Jak začínáte střelecký výcvik, když k vám přijde člověk bez jakýchkoli zkušeností se zbraní?
Spousta lidí si myslí, že na střeleckém výcviku se hlavně střílí. Ale ono to tak není. První část výcviku, která je pro někoho možná překvapivě dlouhá, se točí kolem bezpečnosti. Pokud s vámi budu trávit čas na střelnici a budu vás vést ke střelbě, tak si musím být jistý, že ze střelnice odejdeme oba. Když toto zvládnete, tak se budete učit, jak správně stát, jak držet zbraň a jak stisknout spoušť. Teprve na samotném konci první lekce bychom se dostali k tomu, že byste si párkrát vystřelila.
Lidé ČeskaSeriál iDNES.cz Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější. Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur. Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
Stala se vám při výcviku střelců někdy nehoda, při níž by se někdo, dejme tomu, střelil do nohy?
Zaklepu to. Nestala se mi nehoda, při které by došlo k nějakému zranění. Ale stalo se mi, že došlo ke kritické situaci. To znamená, že člověk namířil zbraň mimo bezpečnou zónu mezi ostatní lidi. Děje se to z úleku. Třeba vystřelí a otočí se celý nadšený: „Viděl jsi to? To bylo úplně skvělý!“ Při tom máchne zbraní. Je to přeci jenom silný zážitek. Nebo se mu ve zbrani zasekne náboj, on jí namíří na sebe a začne to zkoumat.
Mám smysl pro humor, ale když vedu kurz, tak se snažím nastolit takovou atmosféru, aby každý věděl, že tam opravdu není žádné místo pro legraci. Na kurzu se mi stalo i to, že někdo nechtěně vystřelil. Všichni skončili střelbu, já jsem začal něco říkat a v tom se ozvala rána. Vždycky to ale naštěstí skončilo dobře. Systém bezpečnosti ovládání zbraně je totiž založený na tom, že kombinujete několik pravidel. Například víte, že nesmíte mířit mimo bezpečnou zónu a zároveň platí, že pokud nestřílíte, nesmíte mít prst na spoušti. Takže když kiksne jedna z těchto věcí a vy namíříte na lidi, tak pořád ještě máte prst mimo tu spoušť.
Musel jste někdy z výcviku někoho kvůli nezodpovědnému chování vyhodit?
Ano. Několikrát jsem kvůli tomu výcvik ukončil.
Působíte také jako zkušební komisař uchazečů o zbrojní průkaz. Zajímáte se při tom o jejich motivace, proč chtějí zbraň vlastnit? Stává se vám, že se setkáte se člověkem, u něhož se domníváte, že by raději zbraň mít neměl?
Já se těch lidí přímo ptám, protože mi ta otázka připadá legitimní. Setkávám se s nejrůznějšími odpověďmi, ale nikdo vám stejně neřekne, že chce zbraň proto, aby páchal nelegální činnost, aby blbnul, nebo že ji chce z frajeřiny, protože to vypadá dobře na Facebooku.
Co vám tedy lidé říkají?
Odpovídají v intencích jednotlivých skupin zbrojních průkazů, tedy k ochraně života, k loveckým, sportovním či sběratelským účelům. Motivace se ovšem s dobou také mění. Dneska na takovou otázku dostanete většinu odpověď, že se lidé bojí, jak se bude vyvíjet situace ve společnosti kvůli ukrajinské nebo uprchlické krizi. Lidé si uvědomili, že se tady sedmdesát let neválčilo a že takto dlouhá doba klidu a míru není úplná samozřejmost. Uvědomili si, že se v Evropě stále vlastně něco děje, a že ne vždy by to muselo být klidné jako dnes. Spousta lidí dospěla k názoru, že když budou mít doma zbraň, poskytne jim to pocit většího bezpečí. Nechci komentovat, jestli oprávněný nebo neoprávněný.
Podle obchodníků kvůli migrační krizi stoupá prodej zbraní. Zaznamenala větší odbyt i vaše firma?
Nárůst tady ve Středočeském kraji není tak dramatický jako v třeba na severu Čech. Ale neoddiskutovatelně existuje a to z tohoto důvodu.
Neobáváte se, že by tito „ochránci“ mohli být se zbraní spíše nebezpeční?
Toho se příliš neobávám. Myslím, že jako společnost jsme spíše defenzivní, nejsme žádná horká krev, která dělá věci z leknutí. Krásně to dokreslují statistiky trestné činnosti, která je páchaná se zbraní. V Česku je takových zločinů nepatrné množství. Pokud už k nějakému dojde, je v drtivé většině případů spáchán ilegální zbraní nebo je pachatelem cizinec. Takže nemám strach z toho, že by se Češi jako národ nějakým způsobem radikalizovali.
Nemohou být nízká čísla být způsobena tím, že zbraní mezi lidmi tolik není?
Ale těch zbraní je právě hodně, protože česká právní úprava je nejbenevolentnější v celé Evropě a po Spojených státech téměř nejbenevolentnější v celém západním světě. Zbraně jako takové s sebou nepřinášejí bezpečnostní rizika. Naopak se říká, že společnost, která je ozbrojená, je bezpečná. Odrazuje pachatele od násilné trestné činnosti.
Jakub NovotnýNarodil se v roce 1974 v Praze. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou a Právnickou fakultu na Univerzitě Karlově. Po škole se věnoval kariéře v automobilovém průmyslu v několika společnostech. Zbraním se profesionálně věnuje pátým rokem. Působí jako střelecký instruktor, zkušební komisař a obchodník se zbraněmi. Je předsedou Unie zkušebních komisařů. Má ženu, jedno dítě a další na cestě. |
Na příkladu USA ale jasně vidíme, že to tak nemusí být.
Musíme ale odlišit případy, které jsou hodně medializované, a podívat se, kolik procent kriminality tvoří, respektive kolik lidí žije v Americe. Tragédie, která se odehrála u nás například v Uherském Brodě, mají na svědomí mentálně narušení, nemocní lidé. Jsou to lidé, co chtějí spáchat nějakou otřesnou záležitost, a střelná zbraň je jednou z možností, po které sáhnou. Pokud ji nemají, tak zvolí jinou cestu, třeba nůž nebo automobil. Myslím, že pokud se ve společnosti objeví psychicky narušený člověk, který má touhu něco takového udělat, tak má celou paletu věcí, které může způsobit. Navíc ke zbrani bude mít přístup vždycky. Pokud si chce někdo na území České republiky obstarat nelegální zbraň, tak ho opravdu nezajímá, jaké jsou podmínky k jejímu získání. Zajímá ho, kde je nejbližší tržnice nebo nějaká ubytovna.
V čem je česká legislativa benevolentní?
V tom, že pokud splníte určité požadavky, tak máte přístup ke zbrani zaručen. Absentuje tam úvaha úředníka, kdy si vás měří zkoumavým okem a rozhoduje, zda zbraň mít budete, nebo ne. Druhá věc je, že když už zbrojní průkaz máte, tak si můžete koupit obrovskou paletu zbraní, což třeba v jiných evropských státech nelze. Můžete si koupit třeba odstřelovačskou pušku za půl milionu korun, která trefí člověka na kilometr, a nepotřebujete k tomu žádné zvláštní povolení. Pro takovou pušku musíte splnit stejné podmínky jako pro nějakou malorážku, kterou se provádí výcvik dětí.
Třetí věc je, že v Česku můžete zbraň nosit při sobě, nabitou a připravenou k okamžitému použití. To také v mnoha státech není. Zbraň si tam koupíte a smíte ji třeba jen převážet uzamčenou v nějakém kufříku, musí být rozložená, vybitá, náboje musí být uloženy zvlášť. Je to jen o tom, že ji dovezete na střelnici a ze střelnice zase rozloženou zpátky. Jsou dokonce země, kde musíte mít zbraň na střelnici i uloženou.
Myslíte, že by se legislativa měla zpřísnit?
Já se snažím dívat se na to jako profesionál už proto, že se jako předseda Unie zkušebních komisařů k navrhovaným změnám zákonů vyjadřuji. Asi byste to ode mě nečekala, ale kdyby určité drobné ztížení v přístupu ke zbraním přišlo, tak já bych byl pro. Kdyby proces získávání zbraně zůstal svobodný, ale přesto k němu vedla trochu náročnější cesta, tak by to nebylo špatně.
Například přidáním psychologických testů?
Psychologické testy se ukázaly jako zcela nefunkční. Je celá řada slavných vrahů, třeba lesní vrah Kalivoda, kteří psychologické testy dokonce měli. Existovala by celá řada účinnějších způsobů, jak ty lidi kontrolovat. Dovedu si třeba představit periodické přezkušování po pěti letech nebo povinnou praxi před získáním zbrojního průkazu. Tak jako v autoškole musíte absolvovat jízdy, tak tady byste musela dělat střelby pod vedením profesionála.
Loni proběhla amnestie na nelegální zbraně, při níž lidé na policii odevzdali asi šest tisíc zbraní. Myslíte si, že je to významné množství, nebo jen zlomek a většina nelegálních zbraní zůstává mezi lidmi?
Nejsem schopný říct, jak velká část těch zbraní to je. Ale je třeba si uvědomit, že na našem území končila druhá světová válka, takže těch zbraní tu zůstalo opravdu hodně. Další věc je, že za celou dobu minulého režimu byli lidé zvyklí ty zbraně schovávat po generace. Myslím, že mezi lidmi je stále ještě obrovské množství ilegálních zbraní, které se předávají. Není tam úmysl ty zbraně zlegalizovat, ale ani je používat k trestné činnosti, takže je to takový náš národní „poklad“.
Jak vypadá typický uchazeč o zbrojní pas?
To je jako kdybychom se ptali, kdo je typický zákazník, který si jde koupit auto. Těch motivací je skutečně mnoho. Pravda je, že převažují muži, i když ne nijak drtivě. Na každé zkoušce je alespoň jedna nebo více žen. Jsou to spíše mladší lidé, ti starší jsou v menšině. Často mám také uchazeče, kteří se chtějí věnovat myslivosti. Takže těžko říct, kdo je typický uchazeč.
Trénujete i policisty?
Netrénuji je oficiálně, že by si u nás policie objednala výcvik. Ale chodí k nám individuálně hodně policistů, kterým nestačí výcvik od zaměstnavatele. Z vlastních prostředků si tak hradí dodatečný trénink.
Co vše jako zkušební komisař u žadatelů o zbrojní pas hodnotíte?
Mám ze zákona dané okruhy. Zbytek bych správně hodnotit neměl, ale to bychom úlohu zkušebního komisaře v podstatě degradovali na roli cvičené opice. Já myslím, že zkušební komisař by měl být člověk, který má se zbraněmi určitou životní zkušenost, komplexně zná svůj obor a dokáže rozpoznat i jiné předpoklady žadatele. Jestli se třeba ke zbrani bude chovat zodpovědně, nebo ne. Ani já se neubráním tomu, abych při posuzování žadatele nepromítal určitý svůj subjektivní pocit z člověka. Jsou samozřejmě případy, kdy ten pocit mám velice špatný. Potom i přesto, že člověk formálně plní všechny požadavky, které jsou zákonem dané, tak mu zbrojní průkaz přiklepnu jen s velkou mírou neochoty.
V čem například v těchto případech míváte z uchazečů špatný pocit?
Může to být třeba člověk, který se už od začátku ke zbrani nechová s určitým respektem, který bych očekával. Mluvím o takových lidech, kteří vezmou zbraň a první, co udělají, je, že si s ní začnou pohazovat v ruce, potěžkávat ji, jako by to byla pánvička, na které smaží vejce. Nebo to jsou třeba příliš staří lidé. Je to asi trochu kruté říct, ale já mám i uchazeče, kterým je okolo sedmdesáti, už nejsou úplně fit a mají problém zbraň vůbec ovládat.
Ono se jim to třeba nakonec podaří, ale kladu si otázky, jestli je takový člověk způsobilý, aby tu zbraň měl. Obávám se, že při nějakém konfliktu by mu mohla spíše ublížit. Ale znova opakuji - mám určité zákonné rámce.
Jaké procento lidí zkouškou neprojde?
Je to zajímavé, ale ještě před takovými dvěma, třemi lety to byla tak třetina lidí. Dnes naopak za úspěch považuji, když třetina lidí projde.
Co jim dělá největší problém?
Praktická část zkoušky, to znamená ovládání zbraně a bezpečná manipulace. Jak se doba postupně zrychluje, tak lidé nemají trpělivost něčemu se věnovat intenzivně a pořádně. U zkoušky se to ale neodpouští. Myslím, že lidem chybí pokora. Čím dál častěji chodí na zkoušku zcela nepřipraveni s tím, že to nějak dopadne. Také lidé, kterým zbrojní průkaz propadne, a musejí ho dělat znova, mají tendenci tu zkoušku hrubě podcenit. Dříve byly ty zkoušky jednoznačně jednodušší. Celkový přístup společnosti byl benevolentnější. A hovoří se o tom, že u zkoušek na zbrojní pas byla velmi častá i korupce.
Další rozhovory:Lidé Česka Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE. Minulý díl: |
Jsou i lidé, kterým se zkoušky nedaří a zkouší to opakovaně?
Jsou takoví, kteří ten zbrojní průkaz opravdu chtějí a dělají ho třeba na třikrát, čtyřikrát. Není to tak výjimečné. Já ale u nikoho přesně nevím, kolikátý dělá pokus. Protikorupční systém je nastavený tak, že nikdy nevím, koho budu zkoušet a on nikdy neví, kdo bude zkoušet jeho.
Odpůrci zbraní říkají, že v domácnosti, kde lidé vlastní zbraň, daleko častěji dojde k nehodě, než že by byla použita k sebeobraně.
Takové údaje mi známé nejsou. Nevybavuje se mi případ, kdy by u nás vzalo dítě rodičům zbraň a stalo se nějaké neštěstí. Když má někdo doma zbraň, tak samozřejmě může dojít k jejímu zneužití. Ať už ji zneužije dítě, opilý kamarád nebo zloděj, který se vloupá a zbraň odcizí. Zbraň má být proto přiměřeně zabezpečená, což je to zákonná podmínka.
Kde by ji člověk měl mít doma uloženou?
Zákon počítá s tím, že pokud máte zbraň na sebeobranu, tak ji máte doma připravenou k použití. Zároveň ji ale musíte zabezpečit proti zneužití. Pokud například žijete doma se svým partnerem, tak taková zbraň může ležet nabitá na vašem nočním stolku a pokud se vám někdo bude v noci vloupávat, tak ji máte po ruce a připravenou. Pokud ale máte doma dítě, tak už zbraň musíte někde uzamknout nebo ji uložit na nějaké nepřístupné místo, kam se dítě nedostane. Pokud jich máte víc, tak už je musíte mít uložené v předepsaném trezoru, protože na prvotní sebeobranu vám stačí logicky zbraň jedna.
Jak jste se k prodeji zbraní a k výuce střelby dostal?
Začínal jsem jako běžný držitel zbrojního průkazu, zbraně jsem si kupoval pro svou osobní potřebu, pro radost. Pak jsem zjistil, že mi ve sbírce chybí kulomet a několik let jsem žádal policii, aby mi povolila koupit si ho. Ta mi to několik let vytrvale zamítala. Tak jsem zvolil náhradní cestu a založil jsem si firmu, která si ten kulomet koupit mohla. To bylo pro mě velké vítězství.
Čím vás zbraně tak uchvátily?
Lákaly mě od malička. Patřím ke generaci kluků, kteří ještě ke zbraním měli tak nějak blízko, lákaly je, koukali se na filmy, kde se střílelo. Dneska takové fandovství do zbraní u mladé generace nepozoruji. Je to fenomén čím dál starších dědků a mladším lidem to moc neříká. Je to také proto, že když jsem byl kluk, tak jsme trávili čas jinak. Běhali jsme venku, hráli si na indiány a na Divoký západ a měli jsme k tomu všemu tak trochu blíž.
Radost, strach a životodpovídají všichni hosté seriálu Co vám dělá v životě radost? Z čeho máte největší strach? Jak se vám žije v Česku? |
Myslíte, že vaše děti zálibu ve zbraních zdědí?
Zatím mám jedno hodně malé dítě a jedno na cestě, takže se teprve budeme učit jezdit na kole a podobně. Samozřejmě bych byl rád, kdyby ke zbraním také měly blízko, protože to pro mě není jen obyčejný byznys, dávám do toho hodně sebe a určitě by pro mě byla velká pocta, kdyby to moje děti chtěly převzít.
Na druhou stranu už jsem viděl hodně starých lidí, kteří mi prodávali své zbraně, kterých si celý život považovali a měli je rádi, protože se jim v jejich dětech nepodařilo vzbudit jakýkoli zájem. Nechtěli, aby ty zbraně po jejich smrti byly někomu na obtíž nebo aby je někdo za zlomek hodnoty někde zašmelil. Proto mi ještě za svého života ty zbraně prodávali. Musím říct, že to bývají hodně náročné situace, viděl jsem i dospělé chlapy brečet. Ale na druhou stranu si myslím, že je dobře, že v sobě našli sílu udělat toto rozhodnutí.
A co rodiče, také se věnovali zbraním?
To ne, ale musím říct, že jsem měl na rodiče velké štěstí. Když vidím rodiny kolem sebe, tak si to uvědomuji čím dál víc. Táta je rád, že jsem se našel v tom, co mě baví a co mi jde. U maminky je to trochu horší, ta to hodnotí slovy: „Kde jsem jenom udělala chybu.“ Její představy byly asi diametrálně jiné, protože jsem vystudovaný právník a ekonom.
Neuvažoval jste o práci v armádě nebo u policie?
To jsem opravdu neuvažoval, i když mi to prostředí vždycky přišlo zajímavé.
Nosíte zbraň vždy u sebe?
Kdybych chtěl, tak mohu, protože k tomu mám oprávnění. Ale já ji u sebe nenosím.
Umíte si představit, že byste se dostal do situace, že byste vystřelil na člověka?
Dřív jsem si to představit neuměl, dnes už si to představit umím. Myslím, že to je hodně vážné rozhodnutí, ke kterému člověk musí uzrát. Spousta lidí, kteří říkají, že jsou připraveni, tak si to ve skutečnosti jenom namlouvají. Mně to trvalo spoustu let. Dnes už jsem s tím psychicky vyrovnaný a neviděl bych v tom problém.
Už jste v takové situaci byl?
Nebyl jsem v situaci, že bych na člověka vystřelil. Ale před lety jsem použil hrozbu zbraní. Bylo to v situaci, kdy mě stotřicetikilový dvoumetrový primitiv chtěl zmlátit a mně se do toho nechtělo, tak jsem ho zahnal zbraní. Sebekriticky musím říct, že to bylo v době, kdy jsem připravenost ke správnému použití zbraně ještě neměl. Jsem rád, že tehdy zafungovala hrozba a nemusel jsem dělat nic dalšího.
V čem ta připravenost spočívá?
Každá taková situace je nesmírně stresová a nelze se na ní dokonale připravit. Nikdy nevíte, co se stane. Můžete být třeba poraněná, může vás něco bolet, může se dít něco špatného vašemu blízkému, můžete mít obrovský strach. Těch faktorů je spousta. Do jisté míry se však připravit lze. Jednak tím, že budete dokonale ovládat zbraň. Takže v momentě, kdy se ji rozhodnete použít, dovedete to po technické stránce do konce, zbraň se vám nezasekne, neupadne vám na nohu.
A co psychická připravenost?
To je druhá rovina. Člověk musí mít dopředu v hlavě srovnané situace, co ještě můžu a co ne. A dokázat rozpoznat moment, ze kterého už není návratu, kdy už to musíte udělat, protože jinak by to dopadlo špatně, útočník by vám třeba zbraň vzal. Dokud nevytáhnete zbraň, můžete dělat spoustu věcí - utéct, zkoušet útočníka umluvit, vyhrožovat. Pokud ji člověk vytáhne, aniž by byl připraven, může vše ještě zhoršit.
Většinu případů je navíc možné řešit i beze zbraně. Vemte si případ, kdy do tramvaje nastoupí dva opilci a začnou někoho obtěžovat. Máte plnou tramvaj lidí, kteří by mohli nějak zasáhnout, většinou se ale stane to, že odvrátí zrak a snaží se nezapojovat. To je hlubší problém, do jaké míry lidi zajímá jejich okolí a jak jsou ochotni angažovat se do toho, co se děje jiným. Kolikrát se stane, že v parku zkolabuje člověk a kolem něj projdou stovky lidí, kteří ho považují za bezdomovce nebo za ožralu. Trvá třeba půl hodiny, než mu někdo nabídne pomoc.
Existují doporučení, jak zbraň použít v sebeobraně a zároveň útočníka nezabít?
Vy otázku kladete tak, že to, že útočníka nezabijete a zmírníte tak následek, je dobře. Samozřejmě, že je možné střelit člověka tak, aby to přežil, ale otázka je, jestli je to vždy žádoucí. Útočníci typu střelce v Uherském Brodě jsou naopak lidé, které je třeba zabít na první dobrou. Pokud ho jen třeba postřelíte, tak on v deliriu může udělat spoustu dalších věcí. Můžete tak vyvolat ještě něco horšího.
Na druhou stranu, pokud by útočil někdo, kdo je pod vlivem alkoholu, vy byste ho střelil do nohy, tak ho ošetří, on vystřízliví a za dva dny se vám ještě přijde omluvit a zaplatit odškodnění. Záleží na zralosti držitele zbraně, aby to dokázal vyhodnotit. Nedá se to rozhodně shrnout jen do suché větičky zákona, co je to krajní nouze. Ta složitost situace je vždycky mnohonásobně větší.
Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory |