Proč jste se během studia lékařské fakulty rozhodla zaměřit právě na obor chirurgie? Byla to vaše první volba?
Od dětství jsem byla celkem manuálně zručná. Ráda jsem malovala, doma jsem všechno opravovala. Práce s rukama mě tedy lákala. Od začátku jsem věděla, že bych chtěla dělat chirurgii. Uvažovala jsem například i o chirurgickém oboru-očním lékařství. Nakonec jsem se ale rozhodla pro chirurgii plastickou, protože je fyzicky o něco méně náročná než všeobecná chirurgie. V té plastické jsou sice také akutní případy, ale většinou nejde o život.
Lidé Českaseriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejníme další desítky interview, ve kterých zprostředkujeme radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
Hrál roli i fakt, že je plastická chirurgie lukrativní obor?
V době, kdy jsem se rozhodovala, ještě takový boom plastické chirurgie neprobíhal. Estetické zákroky byly po sametové revoluci v Česku ještě v plenkách. Mě od začátku spíše zajímala náprava vrozených vad, bavily mě především rekonstrukční práce.
Co si pod tím mám představit?
Myslím tím výkony, při kterých se snažím nahradit část těla, kterou buď příroda špatně vytvořila, například při rozštěpu, nebo byla ztracena při úrazu či onemocnění. Naše klinika je největší svého druhu v České republice. Na dětském oddělení, kde jsem vedoucí lékařkou, se řeší zejména vrozené vady. Kromě rozštěpů to jsou vrozené vady boltců, chybějící boltce, srostlé, chybějící nebo nadpočetné prsty, vady očních víček. Ta škála vrozených vad je obrovská.
Pamatujete si okamžik, kdy jste skalpelem poprvé řízla do kůže? Jaký to byl pocit?
Bylo to určitě za studií medicíny, kdy jsem chodila na chirurgii, abych se něco naučila. Chirurg musí operovat, jinak si ruce nevycvičí. Konkrétní chvíli, kdy jsem poprvé řízla, si ale asi nevybavím.
Dnešní medikové trénují chirurgické dovednosti často za pomoci virtuální reality. Jak tomu bylo za vašich studií? Učila jste se operovat na zvířatech či zemřelých lidských tělech?
Trénovali jsme na patologii. Pokud si člověk chtěl nějakou operaci natrénovat, tak to byla jediná možnost. Kromě toho jsem měla shodou okolností kamaráda, který byl veterinář. Chodila jsem do jeho kliniky a asistovala jsem mu při operacích, což byla pro mě zajímavá škola. Chirurgické postupy mají totiž podobné zásady u zvířat i u lidí.
Krev vám nevadila? Nebo jste si na ni musela zvykat?
Krev mi nikdy nevadila. Na otevřené části těla si člověk zvyká postupně. Když medik začne chodit na anatomii, nejprve před něho vyučující vysype kosti, aby je začal poznávat. Pak přinese v kbelíku kloub s vazy. Poté se jde do pitevny, kde se student nejprve setká často jen s končetinou a až nakonec s celým lidským tělem. Člověk se s tím tedy seznamuje postupně, takže to není žádný šok. Kdyby šel nový student rovnou k pitvě, asi by se z toho necítil dobře. I v praxi začínající doktor nejdříve asistuje u menších, méně „krvavých“ zákroků a až později jde k velkým náročným operacím.
Eva LeamerováNarodila se v roce 1964 v Praze, kde dosud žije. V roce 1988 ukončila promocí studium na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Následující tři roky pracovala jako sekundární lékařka na Chirurgické klinice Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Od roku 1991 pracuje jako lékařka na Klinice plastické chirurgie stejné nemocnice. Současně působí na soukromé klinice Lékařský dům Praha 7. Má dvě dospělé děti. Ve volném čase jezdí na chalupu, zahradničí, lyžuje, chodí do přírody a na výlety do hor. |
I po mnoha letech praxe se ale občas setkám s věcmi, které mi nejsou příjemné. Na traumacentru mě občas volají k záchraně končetiny, která byla při úrazu zcela nebo částečně amputovaná. Když tam přijdu a vidím mladého člověka s roztříštěnou nohou a vím, že záchrana nejspíš nebude možná, nenesu to dobře. Stejně tak si nikdy úplně nezvyknu na těžké popáleniny u malých dětí.
Jsou popáleniny nejčastějším dětským úrazem, se kterým se setkáváte?
Popáleniny mají zvláštní oddělení, takže se s nimi zase tak často nesetkávám. Ošetřujeme ale často děti zraněné výbušninou - zábavnou pyrotechnikou, u nichž jsou součástí zranění i popáleniny. Nejčastěji se u dětí setkávám se dvěma typy úrazů: a to je pokousání od psů, které hodně často směřuje do obličeje, a poranění rukou, často jde o řezné rány nebo právě o zranění pyrotechnikou. Děti si skřípnou prsty do dveří, někdy strčí ruku do běžícího pásu. Takováto zranění se neustále opakují.
Na čem závisí, zda se vážné poranění obličeje, například po pokousání psem, podaří z estetického hlediska zcela „napravit“?
Hodně záleží na rozsahu poranění. Ale není to pravidlem. Některé rány nemají velký rozsah, ale může jít o ztrátu kůže na nevýhodném místě a pak nastává problém. Například pokud je ukousnutá špička nosu nebo boltec a my tu ztracenou část tkáně nemáme, je velký problém ji nahradit a nejde to udělat hned. Například ušní boltec může být rekonstruován s použitím chrupavky žebra. Jindy jsou naopak rány rozsáhlé, ale nejsou tak devastující. Pokud se jizvy dobře zhojí a rodiče o ně správně pečují, tak je výsledek velmi dobrý a jizvy pak nejsou patrné.
Pokud člověk při úrazu přijde například o prst, řeší se to rovněž na oddělení plastické chirurgie?
Ano, ale ne vždy je přišití možné, záleží na poškození tkání v okolí.
Můžete vysvětlit, jak takový prst po přišití může znovu fungovat?
Musíme spojit všechny části, které k sobě patří a které zabezpečují jak funkci, tak přívod a odvod krve. První se musí spojit kosti, aby mohly srůstat. Poté se ošetřují šlachy, které prstem hýbou, dále cévy a nakonec nervy, které pak mohou zregenerovat. Po správně prováděné rehabilitaci se může prst nebo končetina vrátit do dobré funkce.
Když si při štípání dřeva useknu prst, co s ním mám udělat, než přijede záchranná služba?
Je třeba amputovanou část chladit. To si někdo přestavuje tak, že prst hodí k ledu, což není správný postup, protože prst má pak navíc ještě omrzliny a je nepoužitelný. Nejlépe uděláte, pokud amputovanou část zabalíte do lehce navlhčené gázy, vložíte do igelitového sáčku a následně ponoříte do vody s ledem. Prst se musí chladit, ale nesmí se zmrazit. Vzhledem k tomu, že prsty nemají v koncových částech vlastní svaly, tak doba, kdy se dají úspěšně přišít, není úplně krátká, nemusí to být do hodiny.
Jaký byl váš dosud nejnáročnější zákrok?
Za nejnáročnější považuji operaci oboustranných rozštěpů, kdy střední část rtu s čelistí je oddělená od postranních částí a při operaci se musí vytvořit pěkně vypadající a fungující ret. To je u malých dětí jeden z nejnáročnějších výkonů.
Dá se rozštěp operací napravit vždy?
Vždycky ho napravíme, někdy tak, že původní vadu ani nepoznáte. Stupňů rozštěpu je velká spousta. V podstatě vždy operacemi zajistíme, aby pacient mohl normálně fungovat, dýchat, polykat, kousat a mluvit. Druhá věc je estetika - snažíme se co nejlépe zrekonstruovat správný tvar nosu a rtů, čelisti. Ortodontisté našeho rozštěpového centra pak mohou srovnat i zuby. K nápravě obvykle nevede jeden zákrok, ale celá série operací, kterými se postupně všechno dává do pořádku.
Operujete každý pracovní den?
Ne. Někdy mám ambulanci, to znamená, že přijímám nové pacienty, s nimi konzultuji problém, který mají, a domlouváme operaci. Kromě toho kontroluji své pacienty, kteří už jsou po operaci a určuji další postup léčby. Když operuji, tak po ranní vizitě zamířím na sál. Podle rozpisu v operačním programu postupně operuji jednoho za druhým.
Jak zvládáte na sále dlouhé hodiny na nohách?
Stání na nohách není v mém oboru pravidlem. U některých operací totiž sedíme. Máme jemnou práci a zejména při operaci pod mikroskopem si ruce často potřebujeme podložit.
Jak dlouho taková operace trvá?
Nejvíce časově náročné jsou právě operace, kdy se používá mikrochirurgická technika, například u zmíněných replantací, tedy znovupřipojení úrazem amputovaných částí těla, kdy se šije céva po cévě a nerv po nervu. To trvá čtyři, pět i více hodin. U vrozených vad operace trvá kolem dvou hodin, ale je to hodně individuální.
Kolik je na sále lidí?
Vždy je tam operatér, asistent, instrumentářka a další sestra, která „obíhá“, pokud je třeba něco podat nebo přinést. Kromě toho je tam anesteziolog a jeho sestra. Dále tam bývá sanitář.
Posloucháte při operaci hudbu?
Ano, dost často poslouchám klasickou hudbu na Radiu Classic.
Nejčastěji řeším operace víček, liposukce a zvětšování prsou
Čeští lékaři někdy naříkají, že zdejší platy jsou mizerné. Valná část z nich odchází po studiu do ciziny. Vy jste o tom neuvažovala?
Neuvažovala, protože jsem vždycky chtěla být blízko rodiny. A nebylo reálné, abych přemisťovala celou rodinu včetně maminky do zahraničí. Plastický chirurg má navíc obvykle možnost přivydělat si zákroky na poli estetické medicíny, takže finanční motivace odejít do zahraničí není tak velká.
To je i váš případ. Kromě vinohradské nemocnice pracujete na soukromé klinice plastické chirurgie. Jaký rozdíl vidíte v práci lékaře ve státním a privátním sektoru?
Kromě peněz je velký rozdíl v typu pacientů či klientů. V případě soukromé kliniky jdou na operaci většinou kvůli estetickým důvodům, i když ne vždy. Ono takové převislé vytahané bříško po porodu nebo převislá víčka člověka obtěžují a způsobují i zdravotní problémy.
Poznáte na člověku od pohledu, že má plastiku?
Dost často ano. Velmi dobře provedený zákrok by ale člověk na první pohled poznat neměl. Pokud upravená část těla vypadá dobře a zároveň přirozeně, považuji to za úspěch. Problém je, že požadavky klientů někdy nejsou takové, aby vypadali přirozeně. To je jeden z důvodů, proč preferuji práci tady v nemocnici. Nerada plním přání klientů, která mi nepřipadají správná.
Odmítáte v těchto případech klienty?
Někdy ano. Zároveň asistentky, které klienty objednávají na konzultace, ke mně neobjednávají klienty na zákroky, o nichž vědí, že je neprovádím. Zákroky, které považuji u klienta za problematické, nebo které nejsou z mého pohledu žádoucí, odmítám.
Jaké zákroky to bývají?
Někdy jde o výrazné zvětšení prsů u velmi štíhlých dívek nebo o dramatickou změnu tvaru nosu. Někdy si klientky myslí, že by se jejich vzhled určitým výkonem zlepšil, nicméně já vím, že by ke zlepšení nevedl, přičemž ony to nejsou schopny úplně posoudit.
O jaký typ operace je v současnosti na poli estetické medicíny největší zájem?
Určitě největší počet zákroků jsou operace očních víček. Požadavek na ně je většinou v pořádku. Jde o výkon, který pro klienta není příliš zatěžující a přináší velký benefit omlazení. Velmi časté jsou také liposukce a zvětšování prsou.
Jaký podíl vašich klientů tvoří muži a jaký ženy?
U dětí je to vyvážené. U estetických operací tvoří více než dvě třetiny ženy. Počet mužů ale stoupá. Často mají zájem právě o operaci očních víček, liposukci nebo úpravu gynekomastie, což je zvětšení prsní tkáně. Někteří muži totiž mají na hrudi tukovou tkáň. Často jde o mladé muže, kteří se kvůli tomu odmítají svléknout. Další častou operací je úprava nosu.
Říká se, že to je jeden z nejnáročnějších typů operací.
Ano. Operace nosu je totiž hodně o představivosti. Lékař musí odhadnout, kolik kosti a eventuálně chrupavky odstranit či jinde přidat, aby vytvořil požadovaný tvar nosu. Práci ještě ztěžuje fakt, že nos operujeme ze zavřeného přístupu nosními dírkami, aby nebyly vidět jizvičky.
Dokážete odhadnout, jaký podíl pacientů tvoří lidé, kteří mají z vašeho subjektivního pohledu skutečně významnou vadu na kráse a důvod pro mindrák, a jak velkou část pacientů tvoří ti, kteří se chtějí neustále zdokonalovat spíše z rozmaru?
Je těžké říct, co je rozmar a co ne. Je to hodně dané prostředím, v němž klient žije. Jsou jistě klienti, o nichž vím, že už měli spoustu operací a stále si vymýšlejí další. Ale řekla bych, že většina pacientů, kteří ke mně přicházejí, mají relevantní důvod zákroku. Když člověk vnímá nějakou svou vadu jako handicap a trápí se tím, tak je skvělé, že mu dokážeme pomoci k jeho spokojenosti. Nemusí jít jen o převislé břicho nebo velký nos. Pokud je například žena aktivní a štíhlá, ale na krku a obličeji má výrazné vrásky, tak jí dobře provedený facelift ohromně zvedne sebevědomí, odchází spokojená. To mi dělá velkou radost.
Chodí za vámi příbuzní a známí, kteří na sobě chtějí něco „vylepšit“?
Ano, docela často. Ale ti mají většinou realistická přání. Nikdy to nebyly nějaké velké zákroky.
Podstoupila byste i sama nějaký estetický zákrok?
Zdravým životním stylem se snažím, abych nemusela. V určitých zákrocích bych ale neviděla problém.
Moje místo v Českuodpovídají všichni hosté seriálu Každý odněkud je. Někde se narodí, někde je doma. Říká se, že ta nejdůležitější místa v mysli a srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše? Jedno takové místo je naše chalupa na Písecku, kam jezdím od dětství. Jezdí tam i moje děti a schází se tam celá rodina. K tomuto místu mám velký citový vztah. A doma jsem tady, v Praze. |
Jak často si pacient stěžují na výsledek po zákroku? A jak řešíte reklamace?
Samozřejmě se stává, že klienti nejsou s výsledkem spokojeni. Komplikace mohou nastat u jakéhokoli chirurgického zákroku z různých důvodů. Nespokojenost ale může často pramenit z nerealistických očekávání pacienta, i když chirurgický zákrok dopadl dobře. Úlohou chirurga je před operací tyto klienty odhalit, vše dobře vysvětlit a v případě pochybností operaci neindikovat.
Jak takového člověka poznáte?
Poruše, kdy má člověk nerealistické představy o svém těle, se říká dysmorfofobie. Znamená to, že není s částmi svého těla spokojený a chce je stále napravovat. Takový člověk nebude nejspíš spokojený nikdy. Často ho poznáte tak, že vám přinese fotku celebrity a říká, že chce vypadat takto. To je první varovný znak. Důležité je klientovi vysvětlit, že každý obličej má jiný tvar. Velmi podobný nos bude na každém obličeji vypadat jinak. Podobně u prsou - každý hrudník je jiný a nejde, aby prsa vypadala přesně jako na obrázku. Samozřejmě někdo fotku přinese jen jako orientaci, což není špatně.
Plastický chirurg tedy musí být tak trochu i psycholog...
Ano, to je velmi důležité. Převážně v estetické medicíně, kde se člověk pohybuje na tenkém ledě.
Stává se, že peníze klientům vracíte?
Mně se to zatím nestalo. Někdy k tomu nejspíše dochází. Ale častěji se myslím provádí bezplatné operační korekce.
Čas od času se můžeme dočíst názory některých vašich mužských kolegů, že chirurgie není pro ženy, nemají pro ni prý nadání a fyzickou sílu. Co si o tomto názoru jako chirurgyně s pětadvacetiletou praxí myslíte?
Myslím, že tak jako ve všem existuje i v chirurgii individuální nadání u jednotlivých mužů a žen. Podobně je to i s manuální zručností a fyzickou kondicí. Řada žen toho fyzicky zvládne hodně a chirurgie pro ně není problém. Je fakt, že ve fyzicky nejnáročnějších oborech, jako je ortopedie, je žen méně. Ale neznamená to, že by se ženy obecně na ortopedii nehodily.
Zvětšení prsou je nejčastější plastickou operací:
15. října 2014 |
