoslávie, přivezl si nějaké zahraniční desky. Jenže jet do Jugoslávie znamenalo získat povolení, takzvaný devizový příslib. Takže do socialistické Jugoslávie se nedostal každý.
Jak jste tedy přišel ke svým prvním deskám?
V roce 1975 jsem byl s otcem krátce v Jugoslávii na léčebném pobytu a přivezl jsem debutovou desku od Suzi Quatro a od kapely Sweet desku Desolation Boulevard. Politicky jsem se neangažoval, spíše naopak, a proto byla velká náhoda, že se mi ještě podařilo dostat v roce 1979 do Francie a odtud si přivézt tři elpíčka. Jedno z nich bylo Powerage od AC/DC. Dlouho mi trvalo, než jsem mu přišel na chuť, ale dnes vím, že je to jedna z jejich nejlepších věcí.
Jak jste se dostal k dalším vinylům?
Desky z Jugoslávie jsem nějak povyměňoval s kamarády a desku AC/DC jsem prodal, abych vrátil mamince půjčené peníze. Tak jsem zjistil, že existuje nějaká burza, která se tehdy konala u pivovaru. Psal se srpen nebo září 1979.
Jak to tam vypadalo?
Byla neděle ráno a uvnitř restaurace seděli maníci se stolky pokrytými známkami a odznáčky. Mezi nimi pobíhalo pár kluků s LP deskami. Shodou okolností jsem tam narazil na svého bývalého spolužáka z gymnázia, a ten jak uviděl AC/DC, hned je koupil. Usmlouval mě na 280 korun, což nebyla nejlepší cena. Ještě jsem v tom neuměl tak chodit, jinak bych ji mohl prodat třeba za 330 korun. Uvědomil jsem si, že tohle bude jediná cesta, jak se k rockové hudbě dostat naplno. Další týden jsem šel na burzu znovu.
Jenže burzy se začaly stěhovat, že? Jak se shánělo lepší zboží?
Začínalo se už v šest hodin ráno, ještě za tmy. Kolem kmitala světýlka, jak si lidé svítili na desky baterkami. Byl to boj, protože každý chtěl ulovit to nejlepší. Našli se takoví, kteří na burze obchodovali s novým zbožím, cena desek se v roce 1979 pohybovala kolem 300 korun. Za to už jste tehdy koupil luxusní boty. S několika kamarády jsme dali dohromady dvě tisícovky a každý měsíc jsme je protočili. Kupovali jsme desky, půjčili si je, nahráli a dali zpátky do oběhu. Když byl úspěšný týden, ulovil jsem i deset elpíček velice kvalitní hudby. Nepraskaly a nebyly ošuntělé. Někdy jsme padesát korun prodělali, jindy vydělali. Tak se mi podařilo sehnat množství klasických rockových kapel, které se u nás nikde nedaly koupit a ani se nehrály v rádiu.
Takže burza se stala informační cestou ke světové scéně?
Pomocí burzy se mi otevřel Západ. Věděl jsem, že ty kapely existují. Bavili jsme se o nich s kamarády a jejich existence se nedala režimem zcela utajit, kamarádi měli nahrávky na páskách. Základní orientaci jsem si postupně rozšiřoval. Na burzy jsem chodil asi devět let.
Kam všude?
Třeba v místě dnešního obchodního komplexu Futurum, kde se v 50. až 60. letech jezdily plochodrážní motocyklové závody. Potom na haldě u zoologické zahrady nebo u sídla OZO u Vratimova. Jedna z největších se konala na haldě u Landeku. Chodilo na ni obrovské množství lidí. Mohlo to být v polovině 80. let, a to na ni mířilo několik tisíc lidí. Přitom ze začátku se burzy zaměřovaly hlavně na hudbu.
A pak?
Postupně je ovládli Vietnamci, kteří na nich prodávali oblečení, kalhoty nebo riflové bundy. Nakonec se burza přenesla k Černé louce, tam, kde dnes stojí Nová Karolina. Bylo to kolem roku 1988 a to už se z ní stalo vetešnictví se vším možným.
Proč se burzy musely tak často stěhovat?
Burzy se stěhovaly z nezbytných důvodů. Vydržely vždy tak dlouho, než je policajti „vybrali“ - tedy Veřejná bezpečnost na ně udělala zátah. Vždy zavřeli pár prodejců. Tvrdé jádro burzy tvořilo asi pět desítek lidí, kteří si řekli, kde se sejdou příště. Přes tichou poštu se informovali a už další týden byla burza jinde. Za dva tři týdny za nimi přišlo dalších dvě stě, tři sta lidí. Než se policie zmobilizovala, nasadila tajné, vydržel systém třeba půl roku. Policie měla i trochu strach, protože mezi nejčastější klienty burzy patřili horníci. Chodili si kupovat rockovou hudbu, ale i šňupací tabák a podobné věci. Co by pak na to řekla komunistická strana, kdyby policie začala zavírat pracující horníky? Po nějaké době ale udělali třeba i dva zátahy po sobě. Sám jsem musel jednou utíkat.
Nebál jste se navštěvovat tato vlastně nelegální tržiště?
Hudba byla silnější než strach. Stalo se, že mě kontrolovali, ale když viděli, že mám dvě tři elpíčka, tak mě nechali jít. Když měl někdo dvacet, třicet desek, tak ho sebrali. Ale někdy si zapisovali i malé ryby, a to už jste mohl mít problém v práci, ve škole. Já začal chodit na burzy, když mi bylo dvacet a studoval jsem vysokou školu. Ale na burzu nešlo nejít.
Zůstalo vám něco z té doby?
Jako sběratel LP desek jsem si vytvářel strojopisně psané seznamy, abych měl přehled, co již mám a co mi ještě chybí. Desky ale dnes už nemám. Nahradila je cédéčka, všechno se mi na nich podařilo sehnat.
Nelitujete toho? Dnes je přece revival vinylů. Platí se za ně daleko více než tehdy na burzách.
Já zažil zlatý věk elpíček a byla s nimi strašná práce. Aby dobře hrály, musíte mít extra drahou aparaturu. Musíte si najít čas, abyste se jim mohl náležitě věnovat. Musíte je obracet, zabývat se nahrávkami na LP deskách, to je prostě kult. Když přišla CD, opustil jsem ho, už jsem nechtěl být jeho otrokem. Dnes se sice móda LP vrací, ale věnují se jim mladší lidé, kteří v nich hledají nostalgii, což není můj případ. A kdo v dnešní době, když přijde utahaný z práce, má čas obracet si Pink Floyd?
Situace se po revoluci změnila. Uvítal jste třeba koncerty kapel, které jste znal díky burze?
Iron Maiden, Judas Priest, Scorpions, Alice Cooper, Kiss, Saxon a pár dalších jsem navštívil. Ale nejsem koncertní typ. Neslyšíte na nich hudbu v takové kvalitě, navíc se konfrontujete s opilci.
Jak nakupujete hudbu dnes?
Dost často přes internet, ale stejně tak často navštívím i svého prodejce v kamenném obchodě. Ještě než byl internet, byl člověk závislý jen na prodejcích. Jeden z nich je pro mě stále svou nabídkou a možnostmi výjimečný.
Po burzách se vám nestýská?
Ne. Byla to nutná součást doby a jsem rád, že tato doba už je za námi. Ale sdílený prožitek tehdejší rockové a metalové hudby s kamarády a na zábavách se už nedá ničím nahradit, ani nejkompletnější sbírkou. Každá doba a věk má své.
