Není to tak dávno, kdy jsme měli rozhovor s dráteníky, podle kterých se řemeslem už nejde uživit. Vy jste jedna z nejmladších drátenic u nás a živíte se tím. Jde to tedy, nebo nejde?
V dnešní době je opravdu těžké uživit se tradičními řemesly tak, jak je znali naši předkové před 200 lety. A je opravdu naivní po dnešních zákaznících chtít, aby za ně platily spravedlivou částku, pokud už řemeslo neplní svůj účel jako kdysi. Dnešní ženy si opravdu nenechají od dráteníka spravit mísu na kynuté těsto železným drátem a spoje slepit mlékem, není proto na místě být uražený z toho, že toto řemeslo již nikdo neocení. Celý trh, zboží i techniky se neustále mění a kdo usne na vavřínech, přijde s křížkem po funuse. Já jsem techniku drátování upravila do dnešní doby, kdy si hospodyňky nakoupí nové misky v jakémkoli řetězci, ale za to více ocení ruční práci v podobě bytové dekorace nebo šperku.
Řemeslo by se tedy mělo přizpůsobit moderní době, ale jak?
V tomhle ohledu vnímám drátování jako umění. Ovládám jeho techniku, vyznám se v materiálech a jejich zpracování. To je základ, ze kterého pak vyjde něco jedinečného. To je na tom to kouzelné, že dáte kleště a drát do ruky deseti různým lidem a vyjde vám z toho deset různých výrobků. A každý výrobek můžete nazvat drátkovaným. Tedy jak by moderní drátenictví mělo vypadat nedokážu říci.
Takže je to nejen o kvalitě, ale i exkluzivitě v řemeslech?
Každý ručně dělaný výrobek je svým způsobem exkluzivní. Můžou to být zdobné drátované ozdoby, odrátované vázy i lahve, rámečky na fotky nebo klidně šperky ve tvaru draků a bájných zvířat, které třeba vyrábím já.
Exkluzivní je často spojené se slovem drahé. Máme limitované edice, zboží o pár kusech, které nikdo jiný nemá. A za to se platí. Jsou dnes řemesla jako je dráteník, truhlář, švadlena a další „pro bohaté“, nebo ne?
Sem by se hodil říci ten omletý citát, že nejsme tak bohatí, abychom si kupovali levné věci. Ono je to opravdu tak, že vám ručně ušité šaty z kvalitní látky vydrží déle než ty z řetězce.
A touží zákazníci po exkluzivním zboží?
Pozoruji, že čím více se naší společnosti materiálně daří, tím více důrazu klademe na kvalitu a zpracování. Už nám nestačí věc pouze vlastnit, ale zajímáme se i o to, odkud pochází, kdo ji vyrobil a z čeho. A to je dobře. Exkluzivní zboží tak může být to s natisknutým logem „luxusní“ značky, anebo to do kterého někdo vložil svoji pozornost a péči. A to je případ právě ručně dělaných výrobků.
Stává se vám, že zákazníci zboží na zakázku nechtějí?
Někteří zákazníci si chtějí výrobek odnést rovnou domů, to se stává hlavně na festivalech nebo jarmarcích. Pak jsou i případy, kdy zákazníci mají o daný šperk zájem, jenom v jiné barvě a velikosti a když jim sdělím čekací dobu několika týdnů, už nemají zájem, protože šperk zamýšleli jako dárek do daného termínu.
Musíme si účtovat hodně, ruční práce je nejcennější
Jak se vaše práce a způsoby liší od té tradiční podoby?
Každé řemeslo se nějak vyvíjí. Základní technika či materiály zůstávají stejné, nebo se z nich vychází, ale původní účel drátenictví, kterým bylo opravování rozbitých nádob, je už v dnešní době téměř nevyužitelný. Já touto tradiční technikou vyrábím moderní a alternativní náhrdelníky a jiné ozdoby, stejně tak vedu kurzy drátování jak v Česku, tak i v zahraničí a můj skromný ateliér má obsazen na několik měsíců dopředu.
V rozhovoru pro seriál Vymírající řemesla řekl Ladislav Šlechta, který má drátenictví spíš jako přivýdělek a koníčka, že nemůžete nasadit ceny práce na 250 nebo 500 korun na hodinu, ale maximálně v rozmezí 50 až 100 korun. A že pokud člověk chce svoje výrobky prodat, musí je nabízet pod cenou. Souhlasíte s tím?
Jednou mě na jedné facebookové skupině paní pochválila zelené dračí oko, které jsem dělala, ale řekla, že cena neodpovídá a je přehnaná. Ocenila to na maximálně 500 korun, místo 1 875 korun, jak jsem to nacenila já. Situace je taková, že dráteníci nejenže můžeme nastavit ceny na 250 nebo 500 korun na hodinu, my to dokonce udělat musíme, jinak celé řemeslo opravdu vymře. Pokud někdo nabízí své výrobky pod cenou, nejenže nemá respekt k samotnému řemeslu, ale ani sám k sobě.
Anna Benešová (26)Narodila se v roce 1993 v Pardubicích. Vystudovala obor Umění, hudba a média na Philippově Univerzitě v Marburgu, momentálně studuje Dějiny umění. S řemeslem drátování začala už v dětství a vydržela u něj dodnes. Během 15 let zkušeností se její tvorba přesunula z užitného drátování k umělecké tvorbě. V současnosti vyrábí autorské šperky, vede kurzy drátování a píše o něm knihu. Pod značkou Monsterance sdílí pravidelně svoji tvorbu na sociálních sítích.  |
Na kolik to tedy vyjde?
Spočítejme si to. Pětinu z ceny si vezme stát na daních, připočtěte zdravotní a sociální, pak je tu poštovné, které jsem už zahrnula do ceny. Připočítejme k tomu náklady na živnost, dílnu, kde platím nejen nájem, ale i energie a pojištění, pak je potřeba provozovat webové stránky a zaplatit občasnou výpomoc programátora, grafika, fotografa či právníka.
K tomu všemu také musíte řemeslo umět a já mám s drátkováním zkušenosti 15 let. Ve výsledku bych tak podle paní možná pokryla náklady na výrobu, ale svoji práci měla dělat zadarmo a ještě bych musela pracovat v jiném zaměstnání, kde bych si vydělala na živobytí.
A to už by se mi vyplatilo spíše svoje výrobky zadarmo rozdávat, což je ale dlouhodobě neudržitelné, jak z časových, tak i finančních důvodů. Takže bych s tím časem frustrovaná přestala. A přesně takhle zanikají tradiční řemesla.To prostě nejde, proto se nemůžeme bát si nechat za svojí ručně odvedenou práci zaplatit.
Zakázky jsem před Vánoci musela včas stopnout
Lidé Českaseriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Motto projektu zní: Každý má co říci Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
Cítila jste na Vánoce větší poptávku?
Samozřejmě. Objednávky na přání jsem ale stopla už v říjnu, nenechávám se tím vánočním šílenstvím strhnout. Pokud něco dělám, chci tvořit kvalitní výrobky s plnou pozorností a láskou k detailu, ne vyrábět jak na běžícím páse. To odmítám.
Už v říjnu? To pak musíte zakázky odmítat, ne?
Zakázky většinou neodmítám, jen upozorňuji na dlouhou čekací dobu a že nebudou na Vánoce. Což je už samo o sobě přirozené síto, někteří zákazníci chtějí věci hned. Druhým je pak i cena, protože se přeci jenom bavíme o drátovaném šperku z mědi, který může stát třeba I několik tisíc korun.
A to všechno děláte sama? Myslím tím, jestli nad sebou nemáte nějakého mistra, nebo naopak pomocníky v podobě učňů?
Od léta mám u sebe v ateliéru stážistku, přihlásila se ke mně sama a pomáhá mi s organizačními věcmi. Ráda taky některé (pro mě nekreativní) činnosti deleguji na ostatní freelencery, tvorbu samotnou ale dělám sama. Je to řemeslo a to moc delegovat nejde.
Takže nikoho nezaučujete, nepředáváte řemeslo dál?
Předávám. Vedu živé kurzy drátování, radím ve fórech na internetu, natáčím online návody a zrovna píši knihu Magické drátování, která vyjde příští rok. Nově jsem založila i facebookovou skupinu, kde se každý začínající dráteník může na cokoliv zeptat.
K osobnímu rozvoji hodně pomáhá internet
Vaše cesta drátenice začala v kroužku a dnes se tím živíte. Kde se zkušenosti dají získat?
Já jsem se k drátenictví dostala úplnou náhodou v jednom z mnoha kroužků v Domě dětí a mládeže. Pak si mě vzal do parády dráteník Aleš Kulhánek z Pardubic, který se teď zabývá hlavně předváděním starých řemesel. Zbytek znalostí a dovedností jsem získala spíš takovým samostudiem. Objevila jsem světové wire-wrappery, díky internetu a základní angličtině se člověk může doptat a doučit nové techniky, to se dříve vandrovním dráteníkům sotva poštěstilo. Jsem i členem Cechu česko-moravských uměleckých dráteníků, ale to je členství spíše formální.
Takže to není tak, že by se u vás řemeslo dědilo a mistrem by vám byl někdo z rodiny.
Asi se častěji dědí, ale u nás ne.
Máte konkurenci mezi dráteníky, nebo se spíš musíte vypořádávat s tou sériovou konkurencí a její výrobou?
Sériová výroba není moje konkurence. Víte, vždycky budete mít svoji konkurenci a je jedno, co a za kolik budete dělat. Tvořilky, které vyrábějí andělky z hotových komponentů za 50 korun mají konkurenci v levné bižu z Asie, zlatníci se šperky za stovky tisíc pak ve jménech velkých značek. V každé „kategorii“ je nějaká konkurence. Prostě dělejte svoji práci pořádně a s vášní a vaši zákazníci si vás najdou. Ti, kteří chtějí bižu za pár korun nepůjdou do zlatnictví a naopak.
A je tedy pro vás těžké se prosadit?
To je otázka, co znamená „se prosadit“. Někomu stačí se tvorbou uživit, zaplatit nájem a jídlo, někdo má vyšší ambice a chce sbírat metály. Obecně si myslím, že není vůbec těžké si stanovit jasný cíl a jít si za ním.
Jaký je ten váš?
Mým cílem je živit se tím, co mě baví a to se mi zatím daří.
Ruční výroba je nedoceněná, na šperku dělám i týdny
Jak dlouho vám trvá zpracovat svoje výrobky?
To je různé. Moje autorské šperky trvají mezi 5-15 hodin soustředěné práce. Bohužel to není pouze čas, který do nich vkládám, nedá se to takzvaně vysedět. Občas to prostě nejde, je to kreativní činnost, to pak sedím nad výrobkem dny nebo i týdny.
Jak často musíte obměňovat kolekce, než se zákazníkům „okoukají“?
Kolekce už moc nedělám. Pracuji na svých zakázkách, špercích na přání a zároveň si nechávám prostor pro volnou tvorbu. Sem tam pak vložím šperk k volnému prodeji na svoje sociální sítě, většinou se do pár hodin prodá, nebo si je syslím na různé živé akce.
Jsou podle vás ručeně dělané výrobky doceněné?
Určitě nedoceněné.
Proč?
Je to už v nastavení mysli některých lidí. Samotní tvůrci ručně dělaných věcí se bojí nebo se stydí si za svoji práci nechat řádně zaplatit, protože to přeci vyrobili doma a vlastníma rukama. Nemá to tu „průmyslovou kvalitu“. A já říkám, že právě proto, že to vyrobili doma a vlastníma rukama, by to mělo být obzvlášť oceněné. Já vím, že bude někteří namítat, že se mi to mluví, když jsem nezažila komunismus a znám jenom volný trh a možnost svobodného podnikání, ale i starší generace už 30 let žije v demokracii.
A je z toho podle vás nějaké cesta ven, nebo se musíme smířit s tím, že řemesla prostě jednou vymřou?
Do budoucnosti nevidím, ale hezky to vysvětluje lektorka rukodělného podnikání Bohdana Goliášová. Ta říká, že dříve byly rukodělné výrobky předmětem nepeněžního obchodu a takové nastavení ještě v hlavách spousty lidí zůstává.
Jsme národem kutilů, všechno jsme si dokázali vyrobit a pak prostě povyměňovali. Ale tato schopnost s každou generací a dnešním blahobytem vymírá. Celé se to ale přirozeně mění. Dneska není problém najít do firmy vysokoškoláka, ale zkuste si sehnat dobrého řemeslníka, který to fakt umí a má čas dříve než za tři měsíce. Proto je důležité abychom si my, nynější mladá generace, už od začátku nastavili férové ceny, které nás uživí. Jinak už nikdo nebude chtít pracovat rukama.
