Kdy jste se naposledy pořádně vyspala?
To už nějaká doba bude. Snad někdy během června a července, kdy jsme měli normálnější režim a situace u nás byla klidnější. Mimo těchto dvou měsíců je u nás na oddělení od jara speciální režim kvůli koronaviru.
O kolik pacientů se nyní staráte?
Na našem oddělení jsme měli devět pacientů ve vážném stavu (pondělí 19. října 2020, pozn. red.). Nyní už ale může být všechno jinak, situace se u nás mění z hodiny na hodinu. Je možné, že nyní máme těch lůžek obsazených daleko více.
Jak reaguje vaše okolí na to, že pracujete s covidovými pacienty?
Snažím se okolí vysvětlit, co moje práce obnáší. Na jednu stranu zmírnit strach a na stranu druhou edukovat o nutných hygienických opatřeních, které je důležité dodržovat. Doufám, že se nás zdravotníků okolí nebojí.
Těžké období
Na jaře jste kvůli koronaviru museli klasické nemocniční obleky vyměnit za ty ochranné. Máte za ty měsíce už nějakou vychytávku, například proti otlakům od respirátorů?
Už jsme si našli nějaké vychytávky, to je pravda. Víme, jak si dobře uvázat cop a jak si dát správně respirátor. Navíc respirátory máme od více různých firem, takže už nyní víme, který respirátor jak si dát a jak si nalepit ochranu nosu. Nakoupili jsme si zahradnickou obuv, abychom boty mohli opakovaně dezinfikovat. Mnoho postupů jsme zefektivnili tak, aby ochranné pomůcky fungovaly správně a pro nás to bylo alespoň trochu komfortnější.
Jak se vám v nich pracuje?
Práce v ochranném oděvu je samozřejmě fyzicky daleko náročnější. Máme speciální oblečení, které se skládá z respirátoru, obličejového štítu, brýlí, pokrývky hlavy, overalu nebo pláště a několika vrstev rukavic. Také nosíme speciální boty. Práce zdravotní sestry za normálních podmínek je náročná sama o sobě. V současném infekčním režimu se nám daleko hůře dýchá, mnohem více se potíme a celkově je náš diskomfort větší. Nechci samozřejmě říct, že jsme na tom hůře než samotní pacienti, o které se staráme, ale je to fyzicky i psychicky těžké období.
Hana Žemlová Je zdravotní sestrou z anesteziologicko resuscitační kliniky Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně. V nemocnici pracuje jako sestřička na ARO 7 let. Má vystudovaný bakalářský obor Všeobecná sestra a magisterský stupeň vzdělání se specializací Intenzivní péče.  |
Měla jste v někdy v posledních týdnech už pocit, že to nezvládnete, že jste na konci svých sil?
To zatím naštěstí ještě ne. Mám velkou oporu i podporu v rodině a i díky ní vše zvládám. Snažím se v osobním i profesním životě udržet, abych nepropadala beznaději. Takže je to náročné, ale na pokraji sil ještě nejsem. Snažím se to vše ustát, aby to nedoléhalo na pacienty.
S pozitivními pacienty na koronavirus pracujete už od jara. Jak se situace za ty měsíce změnila?
Na jaře bylo všechno nové. Postupy se aktualizovaly, vznikala doporučení odborných společností a za pochodu se všechno upravovalo. Všichni jsme měli strach z neznámé nemoci a nevěděli jsme o koronaviru mnoho. Rozdílný byl příliv pacientů, který byl pozvolný. Teď na podzim se lidé už tolik nebojí, možná až zbytečně rychle jsme se přestali bát a získali jsme falešný dojem, že vše zlé je za námi.
Na jaře jsme ještě mohli doufat, že koronavirus bude jen sezonní záležitost. Nyní víme, že tomu tak nebude. Já nevím, kdy si budu moci vzít dovolenou, kdy si odpočinu. A nemluvím jen za sebe, ale většina zdravotníků si letos skoro žádnou dovolenou vybrat nestihla. Takže nebyla v podstatě možnost načerpat nové síly. A proto naše fyzické i psychické síly balancují na hraně.
Bude hůř
Předpokládám, že i v počtu pacientů je ta situace horší.
Máme nyní mnohem více těžkých případů. Pacienti rychleji přibývají. Na jaře to bylo pozvolnější. Může se stát, že během jedné chvíle máme dva až tři nové pacienty v těžkém stavu. Obecně jsme ale oproti jaru více připraveni, máme více lůžek, očekává se větší nárůst.
Takže to nejhorší vás ještě čeká?
Bojím se, že ano.
Kolik sestřiček se stará o jednoho pacienta v těžkém stavu?
Optimální situace je, že je vždy jedna sestra na jednoho pacienta. V současné situaci ovšem není v našich silách něco takového zajistit, takže většinou pečujeme o dva pacienty zároveň. Vždy je pro nás výhodou, pokud je jeden kolega venku, mimo infekční prostředí, protože dokumentaci nemáme přímo u pacientů. Což samozřejmostí není, takže potom si kompletujeme dokumentaci samy zpětně.
Pomáhají vám v nemocnici medici?
Teď nám začaly chodit na pomoc anesteziologické sestry. V jarních měsících nám také pomáhaly a musím říct, že jsme měli štěstí i na velmi šikovné pomocníky z řad mediků a studentů zdravotnických oborů. Byli to úžasní lidé, strašně nám tehdy pomohli. Za to jim patří velký dík. Některé z nich si naše vedení pak vybralo, aby poté, co dokončí studium, k nám šli pracovat.
Na jaře jsme ještě mohli doufat myslet, že to koronavirus bude jen sezónní záležitost. Nyní víme, že tomu tak nebude. Já nevím, kdy si budu moci vzít dovolenou, kdy si odpočinu. A nemluvím jen za sebe.
Co kolegové z jiných oddělení, pomáhají i oni u covid pacientů?
Snažíme se nyní zaškolovat právě i zdravotníky z jiných nemocničních úseků, aby nám pomohli. Je problematické, že samotné školení pro zdravotníka z jiného oddělení, než je ARO a JIP, v běžném provozu probíhá asi půl roku až rok tak, aby byl schopen vykonávat velmi specifické úkony u lůžka pacienta. Teď ten čas nemáme, všechny se snažíme zaškolit ve zkráceném režimu, aby byli co nejdříve plnohodnotnými členy našeho týmu.
Když jsme si domlouvaly rozhovor, velmi mě překvapilo, že jste začínala službu v pátek, končila v pondělí a v podstatě jste řekla, že mezi dny máte „přestávku na spaní“. Co tedy vaše práce obnáší?
Není tím myšleno, že bych pracovala nonstop od pátku do pondělí, ale je bohužel běžnou praxí u zdravotních sester, že v případně většího počtu směn mají volno pouze po noční směně tedy na vyspání. Pracujeme ve dvanáctihodinových směnách v režimu denního a nočního provozu. Co se týká našeho režimu na oddělení, tak začínáme vždy předávkou směny, kdy se podávají informace o celkovém stavu pacienta a o plánu co s ním dál v daný den.
Pokud jde o denní službu, tak začínáme celkovou toaletou pacienta a úpravou lůžka. Dopoledne trávíme vždy u pacienta bez přestávky, protože těch činností je opravdu hodně. Připravujeme a podáváme ordinovanou medikaci, zajišťujeme odběry krve, provádíme ošetřovatelskou péči, podílíme se na rehabilitaci pacienta a pomáháme při specializovaných vyšetřeních v rámci pokoje. Případně doprovázíme pacienta i mimo oddělení. Pracujeme v kuse přibližně čtyři hodiny, než máme nějakou přestávku. Noční služba probíhá obdobně.
Až šest pracovníků na jednoho pacienta
Většina lidí, kteří jsou covid pozitivní mají nadváhu. Jak manipulujete s člověkem, který váží třeba dvakrát více než vy?
Péče o pacienta s nadváhou je personálně náročnější. Je nutné zajistit dostatek zdravotníků na polohování a jinou manipulaci s pacientem, a to v minimálním počtu čtyř nebo lépe šesti pracovníků, což v dnešní situaci nedostatku zdravotníků není vůbec lehké.
Co nějaká komunikace s rodinou, probíhá u nejtěžších pacientů?
Samozřejmě se ji snažíme pacientům zprostředkovat např. skrze skypové hovory nebo jiné aplikace. Dáváme rodinám na sebe e-mailové adresy, aby nám poslali dopis pro pacienta, který jim pak čteme a necháváme u lůžka. Snažíme se, aby to prostředí pro pacienty bylo příjemnější a aby oni tolik psychicky nestrádali. Běžně se s rodinou domlouváme na zasílání fotografií, kterými pacientovi vyzdobíme pokoj a nejbližší okolí, tak, aby se cítil lépe. Nebo rodinu požádáme, aby přinesli něco, co je danému člověku blízké. Pacientovi se snažíme vytvořit prostředí, které by mu připomínalo domov.
V extrémních případech, kdy to nevypadá dobře, tak samozřejmě umožníme návštěvu rodiny. To za přísných hygienických podmínek.
Z vašeho popisu to zní, jako kdyby pacienti v těžkém stavu vnímali svět okolo sebe. Já měla představu trochu jinou.
Je těžké říct, zda pacienti vnímají, nebo nevnímají. Něco vnímat samozřejmě mohou. My se ke všem pacientům, ale chováme stejně, jako kdyby byli plně při vědomí a normálně s námi komunikovali. Mluvíme s nimi, popisujeme, co je ten den čeká a vše co děláme doprovázíme slovním komentářem a vysvětlením dané věci.
Jak dlouho u vás pacienti leží na oddělení pro nejtěžší případy?
Zrovna nedávno jsme se dívala do našich statistik, samozřejmě to není úplně přesné, ale doba hospitalizace na našem oddělení se pohybuje okolo 10 dní.
Jaký scénář nastává častěji?
Obecně na lůžkách ARO je úmrtnost zhruba 30 procent, což je dost vysoké číslo. V tomto čísle se odráží i skutečnost, že se k nám dostávají ty nejtěžší případy. Ale přesnou statistiku pacientů s covidem neznám.
Přilnou vám někteří pacienti k srdci natolik, že sledujete jejich stav i poté, co odejdou z vašeho oddělení?
Někteří pacienti se sami ozývají, což je pro nás velmi milá zpětná vazba. Na pobyt na ARU se totiž většina pacientů snaží zapomenout. Pacienti se k tomuto období nechtějí vracet,ale někteří pacienti, kteří u nás leželi dlouhou čas od času přijdou na kávu. Měli jsme jednoho pacienta, který u nás ležel tak dlouho, že už svoji hospitalizaci pojmenoval jako „u nás doma na ARU“. Tento pacient za námi chodí pravidelně. Běžně pacienty po propuštění nekontaktujeme. Pokud se ale ozvou, je to pro nás povzbuzující a je to ten důvod, proč to všichni vlastně děláme – tedy proto, aby se pacienti vrátili do normálního života. Pro každého zdravotníka, který se pak setká se svým bývalým pacientem, je to takové zahřátí u srdce.
Koronavirus se stále podceňuje
Staráte se i o pacienty, kteří jsou na mimotělním oběhu. Je u nich nějaký rozdíl, co se starosti o pacienta týče?
Mimotělní oběh je jedna z možností léčby, kterou pacientům můžeme nabídnout. Je opravdu pro ty, co jsou na tom nejhůře. Pro nás to na druhou stranu znamená více specializované práce, sledování a předcházení možných komplikací provázející průběh terapie. Práce s ECMO (mimotělní oběh, pozn. red.) je vysoce specializovaná a je nutné zaškolení, teoretické znalosti i praktické nácviky pro zdravotní sestry, které tuto péči poskytují.
Jak moc rozdílná by byla vaše práce, pokud by nebylo koronaviru?
Práce by byla méně náročná, co se týče infekčního režimu. A byla by rozmanitější, protože v rámci ARA máme běžně pacienty z různých oborů. Nyní máme pacienty pouze s onemocněním COVID-19. Jinak by se má práce příliš nelišila, jsem zdravotní sestra na oddělení ARO, takže bych se starala o nejtěžší případy, měla bych i pacienty na EMCO jen s jinými diagnózami. V osobním životě bych možná měla i dovolenou (smích).
Takže pro vás koronavirus neznamenal moc velkou pracovní změnu.
V podstatě kromě režimu v infekčním prostředí a nedostatku personálu tak asi ne. My jsme zvyklí se starat o velmi těžké případy.
Myslíte si, že se koronavirus v dnešní době stále podceňuje?
Ano. Stále se najdou lidé, kteří mají pocit, že je to vymyšlená nemoc, popírají existenci koronaviru a mají pocit, že nemusí nosit roušku a dodržovat nařízení stanovené vládou.
Co byste vzkázala lidem, kteří například odmítají nosit roušku, nebo si myslí, že koronavirus je vymyšlený?
Těmto lidem by pomohlo, kdyby se podívali k nám. My bychom jim klidně ukázali naši práci a měli by možnost se podívat realitě do očí. A viděli by pacienty, kteří na pokraji sil bojují s tímto invazivním onemocněním, které člověka dokáže zahubit během velmi krátké doby.
Mám na vás poslední dotaz. Co vám v současné době dělá radost?
Snažím se si dělat radost malými dárky, pravidelně cvičím, čtu knihy a pokud to jde, tak ve volném čase neřeším koronavirus a svou práci.
