Stará se stát v rámci podpory rozvoje ředitelů o to, abychom ve školách měli ty co možná nejlepší?
Důležité je tady to slovo „podpora“, která dosud chybí. Poslední dobou sice přibývá jak hub po dešti organizací, které se nějak snaží ředitele podporovat a nabízet jim svoje myšlenky, ale problém je trochu jinde. Máme u nás velké množství škol a také velké množství zřizovatelů s jednou školou. A ředitele je třeba pedagogicky podporovat. Je to paradoxní, ale ředitel je osamělá role.
Jak to myslíte?
On je sice obklopen obrovským množstvím lidí, ale na rozhodování je sám. Ministerstvo je daleko a jestliže zřizovatel školy nefunguje správně, nemůže správně fungovat ani škola. Navíc jsme ředitele posledních dvacet let tlačili do toho, aby si v rámci stanoveného normativního financování škol utrhli pro sebe co nejvíce dětí, protože každé dítě přinášelo do školy peníze. A až v poslední době začínáme mluvit o spolupráci ředitelů mezi sebou, vyměňování zkušeností, aby ředitelé aspoň v regionu tvořili společný pedagogický koncept.
Jak by měl takový koncept vypadat?
Jde o to, aby mezi nejbližšími školami nenarůstaly rozdíly, které jsou u nás opravdu velké, aby jejich pedagogové spolupracovali a ředitelé většinu času a energie věnovali rozvoji učení žáků.
Co tedy potřebuje ředitel ke své práci, aby mohl být dobrým ředitelem?
Pokud bychom se měli bavit o posloupnosti, je to v první řadě klid na práci. Zní to staromilsky, ale ředitel je neskutečně přetížený. V jedné osobě má být lídrem školy, manažerem a také vykonavatelem procesu, tedy jako pedagogický pracovník učí. Což je nejen neobvyklé, ale v zemích OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, kde je 36 ekonomicky rozvinutých států světa, pozn. red.) je to dokonce rarita.
Ani manažeři dolů nechodí fárat. Ale určitě není na škodu, že ředitel je i učitel a podle mě by to tak mělo i zůstat. Nepedagogy ve vedení bych si dokázal představit u velkých odborných škol, kde to budou lidé s dlouholetou praxí v oboru.
Majitelé menších firem ale často pracují na pozicích, které třeba nemůžou obsadit, nebo chtějí být ve středu dění.
To ano, ale ve škole má být ředitel lídrem, který přináší vize, motivuje lidi nebo dává dohromady tým. Zároveň má být manažerem, který ty vize a myšlenky uskutečňuje. A nakonec tu je ještě české specifikum, kdy je ředitel bývalým i současným pedagogem ve škole, takže k tomu ještě učí.
Neříkám, že je to málo povinností, ale pořád to není výjimka, když to porovnám například s některými podnikateli.
Souhlasím, ale od ředitele školy přeci chceme, aby se svojí práci věnoval naplno a jeho základním cílem bylo zlepšování učení žáků. V praxi jde ředitel na krajský úřad vyjednávat peníze pro školu a na druhé straně by měl tou dobou být ve třídě a učit nebo se věnovat kolegům. A co je důležitější? Pro každou roli ve škole je to něco jiného. Ze zemí OECD máme největší míru autonomie škol, jak v pedagogické části a školních vzdělávacích programech, tak autonomii ve využívání zdrojů. A pak má ředitel ještě další povinnosti.
Volná ruka a spektrum možností je podle vás špatně?
To ne, ale ředitel potřebuje mít podpůrný aparát. Ve Strategii 2030+ (plán ministerstva školství pro vzdělávání přesahující rok 2030, pozn. red.) se dokonce mluví o nepedagogickém řediteli, správci budovy či kvestorovi, které by měl mít ředitel k dispozici. Ale co ředitelé malých škol? Ti z malotřídek, kterých je zhruba 1 300, což je neskutečné číslo? O větší podpoře se mluví 15 let. Ale jen mluví, to je všechno, což je jedna věc.
A ta druhá?
Ředitel na tuhle rozmanitou činnost často není nijak nachystaný. Máme pořád rakousko-uherský model, že máme „učitele, učitele, učitele a najednou se z něho stane ředitel“. Mylná představa ovšem je, že vynikající učitel bude i vynikající ředitel. Stejně jako jestli vzít třeba vynikajícího lékaře, udělat z něj průměrného ředitele nemocnice. Učitel a ředitel je prostě jiná profese.
Měl by tedy ředitel během „ředitelování“ učit, nebo ne?
No, to je těžká věc. Když jsem vedl Centrum školského managementu, průběžně jsme to během každého nového ročníku mezi řediteli zjišťovali.
A jak to dopadlo?
V podstatě to bylo pravidelně zhruba půl na půl – někdo si chtěl učení svých žáků nechat, jiní by raději neučili a rádi by se věnovali raději hospitacím či podpoře učitelů ve škole. Záleželo částečně i na druhu školy, ale černobílý výsledek to nikdy nebyl.
Já rozumím tomu, že je to pedagogický pracovník, ale je to pro výkon pozice nutné? Koneckonců ani každý ministr není z oboru.
To je pravda a ani manažeři dolů nechodí fárat. Ale určitě není na škodu, že ředitel je i učitel a podle mě by to tak mělo i zůstat. Nepedagogy ve vedení bych si dokázal představit u velkých středních odborných škol, kde to mohou být lidé s dlouholetou praxí v oboru. Ale k pedagogice a učení musí mít blízko.
Papíry kam se podíváš
Často je skloňovaná byrokratická zátěž učitelů i ředitelů. Je to pravda, nebo je to přehnané tvrzení?
Je bez přehánění obrovská. Paradoxem je, že se již od Bílé knihy (Národní program vzdělávání ČR, pozn. red.) pořád opakuje, že by se s tím mělo vážně něco udělat. Ve Strategii 2030+ je to zase napsané. Výsledek je ale ten, že se to bude teprve zkoumat. Přitom si myslím, že už to dávno víme. A hlavně nemám pocit, že by se v této otázce něco dělo. Naopak ředitelé poukazují na postupné přidávání byrokratických povinností.
Není chyba se od dítěte něco naučit, říká po roce začínající učitelka |
Proč tomu tak podle vás není?
Vzdělávací soustava se nám hodně rozštěpila. Ministerstvo po řediteli chce výkazy, něco po něm chce zřizovatel, něco jiného zdravotní pojišťovna, něco chce hygiena, něco chtějí tisíce dalších organizací, které si zrovna vzpomenou. A my tady mluvíme spoustu let o vytvoření státního registru, do kterého by se údaje o žácích, učitelích i škole daly jednou a všichni by si je mohli dohledat sami.
Takže se ty informace opakují?
Občas jsou duplicitní. Ale není to ve stylu Ctrl+c a Ctrl+v, protože je každý chce v jiné podobě. A každý to chce hned. Například Česká školní inspekce mluví o tom, že by její systém InspIS uměl daleko více věcí, ale že to naráží právě na tu roztříštěnou soustavu. Kraje používají své informační systémy, každá třetí obec to taky eviduje jinak a tak dále. Často jsou ve hře finanční zájmy a pak se nedivme, že žádosti a povinnosti ředitel vyplňuje pětkrát jinak. A co někdy chtějí někteří zřizovatelé, ani nechtějte vědět.
Chci. Co chtějí vědět?
Onehdy například přišlo pražským školám, jestli kupují do školních jídelen vejce z klecových chovů, nebo ne a jak se dívají na to, kdyby je museli kupovat z nějakého volného chovu. To je jen jeden příklad z mnoha.
Proč se ptali?
To nevím. Ale vždycky je z podobných dotazů cítit, že se jedná o zájem zbytečného oddělení nebo zbytečného projektu. Když si vezmeme velké školy, tak ředitel má možnost na někoho podobné žádosti delegovat – má ekonomku či zástupce. Ale u malých škol, třeba u mateřských nebo malotřídek, se nemají na koho obrátit a dělají to sami.
Liší se nějak od sebe výkazy velkých a malých škol?
Právě že moc ne. Jsou stejné, akorát se liší čísla. Ale práce na jejich vyplnění je ve velké a malé škole stejně, někdy je jí dokonce v menších školách poměrově víc.
Ředitelé a ředitelky školek jsou také v jiné platové třídě, než ostatní ředitelé, to zájemce asi také netáhne, že?
To netáhne, ale u nich se také jinak vypočítávají hodiny přímé výuky například. Někdy někdo vymyslel, že práce na střední škole je náročnější, než na základní a také na mateřské škole. I když jsou ty školy početně třeba podobně veliké.
A co ředitelé sloučených mateřinek?
Ani těch není málo, zřizovatelé školy se školkami často slučují. Znám i případ, kdy ředitelka měla několik odloučených pracovišť a povinnost přímé práce s dětmi pak byla neúměrně vysoká. I to se má řešit.
Těch variant pro školy je hodně.
Právě a to je součást problému. Základních škol je přes pět tisíc, zřizovatelů je přes tři tisíce. Máme spoustu malých škol a nejsou to malotřídky jen někde v horách, nejvíc jich je v Jihomoravském a Středočeském kraji. Pro zajímavost – v uplynulém školním roce bylo v celé republice 8 568 ředitelek a ředitelů všech druhů škol regionálního školství.
Ředitel vyhraje konkurz, dostane klíče od školy a víc nic. Najednou má 500 žáků, 1 000 rodičů, 2 000 prarodičů, tým učitelů a pak ještě začnou vypadávat kostlivci ze skříně po předchozím vedení. Je to nápor a pomohl by uvádějící ředitel. Mentoři prostě chybí.
A máme takové množství dobrých ředitelů?
To je provokativní otázka, jestli dokážeme najít, připravit a podporovat tolik excelentních ředitelů v tak malé republice. K tomu ale musíme říct i B, a to je někdy až nesmyslný počet škol ve větších městech, kde by se dalo leccos sloučit. V malé obci, která má školu jako takové kulturní centrum, to půjde jen těžko. Proto si starostové drží školy silou a nechtějí je zrušit, což se dá chápat.
Dnes jsou ale školy v okolí bydliště brané jako součást občanské vybavenosti. Lidé se často stěhují a dovážet denně dítě někam do školy je náročné. Přesto – zajímá dnes rodiče kvalita školy?
To je velká otázka, ale narůstá počet rodičů, které škola a její kvalita zajímá. První vlaštovky dokonce jsou, že se rodiny stěhují za kvalitní školou, ale standard to není. Pořád je potřeba mít i zázemí kvalitního pracovního místa.
Je problém i volný výběr školy, kdy si můžu vybrat, kam svoje dítě přihlásím?
Ona tím paradoxně vzniká obrovská selekce. Něco se mi na škole nelíbí, tak dítě přehlásím jinam. Můžou to být špatné vyučovací metody, ale i složení žáků – romské děti nebo v rámci inkluze děti se speciálními potřebami. Tím se samozřejmě nůžky rozevírají. Ale škola je jedno z mála míst, kde se potkávají všechny možné sociální skupiny. Pro mnoho rodin je to první setkání s pravidly a z nich vyplývajících možných omezení. Ve třídě třeba nemůže být 20 středů světa, které si budou dělat, co chtějí. Děti se postupně učí, že nejprve domluví jeden, aby mohl mluvit druhý.
A co distanční nebo domácí výuka?
Podle mého názoru je zejména socializační role přímého společného pobytu ve škole pro společnost nezastupitelná a plošné učení mimo školu tak nevidím jako tu správnou cestu.
Rotování ředitelů maximálně v okrese
Měli by ředitelé s dobrými výsledky ve škole držet v ní, nebo jít do jiné, kterou by zvedli?
Opět narazíme na tu samou věc – máme mnoho zřizovatelů s jednou školou. Tak kde by rotovali?
Aspoň v okrese, obvodu, městské části?
Na krajské úrovni či v městské části by to bylo asi možné, ale celkově je to diskutabilní. Nedával bych to do systému, ale je fakt, že některý ředitel dokáže školu posunout hodně daleko. Je také pravda, že po čase potřebují lidé nové impulsy, může přicházet vyhoření, kde by podle mě pomohl kariérní vývoj pro ředitele přesahující jednu školu.
Kariérní řád ale smetla vláda ze stolu už dávno.
To ano, ale nemyslím klasickou kariéru učitele, jak to bylo popsané v Kariérním řádu. Je potřeba jasně stanovit, co je potřeba znát před nástupem do funkce a co se má dít dál. Ředitele musíme připravit, aby si uvědomoval, v čem jeho práce spočívá, protože je to něco jiného než učitelství. Máme touhu mít kvalifikované učitele, ale ředitel v okamžiku nástupu kvalifikovaný být nemusí a má až dva roky na to, aby prošel studiem pro ředitele škol. Ředitel prostě vyhraje konkurz a dostane klíče od školy, víc nic. Najednou má 500 žáků, tisíc rodičů, dva tisíce prarodičů, tým učitelů a pak ještě začnou vypadávat kostlivci ze skříně po předchozím vedení. To je nápor a nastupující ředitel by měl mít stejně jako nový učitel uvádějícího ředitele – i když uvádějící učitel pořád není standardem na každé škole. Mentoři prostě chybí a nemyslí se ani na zkušené ředitele, jejich potřeby a možné další využití, třeba právě v rámci regionu.
Měl by se tedy z pohledu na pozici ředitelů změnit školský zákon?
Zákon měnit nepotřebujeme. Ve Strategii 2030+ se mluví o „středním článku řízení“, což je zatím spíš paní Colombová. Ředitel by ale podle mě měl dosáhnout na pomoc a podporu, kterou potřebuje. Jsou sice vypsány podpůrné projekty, ale ty často cílí na určitý problém. Když vás trápí jiný, podporu nedostanete.
Takže aby to nebylo zaškatulkované, že běží podpora pro bezbariérovost škol, ale mě jako ředitele momentálně trápí třeba více žáků ze zahraničí?
Tak nějak, ale to je trochu přitažené za vlasy. Ředitel musel mít problémy s dětmi, na které se projekt vztahoval. Je potřeba popsat problém, zdůvodnit ho a na základě toho pomoc získat. Ředitelé potřebují i právní, projektovou speciálně-pedagogickou či sociálně-psychologickou pomoc, třeba i pro kantory.
Co tedy chybí k tomu, abychom měli ve školách dobré ředitele?
Ředitel by měl mít především od systému důvěru a ne se neustále obhajovat, proč rozhodl tak či onak. Řada výkazů a kontrol už dopředu počítá s tím, že ředitel něco provedl. Pak je často trápí věci, které ale nemohou ovlivnit.
To jsou peníze? Nedostatek učitelů?
Vlastně obojí a ještě další věci. Po řediteli chceme, aby byl lídrem, ale často k tomu nemá personální zázemí, protože v některých krajích učitelé výrazně chybí. On by třeba už rád spolupracoval s kolegy, vyměňoval si zkušenosti, vymýšlel nové plány, ale trápí ho to, že učitel fyziky či matematiky není široko daleko k dispozici. Takže místo toho se moří s rozvrhem, jak se dá, a některé předměty neučí dostatečně kvalifikovaní a připravení lidé.
Takže se po řediteli chce, aby sklízel zralá, červená jablka, ale přitom má málo vody na zalévání?
Dá se to tak říct, ale s tím si ředitel sám neporadí, tady musí pomoci systém. Ten má zajistit, aby bylo více kantorů, aby pro ně byly lepší podmínky, ale to je také otázka fakult připravujících učitele, které často produkují třeba andragogy nebo personalisty místo toho, co je v terénu potřeba. Ono to zní studeně, ale pokud je v Praze i jinde po Česku mladý fyzikář skoro jako jednorožec, je to špatně. V tom má ředitel být lídrem pedagogického procesu a přicházet s nápady, sdílet je s ostatními nebo zajišťovat vzdělávací akce pro svůj pedagogický sbor. Mnohdy uslyšíme „no jo, ale já nemám koho vést“.
Po chybě neumře koťátko, ale pravidla jsou třeba, říká Jazykovědma |
A co s tím?
Rady typu spolupracujte s fakultami, když třeba z MatFyzu odcházejí pouze jednotlivci a my jich potřebujeme stovky, je hraběcí rada. Není to už o dobré, nebo špatné práci ředitele, ale o selhání systému. Řekněme, že stavíte dům a máte k tomu skvělého stavbyvedoucího, ale chybí vám k ruce zedník a obkladač, občas i cihla. To se potom ten dům špatně staví, i když máte skvělé vedení.
Česká školní inspekce na konci loňského roku při šetření přišla na to, že skoro polovina konkurzů na ředitele dopadá tak, že se do něj přihlásí jen jeden adept. Ani to neukazuje na velký zájem o profesi ředitele školy.
To neukazuje a dá se to vyložit více způsoby. Například, že se přihlásil stávající ředitel, škola funguje, tak se to nemění. Ale na druhé straně, když máme ve skoro polovině konkurzů jednoho zájemce o místo, po republice jsou i základní školy, kam se do výběrového řízení nepřihlásil nikdo a vypisuje se podruhé i potřetí, tak je něco shnilého ve státě dánském.
No a co s tím? Mluvili jsme o málu peněz, ale co ještě chybí? Je to prestiž, vysoká zodpovědnost?
Prestiží to není, ta je pořád vysoká i když se říká, že tomu tak není. Pořád má učitel i ředitel ve společnosti vysoké postavení, to je vidět i ze sociologických průzkumů. Čím je to menší město, tím je to přijímané více. Problém je nalákat do konkurzu i zástupce, protože vidí, jaké má problémy jejich ředitel. Zástupci mají často i víc peněz, protože jim odměny dává ředitel, kdežto jemu je píše starosta. Nechtějte vidět ty někdy opravdu nefér debaty.
Jak nefér?
Starostové jsou často dotčení, že by měl ředitel dostat více peněz než oni. Jsou v tom leckdy osobní ambice, které nesouvisí se zájmy a kvalitou školy.
Měl by tedy být na fakultě obor, který přímo vzdělává ředitele škol?
Existuje obor školský management v rámci kombinovaného studia. Já jsem vedl Centrum školského managementu na pražské pedagogické fakultě, kde jsme postupně pracovali s několika tisícovkami ředitelů škol a dalších vedoucích pedagogických pracovníků.
Ale to už nefunguje.
To je pravda, už je to bývalé centrum. Paradoxní na tom je, že v době, kdy se mluví o ředitelích jako o lídrech, tak z Centra udělala fakulta katedru andragogiky a poslala jí úplně jiným směrem. Na druhé straně bychom našli hodně odpůrců, pokud bychom se bavili o komplexním oboru na vysoké škole zaměřeným jen na ředitele.
Proč?
Protože to přináší státní zkoušky, diplomové práce a další nutné náležitosti. To by praktikující ředitele neúměrně zatěžovalo.
Já ale nemyslím pro praktikující, ale budoucí ředitele. To snad není problém změnit, ne?
Osobně bych byl nejvíce pro, aby při přímo řízené organizaci bylo něco jako „ředitelská akademie“, která je třeba v Innsbrucku. Stát by měl mít zájem na přípravě budoucích ředitelů škol a nemusí to být na jednom místě, hodně toho jde zvládnout regionálně. Teď je to roztříštěné a my potřebujeme předávat zkušenosti od těch nejlepších. Ne drtit do ředitelů jen zákony, které jsou sice důležité, ale nemělo by to být pro vzdělání primární. Není to práce pro každého, rozhodování může být složité a budoucí ředitel by toho měl vědět o práci co možná nejvíce už předem.
Co je tedy systémově potřeba udělat pro to, abychom měli ve školách na všech úrovních dobré ředitele škol?
Toho je spoustu a mezitím nám bude utíkat čas. Protože když začneme od budoucího ředitele a jeho vzdělávání, ztratíme několik let, než do školy nastoupí a ještě ani nemusí být nakonec dobrým ředitelem. Proto se společně s přípravou nové generace ředitelů musíme zaměřit na stávající ředitele. Musí se dělat několik věcí naráz, dovzdělávat i učit nové. Cestou je podpora stávajících ředitelů – tradičně můžeme začít od peněz a jestli by ředitel opravdu neměl být na násobcích učitelského platu.
Jsou rozdíly velké?
Rozdíly v platech ředitelů jsou obrovské, protože leckde zřizovatelé přejí, jinde je ten osobní problém a nepoměr opravdu veliký, třeba i v rámci Prahy. Ale znovu připomínám, není to jen otázka peněz pro ředitele, stejně důležité mohou být finance, které by ředitelé měli na rozlišení různé úrovně práce učitelů. Stejně důležitá je již zmíněná podpora, na kterou ředitel lehce dosáhne bez ohledu na aktuální projektovou výzvu či módnost tématu.
Jaké jsou ty další části?
Administrativa je zbytečně velká, to nemusíme zkoumat. Pak je to zajištění kvalifikovaných učitelů. Zdůraznil bych také zřizovatele. Nebál bych se toho, co se píše ve Strategii 2030+ a chtěl bych vidět ten střední článek řízení. Řekněme, že by to mohlo být metodicko-poradní podpůrné patro, ale hlavně se z toho ale nesmí stát další byrokratická zátěž. To střední patro by mělo školy a ředitele podporovat v regionální spolupráci a výměně zkušeností. Nakonec se ale nesmí nezapomínat na systematickou přípravu budoucích generací.
Václav Trojan (57)Absolvent učitelství českého jazyka a dějepisu. Vystudoval také školský management na Univerzitě Karlově, kde získal také doktorát z pedagogiky. Jako učitel pracoval na základní škole i speciální základní škole. Dvacet let vedl jako ředitel gymnázium INTEGRA Brno, které i založil. Devět let vedl bývalé Centrum školského managementu na Pedagogické fakultě UK. Přednáší školský management a publikuje odborné články i knihy, které se věnují ředitelům škol, věnuje se tématům pedagogického vedení, řízení pedagogického procesu, řízení změny, vzdělávací politice i profesi učitele. Spolupracuje s ministerstvem školství, Českou školní inspekcí, Národním pedagogickým institutem a dalšími organizacemi zacílenými na vzdělávání.  |
