Máte ráda Vánoce?
Pokud se ptáte na současnou podobu Vánoc, tak ta mne úplně neoslovuje - to běsnění v obchodech, ta touha si zajistit ideální podobu Vánoc skrze nákupy všeho možného. Neoslovuje mě ten marketingový a reklamní nátlak na to, jak mají ty správné Vánoce vypadat a ta honba lidí, kteří propadnou takovému davovému šílenství a snaží se nějakou tu ideu po klidu, míru a pohodě naplnit totálním opakem. Teď například myslím to šílené nakupování a sháňku různých propriet.
Takže Vy tohle neděláte?
Já mám hodně svátky spojené s přírodním cyklem, rytmem jednotlivých ročních období. Vánoce mám ráda z toho pohledu, že pro mě jsou synonymem pro příchod světla, Krista, lásky do tohoto světa, zároveň mám ráda Vánoce jako dobu zklidnění, ztišení. V zimě bychom se měli ladit spíše do sebe. Tento rozměr Vánoc je mi blízký. Chápu ale, že pro spoustu lidí jsou Vánoce a doba okolo nich spojená právě s uzávěrkami, doháněním různých termínů spojených s koncem roku a nakupováním všemožných dárků. Málokdo si může v dnešní době dovolit ke konci roku zvolnit. Já osobně se ale tomu venkovnímu konzumnímu šílenství snažím nepropadnout.
A daří se vám to?
Já si myslím, že zčásti ano. Opravdu mohu s čistým svědomím říci, že jsem několik týdnů před Vánoci nebyla ani v jednom nákupním centru nebo jiném, větším obchodě. Snažím se motivovat svou nejbližší rodinu v tom, abychom si nedávali dárky vůbec, nebo abychom si dali třeba jen jeden. Spíš ať jsme rádi skutečně spolu, ne se svými dary a věcmi.
A co váš syn? Netouží on po Vánocích, jaké vidí v televizi?
S ním je to trochu jiné. Televizi sice nemáme, ale jistěže chce mít ten stromeček, chce dostat dárky. Ale i s ním mluvím o tom, že dárky nejsou na Vánocích to hlavní, ale že je to symbolická vedlejší rovina celých svátků.
Sandra Silná (39)Pár let provozovala v Nymburce čajovnu. Vystudovala husitskou teologii a psychosociální studia na Husitské teologické fakultě UK v Praze. Od roku 2007 působí jako farářka v Církvi československé husitské, v letech 2008-2016 zastávala pozici generální sekretářky Ekumenické rady církví v ČR. V současné době dálkově studuje Střední průmyslovou školu potravinářských technologií v Praze, obor pivovarnictví, a humanitní environmentalistiku na Katedře environmentálních studií FSS Masarykovy univerzity. Žije a pracuje v Brně. Má syna Heřmana. Je rozvedená. |
Mátě nějaké řešení nebo lék na to, aby se člověk o svátcích nestresoval?
Je to spíše na osobním rozhodnutí, osobní odvaze. Říct si, odůvodnit si, proč se nechávám strhávat tím okolím. Proč si nestojím za svým, když třeba ani nenacházím uspokojení a radost v tom nakupovat hromadu dárků, nebo jich naopak hromadu dostávat. Ptát se, zda mi vlastně stojí za to strávit krásnou adventní dobu ve frontách, v tlačenicích a ve stresu co komu koupit. A pak si tohle umět obhájit i před ostatními. Protože jistě jsou i takové rodinné struktury, kde když někomu nedáte dárek určité hodnoty, tak to může být bráno tak, že si toho člověka nevážíte.
Dlouho jsem hledala tu správnou církev
Předpokládám správně, že vánoční bohoslužby sloužíte?
Ano. Od té doby, co jsem farářka, tak chodím pravidelně, protože je spoluvytvářím, sloužím. Dříve, když jsem ještě nebyla v církvi a nebyla jsem farářkou, tak jsem zas tolik do kostela nezavítala. Když jsem byla malá, tak jsme s rodiči chodívali do římskokatolického kostela v Nymburce, podívat se na jesličky. To byl náš vánoční rituál, ale na bohoslužby jsme nikdy nechodili.
Sama jste se nechala pokřtít až v dospělosti. Co Vás k tomu vedlo?
Asi to byl výsledek nějakého dlouhodobého zrání, zda se mohu takto veřejně přiznat k víře, nebo jestli ne. Nakonec jsem se rozhodla pro ano, že se tedy nechám pokřtít. A než k tomu křtu došlo, tak jsem docela dlouho hledala církevní společenství či církev, u které bych cítila, že mi příliš nesvazuje mou svobodnou duši.
Takže husité nebyla Vaše první volba?
Ne. Například u římských katolíků jsem zjistila, že jsou pro mne hodně svazující. U Českobratrské církve evangelické vlastně také, i když se jedná o úplně jinou církevní strukturu a zčásti i teologii. Dobře jsem se naopak cítila ve starokatolickém společenství. Dnes už vlastně nedokážu říci proč, ale i tak jsem tam o křest nepožádala. Nakonec u mne hodně sehrálo roli to, že jsem potkala faráře, se kterým jsme si hodně rozuměli a vedli poměrně dlouhé rozhovory nejen o víře. Byl mi schopen podat učení Církve československé husitské tak, že jsem necítila, že bych se musela vzdát věcí ze svého “původního života”, řekněme - ať už názorů, nebo nějakého svého životního stylu. I proto jsem se nakonec rozhodla pro tuto církev - otevřela mi takříkajíc náruč a navíc bez podmínek.
Vaši rodiče jsou věřící?
Ne. Jsou sice pokřtěni, ale to je spíše dáno jejich generací, kdy se dříve křtilo snad každé dítě. Můj táta je římský katolík a mamka je evangelička, je z Moravy. Ale jak jsem říkala, k víře mě nijak zvlášť nevedli. O víře jsme si nikdy doma nepovídali, takže v mém případě rozhodnutí přidat se k církvi a být pokřtěna nebylo formované výchovou. Hodně velký vliv na to měl ovšem skaut.
V jakém smyslu?
Já jsem do něj chodila od svých deseti let. Když je dobrý skautský oddíl, tak v něm člověk zažije křesťanské hodnoty v praxi. Vůbec se o tom nemusí mluvit, člověk to tam jednoduše žije. Když jsem oddíl opustila kvůli studiím, tak jsem hledala právě nějaké podobné společenství, které by mohlo být v něčem podobné tomu skautskému.
Váš současný partner je věřící?
Můj současný partner má svou víru. Je fatalista. Máme spolu proto dost zajímavé debaty a mě velmi těší jeho pohled na církev, na věci co se týkají víry, protože nějakým způsobem spolu můžeme a dokážeme vést dialog a pro mě je ten jeho pohled velmi cenný, protože je dost kritický a já vlastně dost často zjišťuji, že se i shodneme. Takže on má svoji víru, svůj systém a já to plně respektuji a nenutím ho chodit do kostela, i když tam se mnou samozřejmě bydlí a hodně tam pomáhá. Navzdory tomu, že není člen církve, tak nezištně pomáhá s praktickými věcmi. Je mi oporou, a toho si velmi vážím, že tu je a je s námi, protože taky ne každý muž vnímá ženu farářku také jako ženu. Lidé o nás občas mají docela idealistické představy.
Syna vedete k víře?
Heřman se narodil doma, na faře, takže se narodil přímo do prostředí, které je utvářeno věřícími. Zároveň je pokřtěný. Svého času, když jsem začala poměrně brzy po porodu pracovat, tak jsem jej brala na všechny bohoslužby s sebou. Takže on tohle od malička určitě jistým způsobem vnímá. Teď už mu bude ale šest a třeba v neděli se mnou chodit do kostela nechce. Samozřejmě, jak jsme na faře, tak je to jen otázka toho, že já jsem o patro jinde, než je on.
Máme spolu taky rituál, který spočívá v tom, že se každý večer snažíme vyjmenovat pár věcí, za které děkujeme. Jinak spíš jen pozoruji, co jej zajímá a snažím se ho v tom podpořit.
Takže by Vám nevadilo, kdyby se v budoucnu rozhodl pro jinou církev?
Vůbec. Mě by ani nevadilo, kdyby se rozhodl, že do žádné církve patřit nechce. Respektive už patří k husitům, ale případně kdyby se rozhodl, že se nechce účastnit aktivně, já jej do toho nutit nechci. Spíše mi je milejší představa, že bude mít žebříček hodnot a bude mít své morální principy a zásady a bude slušný k lidem i k sobě. Takže by mi nevadilo, kdyby se rozhodl pro jinou církev, případně pro žádnou. Zároveň si myslím, že než dospěje, tak církve projdou nějakou změnou, minimálně co se týká organizace. Zatím to totiž vypadá, že lidí u nás ubývá. Takže možná časem dojdeme k nějaké restrukturalizaci a je otázkou, kde se bude v životě pohybovat zrovna můj syn a kde se najde či nenajde.
Pro dnešního člověka není církev atraktivní
Teď jste řekla, že „vás ubývá“. Myslíte tím věřící?
Spíše lidí, kteří se k církvi hlásí. Nemyslím si, že by ubývalo věřících lidí, ale ubývá matrikových členů církve. Tedy těch, kteří se nejen přihlásí k církvi, ale také se účastní života toho společenství, myslí na ten sbor. Pomáhají fyzicky, posílají církevní příspěvky.
Čím myslíte, že to je?
Zastávám názor, že byla přerušena nějaká tradice, kontinuita - sounáležení k církvi ze strany lidí, protože jsme zde měli komunistickou éru a církve podléhaly dozoru státní bezpečnosti. Mnoho lidí z církví odešlo, protože nedokázali věřit kněžím, kteří spolupracovali s režimem, nedokázali se s tím identifikovat. A neřekla bych, že by se po revoluci obnovil nějakým způsobem zájem Čechů o život v církvích. Možná zčásti proto, že církve zůstaly stejné. Náš život se za těch necelých třicet let po revoluci strašně moc proměnil, ale církve de facto se ve své organizaci a struktuře nezměnily a zůstaly stejné. A tady by bylo dobré si uvědomit, že právě jedinci stejní nejsou, lidé jsou už dnes dál.
Je také otázka, jestli je v církvi dostatečný počet lidí. Myslím tím nyní duchovní, pastorační asistenty, kteří dokážou současnému člověku vyjít vstříc a nejen jej přesvědčovat o těch duchovních neměnných věcech. Ale jestli dokážeme jako zástupci církví lidem vyjít vstříc a přijmout je takové, jací jsou. A tohle daleko umí lépe nějaké různé spirituální proudy, různé instituce nabízející kurzy sebepoznání a tak. Pracují s těmi lidmi tak, že jim otevírají nějakou cestu, ale zároveň jim nic nenutí. A já si myslím, že tohle církve moc neumí. Církve prostě nejsou pro člověka v dnešní době atraktivní.
Pak se nabízí otázka, zda chtějí být církve vůbec atraktivní.
To je velmi dobrá otázka. Myslím si jak pro koho a jak kdy, zda chtějí být atraktivní či aktuální. Protože na jedné straně vnímám velký strach ze strany představitelů církví a lidí, kteří tu církev tvoří. Jde o strach ze změny, strach z toho, že bychom se mohli v tom světě rozpustit, když si nebudeme hlídat hranice a to, co je prověřené časem. Na druhou stranu je tam možná i nejistota ze strany církví, kam by se vlastně měly vyvíjet, jak by se měly zatraktivnit a vlastně proč? Vždyť církevní učení je vcelku jasná věc, mluví se v něm o lásce, přijetí bližního, mluví se o oběti a všeobjímající boží lásce, která je tady pro každého. To jsou věci, které jsou neměnné. Myslím si ale, že je pořád potřeba hledat jiné a srozumitelné cesty, jak tuhle zvěst lidem předat, a to asi mnohdy v církvích neumíme.
Třeba já osobně, jako farářka, nekladu bariéru mezi sebe a člověka, který za mnou přichází, ale snažím se toho člověka nehodnotit, nesoudit a přijmout ho s tím, s čím přichází a ideálně prostě tak, aby dotyčný odešel s pocitem, že prostě dál zůstává svobodný. Já třeba osobně nechci přesvědčovat ostatní o něčem, o nějaké své pravdě, ba ani o teologii, kterou reprezentuji. Jestli si něco přeju, tak inspirovat. Když člověk přijde k duchovnímu, tak většinou něco potřebuje. Ale nechce být přesvědčovaný o víře, přetahovaný k Bohu. My duchovní máme lidem sdělovat, že je tu Boží dimenze světa a že je svobodnou volbou každého, aby se jí otevřel. Ale v církvích to je tak zakódované, že se musí dělat misie mezi lidmi a neustále je mnohdy až nutit jít jednou jasnou cestou ke Kristu. Děláme to mnohdy nešikovným způsobem. Těch cest je totiž mnoho.
Co nejčastěji řešíte s lidmi, když za vámi přijdou?
Úplně nejčastěji to jsou přípravy ke svatbám, případně rozhovory s pozůstalými a přípravy k pohřbům. To jsou vlastně ty nejčastější témata mé práce. V rámci duchovního života ve farnosti řešíme i obsah kázání, některé věci, který se lidem honí hlavou třeba poté, co byli v kostele. Takže s nimi vlastně vedu takový dialog nad kázáním či nad biblickými texty. A pak jsou tu určitě věci, který jistým způsobem lidi tíží. Máme i zpovědi, jsme tu pro lidi, úkolem je si najít čas a naslouchat.
Jsou to různé věci, s kterými za mnou lidé přicházejí. Často to jsou věci týkající se mezilidských vztahů, partnerských problémů, hodně to jsou strachy, či přijetí sebe sama, práce sám se sebou.
A neubíjí vás tohle v jistém ohledu? Naslouchat neustále problémům ostatních?
Ono to není zas tak neustále. To je možná jedna z mylných představ, jakože před farou stojí davy, ale ve skutečnosti tak tomu není. Mně osobně chodí denně emaily, volají mi lidé, ale to nejsou požadavky v řádů stovek. Jsou to jednotlivci. Uvědomuji si, že v situaci, kdy za mnou dotyčný přijde, tak já od něj musím mít malinký odstup a nehroutit se s ním. Mohu být s ním, naslouchat mu, ale nesmím se nechat semlít tím, co mi říká.
Co mi ale někdy působí takové pnutí, je to, že se snažím často lidem, ideálně všem, vyhovět. A to moc často úplně nekoresponduje s mými osobními potřebami, případně s potřebami mé rodiny. Vzhledem k tomu, že u nás nemáme celibát a můžeme mít rodiny, tak i pro rodinu potřebujeme čas. Někdy je to trochu těžší a působí to na mne takovým skličujícím dojmem, jak vlastně poskládat všechny prosby a požadavky tak, abych se v tom já neztratila, a měla pro sebe a svou rodinu čas. Nenazvala bych to ale ubíjející.
Nedokázala jsem si představit, že bych farářkou byla
Uvedla jste, že žijete na faře. Znamená to, že v kostele jste tedy každý den?
Ano. Fara je součástí kostela, takže pokud nejsem někde úplně mimo město, tak jsem každý den v kostele.
Bylo vždy Vaším snem stát se farářkou?
Vůbec ne. Pro mě byla církev dlouho naprosto vzdálenou institucí, vůbec jsem neuvažovala o tom, že bych chtěla být farářkou. Nedokázala jsem se dlouho identifikovat a srovnat se s tím, co ta práce samotná obnáší. Představit si, že se budu pohybovat v nějakém, řekněme omezeném, prostředí - myslím v tom smyslu, že farář je vnímám často idealisticky, jako nositel hodnot a nějakých charakteristik a ono vás to někdy svazuje, ty představy lidí, které na vás kladou. Farář či farářka slouží v konkrétní církvi, ta církev něco vyznává, má své řády a hodnoty a svou podobu. A farář či farářka chtě nechtě toto všechno přebírá na sebe a má to předávat dál. A já si dlouho nedokázala představit, že bych sladila tohle sama se sebou ve své duši a srdci. Každopádně má cesta za farářstvím započala v čajovně.
Lidé Českaseriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejníme další desítky interview, ve kterých zprostředkujeme radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
V čajovně?
Ano, v Nymburce. Po absolvování Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy jsme si tam s kamarádem otevřeli čajovnu. Podnikali jsme tři a půl roku. A jednou se stalo, že do čajovny přišla nějaká parta přátel z Prahy a jedna z žen byla farářka. A tehdy jsme se daly do řeči. Já jsem jí tak mezi řečí řekla, že jsem studovala Husitskou teologickou fakultu. A tak nějak jsme se o tom bavily, ptala se mě, proč nejsem farářka a já ji vysvětlovala své důvody, že chci jít v životě svou cestou. Rok na to jsem se s tou ženou potkala v úplně jiných souvislostech, na dětském táboře pro romské děti.
A co se stalo tam?
I ona si na mě pamatovala. Byla v té době těhotná a říkala mi, že za sebe shání na faru zástup. Jenže já v té době vůbec nebyla vysvěcená farářka, měla jsem stále jen čajovnu. Podle ní jsem se ovšem na tu práci hodila, říkala mi, jak by bylo super, kdybych se stala farářkou a zastoupila ji. A já se strašně bránila, protože v hlavě jsem měla představu, jak ztratím volné víkendy, budu na sebe muset vzít tu podobu toho, co ta církev učí. Nedokázala jsem si představit, že bych se s něčím takovým mohla identifikovat. Ale z nějakého důvodu (dnes tomu říkám Boží cesta) mi ta nabídka nešla z hlavy a pořád jsem nad tím uvažovala a říkala si „co kdyby“.
Také tam byly vnější tlaky, kdy jsem se sama sebe ptala, co by na to řekla rodina, tehdejší partner, kamarádi a známí, že by se ze mě najednou stala farářka. Nakonec jsem tenhle strach jistým způsobem překonala a šla proti svým představám a plánům. Takže jsem se nakonec farářce ozvala a řekla jsem jí, že bych na tu její nabídku přistoupila. Což ovšem nefunguje tak, že jsem si něco usmyslela, tedy, že by ze mě mohla být farářka a lusknutím prstů by se tak stalo.
Co tomu předchází?
Je tam důležitý předpoklad, aby člověk měl vystudovanou teologii, což já jsem měla. A pak je tam i doba, kdy se člověk seznamuje s prostředím své budoucí farnosti, a také doba, kdy se adept připravuje s biskupem. Finální slovo je pak právě na biskupovi a také náboženské obci, zda si konkrétní člověk s tou danou obcí sedne, když to řeknu zjednodušeně. Je to tak půlroční proces. A v mém případě se stalo, že to tak všechno klaplo, a já se tedy stala farářkou. A spadla jsem do toho tak nějak po hlavě, protože jsem moc nevěděla, jak to v té náboženské obci všechno funguje, má předchůdkyně záhy po mém nástupu odešla na mateřskou a já se všechno musela učit za pochodu. A učím se vlastně stále, už třináctým rokem.
Co všechno obnáší práce farářky?
Každý týden a ve svátky sloužím bohoslužby. To je taková nejviditelnější náplň mé práce. Pak je to také nezbytná administrativa, správa matriky členů, rozesílání blahopřání členům... Taková kancelářská práce. Připravuji lidi ke křtu, ke svátostem, pracuji s pozůstalými, pohřbívám. Chodím za lidmi do nemocnic, do hospicu. Já jsem v tomhle dost aktivní, takže si další práce zároveň k tomu ještě hledám. Primární ale je samozřejmě můj kontakt s lidmi.
Tetování a pivo
Jste známá tím, že na těle máte několik tetování. Kolik přesně?
Devět.
Ptají se Vás na něj všichni?
Ano. Tetování je nějakým způsobem pro lidi vzrušující, na druhou stranu se tak ukazuje, jak vlastně lidé vnímají institut faráře a farářky. Mnohdy idealizovaně. Já s tetováním a piercingem, rozvedená a dělám věci, co dělám, do toho obrázku úplně nezapadám, a tak se mě na tetování pořád někdo ptá. Nebo na to, že vařím pivo. To zřejmě určitým lidem přijde vzrušující, ale vlastně na tom v konečném důsledku není nic výjimečného. Mám kolegu faráře, který je také potetovaný, a myslím si, že nedostává tolik otázek na tetování jako já. Já to považuji spíš za takovou věc, která je důležitá zejména pro mě. Co je ale zajímavé, když už se máme bavit o obrázcích na kůži, je skutečnost, že mi tetování mnohdy otevírá komunikaci s lidmi.
Jak to myslíte?
Ti se na mě někdy obrací a jako kdyby nevěděli nebo se báli mne oslovit. Potkávám se s dospělými, kteří si v životě nepovídali s farářkou, a povídat si chtějí a neví, jak na to. A když vidí, že mám tetování, tak mi říkají „vy máte tetování, tak to budete asi normální“ a najednou se naváže kontakt, díky tomu, že mám na těle trvalý inkoust. V jistém ohledu mě tetování v očích dotyčných polidšťuje, což je samozřejmě zajímavý posun, protože tetování dříve měli vězni, námořníci, lidi, které si spíše spojujeme s okrajem společnosti. Dnes se já naopak setkávám na vlastní kůži s tím, že mě tetování v očích lidí, kteří nejsou v církvi, činí normální a přibližuje k těm lidem.
Moje místo v Českuodpovídají všichni hosté seriálu Každý odněkud je. Někde se narodí, někde je doma. Říká se, že ta nejdůležitější místa v mysli a srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše? Pro mě je hodně důležité místo, kde jsou mí nejbližší - partner, syn, moje včely, pes a kočky - a kde trávíme společný rodinný čas. Mění se to, momentálně je to v Brně, ale nejsem schopná odhadnout, jak dlouho to tak vydrží. Mám to tu moc ráda, je mi tu dobře, ale my duchovní jsme vlastně pořád tak trochu na cestě a byt, ve kterém bydlíme, je přes všechen komfort a útulnost, s jakou jsme jej zařizovali, stále jen bytem služebním, nikoli vlastním. O tom druhém místě si sním - hájenka, chalupa, srub či chata se zahradou a sadem, místo s klidem na autorskou tvorbu a meditaci. Momentálně je to spíš místo v mojí mysli, projekce a přání mé svobodné duše, ale tak trochu se mi v reálném životě už plní. Kde je, si s dovolením nechám pro sebe. |
Vaříte také vlastní pivo. Jak Vás něco takového napadlo?
Myšlenka na pivo vznikla v době, kdy mi přišlo, že vlastně jsem jen farářka, že pracuji jen “hlavou”. Tehdy jsem byla v Praze. Chtěla jsem umět nějaké řemeslo. Připadalo mi, že naučit se řemeslo není úplná ztráta času. Pivovarnictví jsem si vybrala z toho důvodu, že nějakým způsobem je vaření piva spojeno s církvemi, kláštery a s církevními řády. Církve vlastně byly jedny z prvních, kdo mohl vařit pivo. Takže nějakou tradici to v církvích má, byť ne přímo konkrétně v té naší. Přišlo mi, že když už se budu učit nějaké řemeslo, mělo by mít trochu vztah k tomu, co dělám a že bych to pak dál mohla využít. Mám také myšlenky o malém církevním pivovaru, ale doposud o tom jen mluvím. Doma na plotně si pro sebe vařím svrchně kvašená piva a pivní speciály, na církevní pivovar to ale zatím nevypadá.
Pivo se jmenuje Božínku. Prozradíte proč?
Ten vznikl tak, že jsem si koupila brož, na které bylo napsáno Božínku. Když jsem začala vařit pivo, tak jsem samozřejmě začala řešit i jeho název. Tehdy mi padl zrak právě na brož. Přijde mi to jako dobré vyjádření, že jsem farářka, že věřím v Boha, a zároveň je to taky takové překvapivé zvolání „Božínku!“ - co to dělám? Připadá mi, že ten název jistým způsobem propojuje mé světy.
V Praze jste pořádala sousedské snídaně, v Brně děláte brunche. Proč?
Důvodem je duchovní symbol společného stolu, vytváření společenství u stolu. Nebudete jíst s lidmi, s kterými vám není dobře. Chci dát vědět veřejnosti, sousedům nebo lidem v okolí, že církev tady není sama pro sebe a není orientována jenom na tu duchovní zvěst evangelia, ale že je tady otevřená náboženská obec i pro lidi bez víry, nebo pro lidi pochybující, pro lidi věřící takzvaně „v něco“. A ta otevřenost je symbolizovaná tím pozváním ke stolu, ať se u něj nakonec děje téměř cokoliv.
Snažím se na brunchích propojit lidi z kostela, kteří přijdou na bohoslužbu, a zároveň lidi, kteří přijdou na brunch, ale ne do kostela. Snažím se kostel otevírat ostatním bez nároku na to, že bych si předem vytyčila to, co se následně bude dít. Společné jídlo je start, protože společné jídlo je symbol pro sdílení lidských příběhů. Pozvat lidi ke společnému stolu je hodně důležitý symbol a o to důležitější v dnešní době, kdy lidé na sebe nemají čas a žijí často více virtuálně než reálně. A možná ztrácejí důvěru v tu přímou komunikaci, a u toho stolu se něco takového může dít, proto to dělám. Není primárním cílem to, abychom se dobře najedli, ale spíše abychom byli spolu, povídali si a u toho jedli. Je to takové francouzské a já mám Francii docela dost ráda.
Kdybyste měla lidem dát nějakou univerzální radu do života, co by to bylo?
Jedině takovou, kterou se snažím řídit sama. Dovolte si být sami sebou, milujte celým srdcem, odpouštějte rychle a nebojte se občas porušit zaběhaná pravidla. Což je trochu kontroverzní, přiznávám, ale ta samotná realizace nemusí být kontroverzní, ubližovat sobě, ostatním ani přírodě bychom rozhodně neměli a takhle to ani s porušováním těch pravidel nemyslím.
Seriál Lidé Českapřečtěte si další rozhovory  |
