Kdo je vlastně nemocniční kaplan?
I přesto, že je duchovní péče v nemocnicích nabízena řadu let, stále se setkávám s nesprávnými představami či s předsudky. Nemocniční kaplan je specialista na duchovní potřeby pacientů, jejich blízkých a personálu v nemocnici. Nemusí být duchovním, ale musí být pro tuto službu patřičně kvalifikovaný a vyslaný mateřskou církví.
Jaké předsudky to jsou nejčastěji?
Jedním z nich bývá představa kněze, který pacienta na lůžku obrací na víru, nebo ho nutí, aby se mu zpovídal. Někteří pacienti mají ostych nebo nedůvěru. Dalším předsudkem bývá, že kaplan chodí jen k umírajícím nebo těžce nemocným.
Doubravka Vokáčová (38)- Pochází z Volyně. - Studovala pražské Gymnázium J. Nerudy s hudebním zaměřením, po něm nastoupila na absolutorium na konzervatoři. Pokračovala studiem magisterského oboru Katolická teologie na KTF UK. - Vydělávala si hraním v komorním orchestru, pak pracovala při kostele Pražského Jezulátka, učila v ZUŠ. - Z hlediska duchovní péče začínala před deseti lety v hospici v Čerčanech, následně jako kaplanka v Nemocnici pod Petřínem. Nyní pracuje na plný úvazek jako koordinátorka duchovní péče a nemocniční kaplanka v Thomayerově nemocnici. |
A nakonec si mnozí myslí, že duchovní péče je jen pro věřící. Ve skutečnosti je to služba nabízená všem, bez rozdílu vyznání. Reaguje na potřeby, které zrovna člověk má. Slovo „bůh“ často v rozhovorech ani nepadne.
Naše rozhovory se zpravidla dotýkají duchovních témat - jako je naděje, smysl života, utrpení a další existenciální otázky. V každém případě je posláním kaplana být nablízku. Také nabízí modlitbu, obřady, zprostředkování duchovního státem uznaných církví těm, kteří o to stojí.
Kolik tedy z lidí, se kterými se setkáte, jsou věřící?
Moje zkušenost je taková, že většina mých pacientů o víře nemluví. Přibližně jen deset procent z nich se hlásí k nějakému náboženskému vyznání.
Kdo za vámi chodí nejčastěji?
Většinou se věnujeme pacientům, jednu třetinu naší péče pak vyplňují jejich blízcí. Další část pak personál nemocnice.
Na co se vás lidé ptají nejčastěji?
Mám zkušenost, že lidé mají větší potřebu sdílet to, co prožívají, než aby se ptali. A kaplan není od toho, aby dával rady. Spíše doprovázím a společně hledáme odpověď na to, co pacient zrovna řeší.
Ostatní personál má mnoho jiných povinností. Naším úkolem je mít čas pacientům naslouchat. Často se stává, že pacienti mají strach svěřit se své rodině, aby ji nezatěžovali. Z podobných důvodů se na nás obracejí i blízcí pacienta - i oni prožívají se svými nemocnými blízkými těžkou situaci.
Z jakého oddělení jsou pacienti, kterým se věnujete nejčastěji?
Máme v nemocnici velké oddělení geriatrie, kde jsou pacienti hospitalizovaní až tři měsíce. Tam docházíme pravidelně - tyto dlouhodobě hospitalizované pacienty se snažíme navštěvovat alespoň jednou týdně. Mezi další častěji navštěvovaná oddělení patří oddělení interní, neurologické, chirurgické, plicní a gynekologické.
Lidé Českaseriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem. Motto projektu zní: Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? Napište na adresu: lideceska@idnes.cz |
Kolik lidí se na vás obrací?
Za týden je jich průměrně 40 a jsme na to dva.
Jak jsou vaše služby vytížené?
Hodně. Snažíme se stihnout všechny pacienty, kteří mají o naše služby zájem. Mnoho lidí však o možnosti využít kaplanskou službu stále neví.
A když se o ní dozví, často je nenapadne, že by ji potřebovali. To je opět dané tím, co si o kaplanovi a jeho službě myslí. Ale kdyby všichni věděli, že jsme k dispozici, a co opravdu nabízíme, tak nevím, jak bychom to zvládli. To bychom už vůbec nestíhali. Dva kaplani na celou naši nemocnici jsou málo.
Jak vybíráte, za kým půjdete?
Bohužel nemáme časové ani personální možnosti zjišťovat, kdo by naši službu potřeboval. Proto docházíme za pacienty na doporučení lékaře, někdy nám volá rodina. Jen zřídka se ozvou samotní pacienti. Přednost mají ti, kteří jsou v nějaké akutní krizové situaci.
Co jsou ty nejčastější obavy, které s vámi lidé sdílí?
Každý to má jinak. Často jde o obavy v souvislosti s nemocí – jak jsou pacienti upoutaní na lůžku a zažívají svou tělesnou křehkost, běží jim hlavou otázky, které by je v běžném životě nenapadly. Často například reflektují celý svůj život a přemýšlejí o tom, co má v jejich životě hodnotu.
A to bývá co?
Velkou roli hrají vztahy. Lidé zjišťují, že mají tu největší hodnotu. Nebo třeba pokračování rodu.
Dělala jsem kaplanku dřív, než to slovo existovalo
Proč jste se rozhodla stát se kaplankou?
Moje maminka pracovala v nemocnici jako zdravotník, takže to máme v rodině. Už dříve jsem byla na brigádě v LDN a moc mě to přitahovalo. Jako malá jsem chtěla být doktorkou, maminka mě však od zdravotnictví odrazovala.
Kromě toho jsem odmala hrála na housle, tak jsem se více věnovala hudbě. Na vysoké škole jsem pak studovala teologii. Za to jsem vděčná. Kdybych šla na medicínu a pracovala jako lékařka, tak podle toho, jak to dnes vidím, nemohla bych se pacientům věnovat – co se týká sdílení – tak intenzivně, jak můžu dnes jako kaplanka.
Moje místo v Českuodpovídají všichni hosté seriálu Každý odněkud je. Někde se narodí, někde je doma. Říká se, že nejdůležitější místa v mysli a srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše? Pracuji v Praze, ale domovem mi jsou stále Jižní Čechy, Šumava. Je tam má mateřská farnost, kde jsem se nechala pokřtít, mám tam doposud nejvíce přátel a největší část rodiny. Svůj skutečný a stále přítomný domov mám v Bohu, ke kterému se můžu obracet v srdci, setkávám se s ním i skrze krásu hudby a přírody. |
Kdy jste začala jako kaplanka?
Vlastně jsem tu práci začala dělat ještě dřív, než vzniklo slovní spojení “nemocniční kaplan”. Je to více než deset let.
Co vás nejvíc formovalo?
Moje vlastní zkušenost s nemocí a operace srdce. Jsem vděčná, že jsem na vlastní kůži poznala, jaké to je být pacientem. Z hlediska empatie mi velmi pomohlo, že jsem prožila velkou osobní krizi, když jsem byla půl roku na nemocenské.
Já sama jsem přehodnocovala svůj život a hledala naději. Pomohlo mi to přiblížit, co může prožívat pacient na lůžku.
Nepřekvapuje pacienty, že jste žena-kaplanka?
Někdy ano. Když vidí mě, ženu – kaplanku, ptají se: „a to jde“?
Proto jim říkám, o čem ta služba je. Velmi je taky uklidní, když se se mnou setkají osobně a zjistí, že je nepřijde někdo burcovat božím slovem a že jsme úplně normální lidé.
Seriál Lidé Českapřečtěte si další rozhovory |
Neubíjí vás někdy, že sdílíte s lidmi tak silné příběhy?
Nemám za úkol dělat rozhodnutí za lidi, kteří mé služby využijí. Pomáhám pacientům, aby se mohli lépe rozhodovat, jsem jim „uchem“. Jdu s nimi nějaký úsek cesty.
Jejich příběhy bývají silné, ale neubíjí mě. Každý příběh je osobní a originální, a to mě na mém povolání baví. Rozhovory s pacienty jdou do hloubky a takové setkání s člověkem je dar i pro mě. Vážím si jejich důvěry a jich samotných.
Setkala jste se někdy se situací, že někdo ke konci života přešel na víru?
Vzpomínám na jednu pacientku, která se nad křesťanskou vírou v závěru života hodně zamýšlela. Toužila po přijetí a začlenění se do katolické církve. Nikdy do kostela nechodila, ale v závěru života našla naději ve víře, že její život má nějaké pokračování.
