Tatínek byl scénograf a maminka baletka v Národním divadle. Geny vás předurčily k umělecké profesi?
Určitě. Od pěti let jsem v divadle byla jako doma a začala s baletní přípravkou.
Podporována přáním rodičů?
Kdepak. Naši mě od téhle cesty spíš odrazovali. Maminka mě varovala, že jako profese je balet řehole. Já si ale vydupala svou a pokračovala studiem klasiky na konzervatoři. Vždycky jsem chtěla tancovat. Bavilo mě to. Bez nadšení tohle povolání vykonávat nelze.
Lidé ČeskaSeriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější. Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur. Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
Kolik let musí baletka věnovat studiu, aby byla připravena vstoupit do Zlaté kapličky, tak jako vy?
Hodně. Je to podobné jako u sportovců. Tělo se nedá vytrénovat za pár let. Výkonnost ovlivňuje kromě nadání i růst, vývojové dispozice, ale také psychická stránka a životní situace. Je to velmi individuální, nicméně za sebe říkám, že jsem práci na sobě věnovala osmnáct let.
Celé dětství a dospívání baletka obětuje svému snu, aby pak nemusela v našem malém rybníčku najít uplatnění?
I to se může stát. Máte pravdu, že vrcholných příležitostí pro baletní profesionály u nás mnoho není. V Praze je soubor Národního divadla. Pak je tu pár oblastních divadel s vlastním baletním sborem a klasické baleťáky přijme i Laterna Magika, která je ale o jiném, moderním pojetí tance. A dost mých kolegů zamíří ven, do zahraničí.
Klasický balet jako vzdělání je velmi úzkoprofilové. Co dělají absolventi, co při hledání místa neuspějí?
Buď se přeorientují na jiné taneční styly, současné moderní a výrazové, tzv. contemporary, nebo se věnují třeba muzikálové sféře. To když mají ty správné vlohy. Anebo bohužel úplně odejdou do jiné oblasti.
A naopak vrcholem baletní kariéry je?
Míříte k sólové pozici? To se podaří jen vyvoleným. V souboru Národního je okolo osmdesáti členů a jen šestnáct z nich jsou sólisté. Neříkám, že jsem nemyslela na post primabaleríny. Ale asi jsem na něj neměla stoprocentní dispozice. Naštěstí jsem se víc našla ve výrazovém tanci, kterému jsem později zasvětila nějaký čas v různých projektech ve světě i doma.
Co jsou stoprocentní dispozice?
Kromě silného chtíče dostat se na špici také vytrvalost, disciplína a tělesné předpoklady, které se promítají do talentu.
Co vám chybělo?
Nemám ideálně stavěné nohy. Nemám stoprocentně vytočené kyčle a ohebné nárty.
Platí skutečně tak nekompromisní měřítko?
Pokud chcete být primabalerínou, tak ano. U nás má tradici ruská škola a podle ní se učí. Ve světě existuje ještě americká, francouzská a italská škola, které kladou daleko větší důraz na individualitu a anatomii těla. Pracují s člověkem a jeho stavbou kostry a svalů tak, aby prvek udělal a úplně se neodrovnal.
Myslíte teď ono pověstné vytahování nohou přes bolest a slzy?
To s tím souvisí. Proto si ruská škola už v začátku vybírá dispozičně stejně vybavené osoby. Existuje jakýsi prototyp ideální baletky, co se délky rukou a nohou týče, rozsahu a ohebnosti a na tento jeden typ je dělaný ruský balet. Pak je to dokonalost sama. Jenomže nejsme všichni stejní. Zatímco ruský dril se vaše tělo snaží přes odpor donutit k určené pozici jedinou danou cestou, například americký styl hledá různé cesty třeba prací s jinými svaly.
Jinými slovy se tělo neničí tolik jako pod taktovkou ruské školy?
Aby nedošlo k omylu: Tím, že si ruský mustr vybírá typově předurčené jedince, nelikviduje je přece.
Nebo jen takoví vyvolení déle a více vydrží.
I tak se na to dá nahlížet. Každopádně já jsem ruskému základu vděčna za perfektní vycvičení vytrvalosti a síly. Pomohlo mi to později při studiu moderního tance v Bruselu. Navzdory tomu, že jsem se musela přeučovat zažité návyky, abych zapojila jiné svaly a naučila se používat jinou techniku.
Pozná divák tenhle rozdíl?
Myslím, že ne. Oběma školám jde o stejný výsledek. Požitek pro diváka z dokonale provedeného prvku, který vidí na scéně, je to, oč tu běží.
Kdo tedy může ve vaší branži obstát?
Jednoduše řečeno silný jedinec. Nemá smysl zastírat, že nápor na tělo je tak trochu proti přirozenosti. Je to o překonávání sebe sama. Člověk musí bez ohledu na to, jak se cítí, každé ráno přijít na sál a naplno trénovat. Jinak to nejde. Ustrnout nemůže. Nikdy nemá takříkajíc hotovo.
Co je nejtěžší?
Vytvořit si pohybovou paměť. Ale máte-li na mysli prvek, tak pro mě to byly piruety.Pirueta na špičkách závisí na stabilitě, koordinaci a perfektní technice.
Kam koukáte, když se točíte?
Nejlépe do jednoho bodu. Proto se hlava otáčí vždy znovu a znovu rychle dopředu. Jinak se zamotáte. V Labutím jezeře se musí tzv. fouettés - labuť sólistka - otočit 32krát za sebou, samozřejmě pokaždé s odrazem.
Kolik jste jich udělala vy?
Pro mě byla hodně náročná dvojitá pirueta. Před představením jsem byla nervózní, aby se podařila. Na sále při tréninku máte jinou atmosféru. Když pak vyjdete na jeviště, kde jsou světla, diváci, hudba a mnoho dalších aspektů, je to mnohem těžší.
Jak vypadá běžný pracovní den baletky?
Pokud mluvím o Národním divadle, tak zahřívací trénink začíná v devět ráno. Hodinu se trénuje u baletní tyče, na volnosti a nakonec se jedou skoky. Pokračuje se do půl druhé. Pokud není večer představení, zkouší se dál. Někdy, i když představení je. V šest večer už se musíte nalíčit, rozcvičit a obléci do kostýmu. Od sedmi večer se hraje a celý proces končí kolem půl jedenácté večer.
Celý ten den se jede skutečně fyzicky naplno?
Ono to ani jinak nejde. Prostě musíte. Obdivuji holky, které mají děti a stíhají je při tom všem vodit do školy i ze školy, večer přijít na představení a mít doma uvařeno.
Proto jste si vy sama nepořídila rodinu?
To ne. Mně to nějak nevyšlo. Nic jsem neodkládala. Prostě nepřišel ten správný člověk. Vždycky jsem bojovala za úplnou rodinu.Muže jsem potkávala, ale necítila jsem, že by mezi nimi byl ten pravý. A dnes už jsem ve věku, kdy mateřství není úplně samo sebou.
Diana TomsováV letech 1978 - 1980 se věnovala krasobruslení – lední revue. Čtyři roky strávila v přípravce Národního divadla. Jako dítě účinkovala například v představení Louskáček, Ferda Mravenec, Liška Bystrouška. V letech 1984-1992 studovala taneční konzervatoř Praha - obor balet. Od roku 1992 do 1994 byla členkou baletu Národního divadla. Odtančila představení Labutí jezero, Giselle, Spící krasavice, Někdo to rád horké a další. Tři roky studovala současný i klasický tanec, ale také herectví a zpěv v P.A.R.T.S. – Performing art and research training studios v Bruselu. Poté působila v tanečních projektech v Praze, New Yorku, Bruselu, Salcburku, Mnichově a absolvovala evropské turné s projektem Less than a moment. Má za sebou taneční a herecké zkušenosti z filmu, TV a reklam. Od roku 2000 pracuje v hotelnictví, v současnosti v účetním a personální oddělení. Žije v Praze. Je bezdětná, má přítele. |
Litujete?
Našla jsem si v životě jiné priority.
Stejně jako když jste baletní špičky pověsila na hřebík?
Život mi do cesty přinesl nové podněty. Odjela jsem v jednadvaceti studovat na tři roky moderní formy tance do Bruselu, věnovala se choreografii a tanečním projektům různě po světě. Lákal mě onen výrazový tanec. A upřímně, možná jsem už tehdy zažívala jakýsi syndrom vyhoření. Věděla jsem, že primabalerína ze mě nebude a chtěla jsem se vyprofilovat i jinak než v klasice. Jenomže se mi to stalo trošku osudné. Po návratu do Česka se mi nepodařilo naskočit zpět. Bylo mi devětadvacet a byla jsem důkazem toho, že přestat se prostě nemůže. Formu už nechytnete.
Co v tom případě dělají baletky, které otěhotní?
Těhotenství není překážka. Ale je důležité, aby se rychle vrátily. Do dvou měsíců po porodu obyčejně nastupují zpátky do tréninkového procesu. To je podobné jako u nemoci. Týden ležíte a čtrnáct dní vám trvá, než se dostanete znova do kondice jako před chorobou.
Do kdy baletky v očekávání tančí?
Dokud to není vidět.
A když se vracejí, shazují rychle nabraná kila. Předpokládám, že váha je přísně hlídána?
Ano. To je velký problém. Člověk musí koukat na stravu. Zase je to ale o dispozicích. Znám kolegyně, které mohou spořádat svíčkovou třikrát denně a neztloustnou, a pak jsou takové, které si dají dvě housky a už je to vidět.
Vy jste se musela hodně překonávat?
Musela. Já jsem taková ženská krev a mlíko, takže jsem s tím vždycky bojovala. Navíc jeviště přidává na objemu a nevypadá to pak esteticky.
Kolik jste vážila?
52 kilo. Dvě kila navíc už byla na pováženou. V Labutím jezeře nemůže být jedna labuť kulatější než druhá.
Je to důvod k neobsazení do role?
Určitě.
Takže o epidemii anorexie a bulimie mezi baletkami si nedělám iluze?Bohužel. Baletky jsou těmito poruchami ohroženy z podstaty své profese.
Zažila jste, že by někdo kvůli hladovění zkolaboval?
Já. Jednou skoro. To bylo ještě na konzervatoři. Dva dny jsem byla jen na grapefruitu. Začala se mi motat hlava, bylo mi na omdlení a tak jsem se vylekala, že jsem se upalovala najíst do šatny. Naštěstí jsem byla moc hrdá na to, abych podlehla tomuhle trápení.
Nikdy jste neuronila slzu pod tlakem nároků?
Ne. Ale zažila jsem spolužačky, které odcházely z tréninku s pláčem. Ne každý si najde zálibu v boji sám se sebou. Chce to velké ambice. Mě to taky bolelo, ale díky mámě jsem věděla, co mě čeká a dennodenní bolest mě neděsila. Měla jsem to jednodušší. Ostatní rodiče možná nemohou dát svým dětem takovou podporu, když se leknou při prvním krvavém puchýři.
Další rozhovory:Lidé Česka Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE. Minulý díl: |
Tedy je pravda, že baletní špičky jsou něco jako železná bota?
Tlak na nohy ve špičce je bolestivý. Můj den začínal tak, že jsem si oblepovala prsty náplastmi. Trochu to pomáhá. Ale puchýře a otlaky od dřevěné výplně baletní špičky se udělají tak jako tak. Nejhorší je, že je nemůžete nechat zahojit. Musíte s nimi do špiček znova. I s tou krví. A pak hrozí třeba zánět.
Jak dlouho trvá, než si noha přivykne?
Klidně dva roky. Existují různé úlevné finty. Třeba se dřevěná špička kladivem roztlouká, aby se změkčila. Taky se vylévá lepidlem a obšívá. To zase proto, aby vydržela déle. Normálně se do stejných špiček více než třikrát neobujete. Během tříhodinového představení, které se tančí celé na nich, je odrovnáte.
Ve špičce stojíte skutečně na hrotu prstů. Zejména palec se musí zdeformovat. Co na to vaše nehty?
Slézají. Respektive ty moje už jsou v pořádku. Ani mozoly už nemám. Nohy mi zregenerovaly. Přece jen už více než deset let nejsem v branži a jako asistentka účetního hotelového oddělení mám sedavé povolání. Nicméně je fakt, že aktivní baletky občas nerady nosí otevřené botky.
Nohy asi nejsou jediná tělesná partie, která trpí u baletu.
Krásu pohybu odnášejí klouby. Hlavně kotníky, kyčle a kolena. Ani záda na tom nejsou dobře. Proto je tak nutná regenerace. Jenomže v běžném koloběhu na ni nezbývá tolik času, kolik by bylo potřeba.
A důsledkem je časný konec kariéry?
Je to individuální, ale roky, kdy baletky končí, se snížily. Moje máma odcházela v pětačtyřiceti. V dnešní době je čtyřicítka maximum.
A co pak?
Určitě mohou učit. Mohou se věnovat choreografii, založit si vlastní soubor, školu... anebo zůstat v domácnosti. Jinak nezbývá, než se překvalifikovat. Mně k práci v hotelu pomohla znalost jazyků. Umím anglicky, francouzsky a rusky, rozumím italsky, španělsky a trochu arabsky. Alespoň k něčemu ta moje taneční projektová práce ve světě byla.
Je předčasný „odchod do důchodu“ noční můra každé baletky?
Asi ano. Ale i baleťáka. Až teď vidím, že jsem měla o tom, co budu později dělat, přemýšlet dřív. Ale to je vlastně nereálné. Ve dvaceti, když jste na začátku, plni očekávání a ambicí, nebudete dumat o tom, co nastane, až skončíte. Je to prostě past. A pak je to o souhře osudu a náhod, co vám přijde do cesty a co vás ovlivní.
Není to frustrující, když dejme tomu pět let čekáte v souboru na sólovou roli, ta stále nepřichází a vy už pomalu víte, že se blíží konec?
Asi ano. Ale to je, myslím, asi v každém zaměstnání. Buď se člověk posune dál, nebo holt změní místo, když mu pšenka nekvete.
Radost, strach a životodpovídají všichni hosté seriálu Co vám dělá v životě největší radost? Z čeho máte největší strach? Jak se vám v Česku žije? |
Funguje v zákulisí protekce u přidělování rolí?
Dá se říct. Je to vždycky o nějaké sympatii. Dotyčný dostane příležitost a je na něm, jak se s ní popere, jestli to dá, nebo zkazí.
Kdo tahá za nitky?
Může to být choreograf, šéf souboru, asistent nebo korepetitor.
To bývají muži. Může hrát roli přitažlivost mezi mužem a ženou?
Jako všude. Jistě.
Co když nastane sexuální jiskření mezi baletními páry na scéně?
Pokud není muž gay, což je v téhle profesi, která vyžaduje uměleckou, citlivou duši, poměrně časté, může působit tělesný dotek při tanci jako afrodiziakum. Když vezmeme v potaz, že ti dva spolu tráví většinu času, není výjimkou, že z tanečních párů vznikají manželské.
Partneřina je nedílnou součástí klasického baletu. Pro oko diváka jsou zvedačky a skoky často nejkrásnějším zážitkem. Pro vás jedním z nejtěžších oříšků. Dovolí pud sebezáchovy spolehnout se úplně na partnera, který vás drží, a dát mu absolutní důvěru?
Nic jiného nezbývá. Tady hraje roli práce s psychikou. Nesmíte zazmatkovat. Čtyři roky se to učíte ve škole, partner si vás „ohmatá“ a pak už jste hozeni do vody.
Je to nebezpečné?
Je. Je to o celkové koordinaci a sladění se do jednoho pohybu. A to stojí hodiny dřiny.
Jsou časté pády?
Neřekla bych časté, ale jsou. Každý chybuje a může se stát, ze někdo z páru špatně nastoupí na zvedačku nebo kluk položí slečnu o dva metry jinam, než měl, ta se dezorientovaná zamotá a je to.
A jede se dál jakoby nic?
Improvizuje se. Rychle, aby se nezastavilo představení. To je stejné jako u herců, když mají „okno“.
Stane se i vám, že vypadne choreografie?
Stává se to. V baletu se říká, když nevíš, tak se toč.
Dneska už tyhle stresy nezažíváte. Úplně jste na pohyb ale nezanevřela, mám pravdu?
To ani nejde. Je to jako s drogou. Vysazovat dávky musíte postupně. Tělo, zvyklé na pravidelný zápřah, by se rozpadlo. Udržuji se v kondici už jen lehce, ale udržuji. Baví mě jóga, pilates, sem tam si zajdu na tango a když je čas, plavu.
Nestýská se vám po vůni opony a potu?
Stýskalo. Divadlo má magickou moc. Kdo ho jednou okusí, už se touhy po něm úplně nezbaví. Věci jsou ale dnes jak mají být. Potkala jsem kamarádku, která miluje balet, a já se s ní vracím na prkna, co znamenají svět, alespoň jako divák.
Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory |
