Pro označení vaší práce lidé často používají nehezký výraz „hajzlbába“. Vadí vám to?
Někdy ano. Nemám to ráda. Říkají to hlavně mladí, kteří jsou někdy i sprostí. To je zkrátka jejich výchovou z domova.
Lidé ČeskaSeriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější. Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur. Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
Jak probíhá váš pracovní den?
Ráno otevírám v šest hodin a jsem tu až do devíti do večera, takže patnáct hodin v kuse. V sobotu a v neděli pak pracuji od osmi do devíti. Střídáme se ve dvou, jeden týden dělám pět dní a druhý týden pak dva dny. Teď mám novou kolegyni z Ukrajiny.
Kdy během dne je na toaletách největší „špička“?
Největší nával je tak od tří do sedmi odpoledne, když chodí lidé z práce. Rušno tu je ale také ráno. I když lidé v poslední době ubyli, protože autobusy začaly namísto na Letňany jezdit více na Ládví. Od té doby máme o takových tři sta, čtyři sta korun denně méně.
Jaký je u vás poplatek a kolik korun se denně průměrně vybere?
U nás se platí pět korun. Průměrně se za den vybere tak jedenáct, dvanáct set. Lidé chodí na akce tady na výstavišti. Nejlepší je výstava kosmetiky. To se sem i ženské chodí namalovat. Teď mi tady jeden pán půl hodiny básnil o autech, když byla nahoře výstava aut. Nejlepší jsou ale koncerty, to bývají fronty až ven.
Jsou vaši zákazníci čistotní? Myslíte, že se na veřejných toaletách chovají podobně, jak by se chovali doma?
To určitě ne. A největší špindíry jsou kupodivu ženy. Kdybych tady nedělala a někdo mi to řekl, tak tomu nevěřím. Nedávno tu byla jedna, která si to snad cvičila doma. Načurala tam i tam. Já myslela, že z toho dostanu infarkt. Chlapi jsou většinou pořádnější, i když u pisoáru taky někdy nadělají. Ale to se stane, u staršího pána to člověk pochopí. Ženy jsou ale o hodně horší, a překvapivě ne babky, ale hlavně ty mladé. Ty jsou i drzejší a arogantní, i když samozřejmě ne všechny. Většinou to bývá tak, že pokud zákazník nepozdraví, bývají s ním pak problémy. Buď je nepořádný, nebo si stále na něco stěžuje.
Na co si obvykle lidé stěžují?
Že toaletní papír není v kabince, ale u dveří, kde si ho každý musí utrhnout. V kabině být u nás totiž nemůže, protože by tam za pět minut nebylo nic. Na druhou stranu, že by toaletářka zákazníkům přidělovala kousky natrhaného papíru, to už se dnes také nevede. Nesmí se to dělat z hygienických důvodů. Lidé ale plýtvají se vším. Nedávno sem třeba přišla malá holčička a brala si asi deset hygienických pytlíků. Tak se jí ptám: „Prosím tě, na co jich potřebuješ tolik?“ A ona: „Maminka mi říkala, že mám vzít na svačinu.“ Tak jsem mávla rukou, ať si je vezme. Někdy je zkrátka špatný den, kdy mám lidí plné zuby. Neustále si stěžují: „Ježiš, to mám dát pět korun za čurání?“
Co když přiběhne někdo v akutní „situaci“? Necháte ho platit až zpětně?
Jasně, to se stává. Jednou třeba přiběhl pán a vletěl rovnou do kabinky, div se nepočural. Pak vyšel a vyložil mi na pultík dvě koruny, banán, cigaretu a jestli prý může zaplatit takhle.
Některé veřejné toalety využívají jako své útočiště narkomani. Jak je to u vás?
Ti sem chodí a často je pak nemohu dostat ven. Na pánech máme jen jednu kabinku, a když se tam někdo zavře na půl dne, je to problém. Někteří tam i usnou a chrápání je pak slyšet až ven. Párkrát jsem proto musela volat policii.
Zdenka MolnárováNarodila se roku 1951 v Chebu. Vystudovala Střední ekonomickou školu. S rodinou se přestěhovala do slovenské Nitry, kde vystudovala tříletou nadstavbu. Působila na pozici ekonomky a podnikové účetní. Jako toaletářka v Praze si začala vydělávat po nástupu do penze před osmi lety. Má jednu dceru a vnučku. |
Setkala jste se tu i s nějakým větším konfliktem?
Jednou k večeru přišel jeden mladý kluk s holčinou. Byli slušní, pozdravili a zaplatili. Ale když pak kluk šel od pisoáru, tak držel v ruce velký nůž, což mě polekalo. Pak se snažil otevřít dveře, ale ty se zasekly. Tak je vykopnul, třísky byly všude. Zavolala jsem policii, ale mezitím oba utekli. Zachytila je sice kamera, která je ve vestibulu metra, policie si ten záznam ale vůbec nevyžádala, což vím od dispečerky. Takže to samozřejmě nevyřešili.
Zamykáte se tady ve své místnosti?
Zatím se sem nikdo nedobýval, ale zamykám se vždycky. Hlavně dveře vedoucí ode mne na pánské umývárny.
Mince si podáváte pomocí dřevěné tyčky. Co to je za vynález?
To je drbátko na záda, na které jsem si nalepila magnet. Používám to, abych se nemusela pořád natahovat pro peníze, nebo když mi spadnou na zem. Napadlo mě to jednou, když jsem hledala špendlík na koberci.
Jak často musíte uklízet?
Uklízím, jak je potřeba. Sem tam zkontroluji, jak to v kabinkách vypadá. Nechci se chlubit, ale u mě si ještě nikdo na špínu nestěžoval. Minulý týden tu byla na kontrole paní z dopravního podniku a chválila, že tu je čisto na 150 procent.
Znáte své kolegy a kolegyně z dalších stanic metra?
Kolegu - chlapa mám jen na Proseku, jinak samé ženské. Znám všechny na trase C, protože za nimi jezdím vybírat tržbu. Každou trasu metra vede jiný provozovatel.
Jak tu trávíte čas, když právě nemusíte uklízet?
Hodně čtu, luštím křížovky a osmisměrky. Jinak bych se zbláznila. Rádio tady nehraje, protože tu kvůli rušičce není signál. O víkendu, když je mrtvo, si občas přinesu i DVD přehrávač. Někdy je tu nuda. Není to těžká práce, ale je náročná na psychiku. Někdy je den, kdy chodí samí nepříjemní lidé a člověk tu musí vydržet patnáct hodin, což je hrozné.
Vrací se za vámi zákazníci, kteří si chodí třeba i jen popovídat?
Ano. Často chodí ti samí starší lidé, ale i pár mladých. Ke mně do místnosti je ale pozvat nesmím.
V Německu i dalších zemích nebývá jasně stanovený poplatek za toalety, příspěvek je dobrovolný. Nemohl by být dobrovolný příspěvek i u nás?
To ne, myslím, že u nás by nedal nikdo. I těch pět korun je jim často moc. Přitom třeba na hlavním nádraží se platí dvacet korun. I na trase A a B je to už víc. Jen na céčku se drží pětikoruna.
Dávají lidé někdy spropitné?
Teď mi zrovna dal jeden pán padesát korun, že prý takový čistý záchod nemá ani doma. Nejhorší jsou cizinci, ti platit nechtějí vůbec. Já umím jen rusky, anglicky ne, takže se vždycky dohadujeme rukama nohama.
Další rozhovory:Lidé Česka Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE. Minulý díl: |
Jak jste se k práci toaletářky dostala?
To je dlouhá historie. Jsem Češka, ale dlouhé roky jsem bydlela na Slovensku, kde jsem se i vdala. Manžel umřel už před dvaceti lety, dcera s manželem se odstěhovali do Portugalska. Rodiče mi umřeli a žádnou další rodinu jsem na Slovensku ani v Česku neměla. Chtěla jsem pracovat. Mám ekonomickou školu, ale v tomto oboru jsem nemohla žádnou práci sehnat. Před osmi lety mi pak sousedka pověděla o agentuře, která v Praze nabízela práci. Rozhodly jsme se během tří dnů a vyrazily do Čech. Agentura nás měla čekat na Zličíně a zajistit nám ubytování. Ale byli to podvodníci, nikdo na nás nečekal. Šly jsme pak na hlavní nádraží, kde byly samé pochybné existence. Nevěděly jsme, co budeme dělat, a kde budeme spát. Policisté nám nakonec poradili jeden hostel.
Co jste dělala pak?
Ráno jsme začaly hledat práci všude možně. A pak jsem objevila inzerát, že přijímají tady. Nastoupila jsem tehdy jako toaletářka na Prosek a po půl roce mě převeleli sem na Letňany. Kamarádka se vrátila na Slovensko, já jsem to tu ale chtěla zkusit. Už tu pracuji osm let a do Nitry, kde mám stále byt, jezdím jen o svátcích a o dovolené. V Praze bydlím u jedné kamarádky. Dcera s rodinou za mnou jezdí tak jednou do roka. Já je moc nenavštěvuji, protože mám fobii z létání.
Radost, strach a životodpovídají všichni hosté seriálu Co vám dělá v životě radost? Z čeho máte největší strach? Jak se vám žije v Česku? |
Co jste dělala předtím, než jste šla do penze?
V jedné firmě v Bratislavě jsem pracovala jako ekonomka. Ekonomiku jsem předtím studovala na střední škole.
Jak trávíte volný čas?
Moc ho nemám, když pracuji patnáct hodin denně. Když mám volno, tak si musím nakoupit, vyprat, uvařit. A když mám opravdu volný čas, tak hodně chodím po Praze nebo jezdím na Slovensko.
Proč jste se rozhodla přivydělávat si jako toaletářka? Nelákala vás klidná penze a odpočinek?
Nebylo to nutné, ale chtěla jsem si přivydělat a trochu si ušetřit. A hlavně jsem si říkala, co budu sama dělat. Věděla jsem, že nevydržím doma sedět. Možná kdyby dcera s rodinou nebyla v cizině, tak by to bylo jiné. Už jsem i přemýšlela, že bych odsud odešla, ale pan vedoucí mě přemluvil, ať ještě vydržím. Příští rok se bude vybírat nový provozovatel, tak zůstanu alespoň do té doby.
Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory |
