Co bylo dnes ve vězení k obědu?
Odsouzené měly kapustový karbanátek s bramborovou kaší a okurkou a hovězí polévku s krupicovými noky. Zaměstnanci měli na výběr to samé, protože polévku a první jídlo mají shodné s odsouzenými, a kromě toho ještě řízečky v kari těstíčku nebo smaženky. Zaměstnanci si volí ze tří jídel. Odsouzené mají vždy jedno. Mohou se ale rozhodnout, že na oběd nebo večeři nepůjdou.
Lidé Českaseriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejníme další desítky interview, ve kterých zprostředkujeme radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
A jsou o hladu?
Mají kantýnu, kam si mohou dojít něco koupit. Odsouzené, které chodí do práce, mají příjem, a za určitou povolenou částku si mohou koupit třeba sušenky, kafe nebo kosmetiku.
Když se řekne „vězeňská strava“, představí si člověk, který zná věznice jen z filmů, nevábnou šlichtu. S tím byste ale jako vězeňská šéfkuchařka nejspíš nesouhlasila...
To určitě ne. Nevím, jak se vaří v jiných věznicích, ale u nás je jídlo velmi dobré. Říkají to i odsouzené. Když vyjedou eskortou k soudu a pár dní jsou v jiné věznici, tak po návratu říkají, jak se těšily až se tady zase pořádně najedí. Ve Světlé se vaří opravdu dobře a neříkám to jen proto, že tady dělám.
Co odsouzené snídají?
K snídani bývá jogurt, rohlíky, ve středu a v neděli sladké pečivo, pomazánky nebo párky. K večeři dnes kolegyně vaří fazolky na kyselo s bramborem a vejcem.
Pomáhají vám v kuchyni i vězeňkyně?
Vaří hlavně ony. Každý den připravujeme jídlo pro 950 odsouzených a průměrně pro 120 zaměstnanců, takže to máte přes tisíc jídel denně. V kuchyni pracuje kolem čtyřiceti ženských, z toho osm zaměstnankyň zvenčí (tři v kanceláři, čtyři v kuchyni a jedna ve skladu) a zbytek odsouzené. Střídáme se na ranních a odpoledních směnách.
Jak se vám s odsouzenými spolupracuje?
Předně, nikdo si nevybírá, s kým bude dělat. A za druhé, mně osobně se osvědčilo, že po dobrém a slušně se s odsouzenými pracuje lépe. Člověk nesmí být líný říct děkuji a prosím. Navzájem si s odsouzenými vykáme a oslovujeme se příjmením. Ony se pak snaží. Navíc vědí, že když budou pracovat, tak se budou mít lépe.
Kdyby tedy nezasvěcenec nakoukl do vězeňské kuchyně, tak nepozná, která kuchařka je zvenčí a která z vězení?
Nepoznáte to. Snad jenom podle toho, že my mistrové nosíme cedulku s fotkou a vězeňský znak. Odsouzené cedulku nemají, chodí v bílých tričkách, kalhotách a zástěrách.
Jak vypadá den vězeňské šéfkuchařky?
Ráno přijdu do práce a nejprve se podívám do rozpisu, které ženské ten den mají přijít do práce. Pak musím rozvrhnout, kdo co bude dělat: kdo bude vařit polévku, kdo dietní jídla, kdo jídla pro zaměstnance. Úkoly rozděluji i podle schopnosti ženských, některé toho umí víc, jiným vaření moc nejde. Některá mi třeba po nástupu řekne, že v životě nic nevařila. To je pak těžké. Většinou proto nové ženské začínají na myčce. Tam už vidím, jak se k práci postaví. Na některé je vidět, že už někdy rukama dělala, u jiné se musí začít od začátku.
Světlana BarcíkováNarodila se v roce 1972 ve Světlé nad Sázavou, kde žije celý život. Vyučila se kuchařkou - servírkou na Středním odborném učilišti společného stravování v Pelhřimově. V minulosti pracovala jako prodavačka, ve sklárnách malovala sklo a následně tamtéž dělala kuchařku. Před pěti lety se stala šéfkuchařkou ve věznici Světlá nad Sázavou. S manželem má tři dospělé dcery a jednoho vnuka. |
Co když někomu vaření vyloženě nejde nebo ho nebaví?
Nešikovná ženská není neštěstí, takovou třeba nepustím k vaření, ale zase uklidí nebo umyje nádobí. Horší je to s línou ženskou, kterou musíte stále kontrolovat, aby jen nepostávala. To pak řešíme domluvou. Buď tam chce dělat a začne se víc snažit. Nebo nechce dělat a odejde.
Přijdou odsouzené do styku i s noži?
No jistě. Ráno, když přijdeme na směnu, tak odemknu skříňku, vydám jim nože. Poté je zase spočítám.
Nejste nervózní, když pracujete třeba s odsouzenou, která někoho zavraždila?
O tom vůbec nemůžu takto přemýšlet, to bych tam jinak nemohla pracovat. Já ty ženy nesoudím. Jsem tam, abych s nimi uvařila, aby se najedly, bylo uklizeno a tím to pro mě končí. Navíc, já většinou nevím, za co sedí a na nic se jich neptám.
O čem si během pracovní doby povídáte?
O neutrálních tématech: o počasí, filmech, pletení nebo háčkování. Ale nic soukromého. Neměly by ani vědět kolik mám dětí nebo kde bydlím. Ony mi toho ale samy o sobě napovídají spoustu. Mají samozřejmě svůj život venku, přijdou za mnou a chtějí si postěžovat, vyprávějí... Jenže já mám svoji rodinu a své starosti, nemůžu řešit ty jejich. Takže si to vyslechnu, jen přikyvuji a pouštím to jedním uchem tam a druhým ven.
Bližší přátelské vztahy s odsouzenými ženami, které s vámi pracují v kuchyni, nemáte?
To moc ne. Ony se nám v kuchyni totiž často střídají. Některá je tam tři roky, jiná rok nebo jen pár měsíců. Ty, které tam jsou déle, už tak nějak znám a vím, co od nich můžu čekat.
Kontaktovala vás některá poté, co opustila brány vězení?
Stane se, že pošlou do vězení pohled a napíšou: „Pozdravujte kuchařky, moc na ně vzpomínám.“ Ale jinak ne. Jen jednou jsem v Jihlavě náhodou potkala v obchodě bývalou vězeňkyni. A dneska mi jedna, která se zrovna vrátila z vycházky, říká: „Paní Barcíková, vy nemáte na Facebooku vůbec žádný fotky!“ Já říkám: „Vy jste mi sjížděla Facebook?“ A ona: „No jasně, já když mám vycházky, tak se podívám na všechny.“
Jaká jsou nejoblíbenější jídla vašich strávnic?
Rozhodně veškerá sladká jídla, třeba krupicová kaše, žemlovka, rýžová kaše nebo halušky s tvarohem na sladko.
Čím to?
Ona velká část z těch žen byla v minulosti drogově závislá. Když nemají drogu, tak si to částečně vynahrazují sladkým...
Co naopak rády nemají?
Nic mě nenapadá. Ony jedí v podstatě všechno, myslím, že tak trochu i z nudy. Většina z nich se nedostane do práce, jsou jenom ve věznici. To, že se třikrát denně během snídaně, oběda a večeře dostanou do jídelny, je pro ně zábava. Potkají se tam i s ženskými z jiných pater, povídají si...
Stěžují si někdy, že jim nechutnalo?
Hromadně ne. Ojediněle posílají stížnosti.
Předchozí dílyVšechny díly seriálu najdete ZDE: |
Hladovku kvůli vám tedy ještě nedržely...
To ne, myslím, že co se týče jídla, mají se dobře. Ženské, které přicházejí na kuchyň, často říkají, jak za mřížemi přibraly. Mně třeba připadají normální, ale když nastoupily, tak měly třeba čtyřicet kilo, protože byly závislé na drogách. Za půl roku tak mohou snadno přibrat třeba třicet kilo jen díky tomu, že normálně jedí. Některé si ale naopak hlídají linii.
Jsou mezi odsouzenými i vegetariánky nebo veganky?
Ano. Vegetariánek máme momentálně skoro osmdesát. Když jsem před pěti lety nastoupila, bylo jich jen několik, od té doby jich ale hrozně přibylo. Kromě toho vaříme několik typů dietních jídel: „šetřící“ diety pro ženy, které mají nemocný žlučník nebo jsou po operaci, diabetické a bezlepkové diety, jídla pro ženy s různými alergiemi atd. Veganskou stravu nepřipravujeme.
Čím si vysvětlujete takový nárůst počtu vegetariánek?
Nevím, možná je to náhoda. Anebo některé ženy očekávají, že budou mít stejný režim jako diabetičky. Ty musejí jíst často, takže dostávají kromě snídaně, oběda a večeře ještě svačiny, třeba mléko nebo banán. To ale pro vegetariánky neplatí. Jim se vaří stejně jako ostatním, jen místo masa dostanou sóju nebo vejce...
Zmínila jste, že vaříte najednou přes tisíc jídel. Jak v tomto množství počítáte, jak velké množství surovin použít?
Neustále počítáme. V kanceláři nám to „normují“. Skladníci nám pak vyfasují příslušné zboží. Vaříme v 300litrové a 250litrové varné vaně. Máme konvektomaty (kuchyňské zařízení, které kombinuje vlastnosti horkovzdušné a parní trouby, pozn. red.), velké pánve a kotle. Když velkým „pádlem“ mícháte 250 litrů guláše, je to opravdu něco jiného, než když si vaříte doma. Já poslední dobou zjišťuji, že už neumím vařit v malém množství. Pořád mi přijde, že toho je málo.
Ve Světlé nad Sázavou je i speciální oddělení pro vězněné matky s dětmi. Vaříte tedy i dětem?
Ne, matky jim vaří samy pod dohledem a metodickým vedením civilní kuchařky-dietní specialistky. Střídají se a jedna z nich vždy u nás na kuchyni uvaří pro všechny děti. Myslím, že je to dobře, protože to je pro ně možná jediná šance postavit se ke sporáku a něco se naučit. Nedávno jsem se jedné matky ptala, co vaří. Říkala, že maso s rýží. Ale byla špatná z toho, že neví, jak rýži uvařit. Tak jsem jí to vysvětlila a pomohla jsem jí. Byla pak celá šťastná, že se něco naučila.
Jedí zaměstnanci a ženy ve výkonu trestu společně, nebo mají oddělenou jídelnu?
Zaměstnanci mají vlastní jídelnu, kde obsluhují odsouzené. Jídlo si vybírají den předem.
Dostanete se i dovnitř do věznice?
Ne, tam jsem za pět let ještě nikdy nebyla. Chodím jen do prádelny, kde pereme kuchyňské prádlo.
Kdo vlastně rozhoduje o tom, co se bude vařit?
Dietní jídla plánuje Vězeňská služba v Praze centrálně pro všechny věznice v republice. Zbytek jídelníčku píše vedoucí kuchyně. Na kontrolu pravidelně přijíždí nutriční terapeutka, která kontroluje dietní jídelníčky. Jídla se opakují po šesti nebo sedmi týdnech. Do jídelníčku se samozřejmě promítají i aktuální sezónní potraviny. Když je například právě levný květák, tak se třeba místo karbanátku udělá květákový mozeček.
Mohou si vaše vězněné strávnice přidávat?
To nemohou. Ale stále to zkoušejí. Řeknou: „Hoď mi tam víc brambor.“ Ale my musíme nandavat všem stejně. Ve výdejním okénku je roleta, která se při výdejích vytáhne tak dvacet, třicet čísel, aby se tudy mohl podat talíř. Ženské v kuchyni a jídelně se tedy navzájem nevidí, což je dobře. Pokud by jedna viděla, která spoluvězeňkyně v kuchyni jí nechce dát větší porci, mohla by jí vyhrožovat. Když u výdeje stojím já tak mě už poznají po hlase. Jenom slyším: „Bacha, je tam mistrová!“ „Která tam je?“ „Ta brejlatá.“
Moje místo v Českuodpovídají všichni hosté seriálu Každý odněkud je. Někde se narodí, někde je doma. Říká se, že ta nejdůležitější místa v mysli a srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše? Rozhodně tady ve Světlé, v našem domě u lesa, který je po mojí babičce. Strávila jsem tam celé dětství. A když jsme se s manželem vzali, tak jsme sem šli bydlet. Další místo bylo u mojí druhé babičky na sídlišti, kde jsem bydlela, než jsem se vdala. Tam to mám také hodně ráda, člověk tam prožil hodně hezkého. |
Takže máte respekt...
To doufám. Musíte mít respekt, když potřebujete uvařit takových jídel... Ženské mi říkají: „Vy ani nemusíte křičet, paní Barcíková, stačí, když zvednete obočí.“ Je pravda, že párkrát jsem hlas zvedla. V tomhle množství lidí, kdy vám po kuchyni běhá třicet ženských, hučí vzduchotechnika, jedou mašiny, ozývá se hluk z jídelny, kde je 120 ženských najednou, a teď do toho ještě někdo dostane úžasný nápad, že si pustí radio, tak to člověku opravdu praskají nervy.
Je to tedy velký stres?
To ano. Nejvíc mi dalo zabrat, když jsem předloni sloužila na Štědrý den. Dělali jsme klasicky bramborový salát a k němu filé. Ta atmosféra v kuchyni a jídelně byla velmi depresivní. Představte si, že jsou Vánoce, ty ženské nejsou se svými rodinami, je štědrovečerní večeře, z rádia hrají koledy. A ženské začnou plakat... Bylo to psychicky opravdu hodně náročné. Večer jsem přišla domů, zavřela jsem se do koupelny a musela jsem se půl hodiny srovnávat, než jsme mohli s rodinou sednout k štědrovečerní večeři.
Podobně smutné to tam je na jaře, když se začne dělat hezky anebo naopak na podzim, když je brzy tma. Ale Vánoce jsou nejhorší. Mně ty ženské nic neudělaly a nebyla jsem u toho, když dělaly něco špatného, takže mi je jich v podstatě líto. Navíc kolikrát jsou to ženy, do kterých byste vůbec neřekla, že třeba někoho zavraždily.
Jak se odreagováváte?
Přijdu domů, vezmu psa a jdu do lesa. Anebo zajdu na pivo. Jinak pořád čtu - máme doma asi dva tisíce knížek, pletu a háčkuju. S manželem jezdíme na koloběžce a hrajeme badminton.
Jak jste se do vězeňské kuchyně dostala?
Poté, co zkrachovala sklárna, kde jsem pracovala, hledali ve věznici šéfkuchařku. Podmínka byla, abych měla maturitu. Takže jsem na stará kolena šla dálkově do školy a maturovala jsem rok po své dceři. Před pěti lety jsem nastoupila sem.
Dá se říct, že vás vaše práce i přes zmíněný stres v něčem baví?
Rozhodně se tam nenudíte. Člověk pozná spoustu lidí. Když to klape, všem chutná, vrací se talíře a je vymeteno, tak to mě baví. Potěší mě, když ženské přijdou a řeknou, že jim chutnalo, nebo když přijde pochvala od zaměstnanců. To mi dělá radost.
