Mluvily jsme spolu na konci loňských prázdnin a vy jste šla poprvé do školy jako učitelka na plný úvazek plná očekávání i obav. Teď máte první školní rok za sebou. Vyplnily se některé obavy?
Musím říct, že všechny ne a byla jsem z toho docela překvapená.
Nepřipadala jste si z fakulty připravená především na rodiče.
To jsem si tedy nepřipadala, ale ono nakonec nebylo moc příležitostí se s nimi setkávat. Nebyla jsem třídní, takže ta interakce nebyla taková. Byla jsem „jen“ zástupkyně třídního učitele. Kolega často odjížděl na sportovní kurzy a různé akce, takže když bylo potřeba, zastoupila jsem ho i týden v kuse. Ale rodiče byli velmi vstřícní, dalo se s nimi diskutovat, komunikovali jsme hlavně přes e-mail a žádnou zásadní krizovou situaci jsem řešit nemusela.
Učíte ovšem ještě dalších šest tříd než tu, kde jste zástupce třídního učitele.
Je to hodně široké spektrum dětí, od primánů až po maturanty. Takže od dětí z šesté třídy základky až po ty, co můžou jít po škole na vysokou nebo do práce.
Nechci, aby děti jen seděly a něco opisovaly, říká začínající učitelka |
Bála jste se, že dostanete hodiny, na které nejste aprobovaná. Učila jste nakonec jen ty předměty, které jste chtěla?
Naštěstí ano, třeba fyziku jsem nikdy suplovat nemusela. Naopak jsem byla vděčná, že mám psychologicko-sociologický seminář. Jednou jsem měla i angličtinu, která patří k mým oblíbeným předmětům, což mi nástup usnadnilo.
Sedm tříd je přes 200 studentů, doteď jste jich měla pár desítek. Jaký byl přechod k takovému počtu?
Přesně jich bylo 210, dřív jsem jich měla tak 40. Snažila jsem se uplatňovat ty „hezké a zajímavé“ metody, co jsem se naučila ve škole a na praxích. Brzy jsem ale zjistila, že to při takhle velkém počtu studentů nejde. Ne každá hodina mohla být krásná a „vypiplaná“. S tím jsem se musela smířit a trvalo mi to.
Kolik hodin týdně jste připravovala?
Bylo to 21 hodin a neměla jsem tolik času na jejich přípravu. Aby byly hodiny podle mých představ, tak by to šlo maximálně při částečném úvazku. Při plném mi to nejde, anebo to půjde až za několik let, kdy získám více praxe. Až budu mít „proučené“ všechny ročníky a dostanu do toho svůj systém.
Dobře, takže buď s delší praxí, nebo s menším úvazkem. Jenže kdybyste měla menší úvazek, tak to přece budete dělat ve svém volném čase.
To spousta učitelů dělá už teď, když chce mít ty hodiny opravdu připravené. Ale částečný úvazek samozřejmě není řešení. To už to člověk opravdu dělá spíš pro radost a ne jako zaměstnání, které ho má uživit. Já to dělám pro radost, podle mě je učitelství poslání, ale současně potřebuji zaplatit účty. Ale vnímám, že je to pro mě problém, jak to mám postavené.
Po zavření škol jsem moc nevěděla, jak to mám dělat. Dlouho se nevědělo, jak to se školami bude - jestli se otevřou za pár dní, budou zavřené týdny, jak máme učit. Nevěděla jsem, jak všechno probrat distanční formou. A dá se říct, že já jsem byla z těch, co studenty zahltila učivem, to musím přiznat.
V čem je to problém?
Dělám toho pak příliš. Tím nechci znít jako nějaká „superučitelka“, ale ve výsledku prací trávím hodně volného času. Potřebuji si v tom udělat systém a uvědomit si, že mám pracovat jen osm hodin denně a pak už ne. Hodně mi to dělalo problém na začátku školního roku, kdy jsme si připravovala hodiny a pracovala třeba dvanáct čtrnáct hodin denně. To vám pak nezbývá čas na cokoli jiného.
To jste strávila tolik času přípravou?
Bohužel, protože se vracíme k tomu, že jsem to chtěla mít perfektní a nestíhala jsem to. Chtěla jsem studenty zaujmout, nechtěla mít nudné hodiny se zápisky a podobně. Chtěla jsem si je získat na svojí stranu a k učení je nadchnout, takže jsem se snažila mít každou hodinu něčím zajímavou.
Uvádějící učitel by měl být standard
Naráželi studenti na to, že jste mladá?
Zbytek pedagogického sboru je starší, než jsem já, takže to pro ně byla změna. Ale nebyla to interakce bez respektu z jejich strany. Naštěstí se mi nestalo, že by na mě někdo volal se slovy „pojď si sednout sem, ty jsi nová spolužačka?“, ale v jídelně mi třeba kuchařky tykali.
Věkový průměr učitelů po republice je poměrně vysoký, i sbor u vás na škole je starší. Jak vypadalo to přijetí od kolegů?
Zase. Měla jsem to štěstí, že jsem měla uvádějící učitelku, která mě školou provedla, řekla mi pravidla, organizační záležitosti, kde co je a podobně. Byla výborná, mohla jsem za ní jít kdykoli pro radu, to je nesmírná výhoda a měl by to být standard na každé škole.
A kontrolovala vás nějak?
Na hospitaci byla třikrát, což bylo podstatně méně, než jsem byla zvyklá. Ale byla to úleva, že jsem tam konečně sama za sebe a nemám neustálý dozor. Byla jsem uvolněnější a jak se zavřely dveře, mohla jsem učit podle sebe.
Fungovaly vaše metody učení?
Všechny ne, ale většina ano. Pro mě byl problém hlavně to množství studentů. Musela jsem přijmout, že na každé mojí hodině nebude mluvit každý ze třídy, že nebude každý aktivní a že tam bude někdo, kdo nedával pořád pozor.
Když jsem já chodila do školy, tak to byla hlavně frontální výuka.
Tomu věřím a ani se nedivím, ono se tím výkladem nejvíc stihne, ale učitel zase nemá zpětnou vazbu od žáků, jestli tomu rozuměli. To se pak dozví při testu za pár týdnů a tak to dělat nechci. Nechci to dělat jen formou výkladu, ale i dalších věcí. Frontální výuka není špatná, ale musí se kombinovat. Nevím ale, jestli bych to v tom svém tempu zvládla do konce školního roku, kdyby byly školy otevřené. Možná bych pak v červnu musela hodně spěchat.
Takže je ve vás takové to nutkání „todle ještě musíme probrat, to nesmí chybět“?
Je to ve mně, obzvlášť jsem s tím bojovala právě v březnu. Měla jsem opravdu strach z toho jak to stihnout a probrat v rámci distanční výuky.
Vzala jsem si květinu s tím, že budeme hned zpátky
Narazila jste na to, že jste jako jedna z mála zažila při svojí premiéře něco, co se nikdy dřív nestalo - zavřely se školy. Jak to u vás probíhalo? Nejen na škole, ale jak jste se s tím popasovala vy sama?
Ze začátku těžce. Moc jsem nevěděla, jak to mám dělat. Navíc se také dlouho nevědělo, jak to se školami bude - jestli se otevřou za pár dní, budou zavřené týdny, jak máme učit. Nevěděla jsem, jak všechno probrat distanční formou. A dá se říct, že já jsem byla z těch, co studenty zahltila učivem, to musím přiznat.
Po chybě neumře koťátko, ale pravidla jsou třeba, říká Jazykovědma |
Jak to zahlcení vypadalo?
I tu distanční výuku jsme chtěla dělat zajímavě, takže jsem si připravovala různé kvízy přes Google Forms, protože už jsem měla založený Google Classrooms. Posílala jsem jim toho hodně a dávala jsem jim na to vypracování i málo času. Pak jsem rychle zjistila, že ani na tu opravu nemám dost času a vůbec to nestíhám. Z toho jsem byla ve stresu prvních 14 dní. Ale pak mě uklidnilo, když vystoupil ministr Plaga s tím, že máme hlavně opakovat, že se nemusí naplnit vzdělávací programy školy a nemusíme „dohánět neodučenou látku“. Když řekla ta v podstatě nejvyšší autorita, že je v pořádku to nestihnout, tak jsem vybírala jen to, co bylo podle mě důležité a zajímavé.
Ministr Robert Plaga ovšem s tímto prohlášením vystoupil až zhruba 14 dní poté, co se školy uzavřely. Nebylo to podle vás pozdě?
Právě těch prvních 14 dní pro mě, a troufám si říct že i pro kolegy a děti, bylo hodně náročných. To jsme všichni dělali na 200 procent od rána do noci.
A vyšel tedy ministr s tím prohlášením pozdě?
Dřív by to bylo asi lepší, ale těžko hodnotit. Nebo já to nedokážu úplně soudit, protože i pro ministra to byla určitě těžká situace, nikdo z nás to nezažil. Je pravda, že shora jsme neměli moc ucelených informací, jak a co máme dělat. Každý hledal cestu, jak se s tím vypořádat. Ale je to o tom, co učitel dělat chce. Ministerstvo nedokáže uhlídat všechno a kdo učit nechtěl, tak to nedělal. Stejně jako ho ta práce nebaví za normálního provozu a nedělá ji naplno.
Taky to nevypadalo, že budou školy zavřené dva měsíce. Já sama jsem z kabinetu odcházela s tím, že si tu květinu z parapetu vezmu pro jistotu, kdyby to bylo déle než týden. Ale vážně jsem si myslela, že za týden budeme zpátky.
Jak se k tomu postavila škola?
Mně moc nevyhovuje centrální řízení a mám radši to řízení od školy. Ředitel ji zná nejlépe, tak to má udělat na míru učitelům i studentům. My jsme mohli vyučovat, jak jsme chtěli.
Nebyl v tom pak chaos?
Vím, že řada bývalých spolužáků a kamarádů dostala od vedení školy pokyny typu - budeme pracovat přes jeden systém a budeme to tak dělat všichni. Ať už to byl systém Bakaláře, Google Classroom, cokoli. To u nás nebylo, pravda. Měla jsem připravené věci v systému Google Classroom, kolega na to pro ostatní dělal i školení a myslela jsem, že v tom budeme pracovat všichni. To se ale nestalo a výsledkem byl nepořádek pro děti, které se ptaly, proč mají něco vypracovávat na v Google Classroom, když u kolegy ze školy je to v Bakaláři.
Takže jste neměli jednotný systém, ve kterém jste měli pracovat?
Neměli a každý jsme mohl pracovat v tom, co nám šlo nejlíp. Má to dvě strany mince - jsem vděčná za tu volnost a že mě nikdo nenutil používat systém, který mi nevyhovuje, ale pro děti to bylo asi na škodu. Nakonec jsme si s tím ale poradili a taky jsem mohla kolegyním vrátit podporu.
Vrátit podporu?
Volaly mi o radu, jak se s tím pracuje. Takže jsem byla ráda, že se jim můžu revanšovat za jejich pomoc z doby, kdy jsem do školy nastoupila. Já jsem si chodila pro radu na začátku, teď ony chodily ke mně, takový „help desk“.
Vy jste byla help desk, kolega dělal na systémy školení. Takže kolegové nevěděli, jak na to?
Denně jsme to dosud s kolegy nepotřebovali, takže ne. A kdyby bylo potřeba, jakože nakonec bylo, tak se to naučili. Ale ta podpora dalšího vzdělávání učitelů během praxe by mohla být větší, třeba právě na online systémy. Na škole jsme to ale zvládli, kolega, který dělal ta školení, byl na telefonu.
Dobře, vraťme se. Je 11. března a zavřely se školy. Jak to probíhalo ve sborovnách?
To moc nevím, protože jsme měla hodinu až od 11, takže jsem ještě nebyla ve škole. Cestou do školy jsem zprávy moc nevnímala a ve třídě jsem na hodině zadávala projekt. Termín jsem dala na příští týden a studenti mi odpověděli, že ale přece nebude škola, že se kvůli koronaviru zavírá. Od školy jsme pak dostali instrukce typu „učte dál“ a čekalo se na další.
Měli jste nějaké schůzky i potom, co byly školy zavřené?
Hned další týden, ale to se pořád moc nevědělo, co se bude dít, protože ministerstvo tehdy s ničím konkrétním ještě nevystoupilo. Při druhé schůzce ale už proběhlo školení na Google Classroom, vyměňovali jsme si zkušenosti a v naší škole se rýsoval konkrétnější plán, co dělat.
Co třeba?
Pro kolegyně češtinářky jsem přichystala tipy stránek a programů, přes které se dobře procvičuje. Například přes Umíme česky se dobře procvičuje mluvnice. Setkaly jsme se asi na dvacet minut, ředitel nám řekl, že máme vykazovat práci a to bylo celé.
Jak vypadá to vykazování práce?
To nechal na nás. Protože jsem učila přes Google Classroom a jsou v něm přesně dané časy i popis práce, stačí to jen vytisknout. Bakalářto má taky. Ředitel to po nás bude chtít do konce prázdnin, takže ani nemusíme spěchat. Kolegové z jiných škol ale museli práci vykazovat třeba každý týden, někde i každý den. Někde to dělají i ručně do archů, což mi naštěstí nemusíme.
A jak kolegové učili?
To bylo škola od školy jinak. Kdo se práci nevěnuje ani během klasického školního roku, určitě se jí dokázal vyhnout i v této situaci a učivo třeba jen překlopil ve stylu „udělejte si výpisky ze strany 26 až 36“ a hotovo. Místo toho, aby to bylo třeba „zhlédněte video a vyplňte kvíz“. Takže ty technologie používali, ale nevyužívali. Na druhou stranu se nedivím, protože se to člověk nenaučí hned, školení na to moc nejsou a na fakultě vás to také nenaučí. Každý dělal, co mohl a chtěl, tak bych to asi viděla. Ani za sebe nemám pocit, že jsem to zvládla skvěle, a to ty systémy znám a používám.
Není důležité probrat všechno. Že to děti přežijí, když se hned nedozví, kdo byl Machiavelli. Důležité je v nich probudit zájem, aby to chtěly vědět a hledaly to samy. Zvládnout to, aniž bychom do nich museli „hustit“ data a informace pod tlakem. Je důležité pěstovat individualitu i týmovou práci.
Učitelé by se měli proškolovat neustále
Mluvily jsme hodně i o fakultě. Připravila vás dostatečně na to učení?
Dala mi znalosti. Hodně teoretického základu, ze kterého čerpám. I teď jsem se dívala do svých zápisků z vysoké školy, ale didaktiky tam bylo méně a inspirací mi bylo pár učitelů. Jinak ale školní aktivity v hodinách nemám z čeho brát. Víc do praxe mi dal Učitel naživo, kde jsem získala profesní sebevědomí.
To je ale špatně, ne?
Nenarazila jsem na žádný webinář z mojí fakulty, kde by se během uzavření škol hromadily nápady, jak online výuku pojmout. Chodily mi na mail různé pozvánky, ale třeba od Člověka v tísni nebo od autorů různých učebnic. Ale je pravda, že jsem je ani nijak zvlášť nevyhledávala.
Vy jste na gymnáziu měla zkoušky z obou stran - jak ty přijímací, tak ty maturitní. Zvládla to škola i studenti?
Samotné maturitní i přijímací zkoušky proběhly až na roušky poměrně normálně. Ke všemu už byly pokyny, jak je přesně řídit. Neobvyklé ale bylo, že ve školy byl skoro celý sbor, abychom skupinky ohlídali. Ale zmatek neprobíhal a jsem ráda, že maturity proběhly. Díky tomu bylo aspoň nějaká „síto“ a nebyla na základě průměru z předchozích vysvědčení jako na Slovensku. Ulevila jim určitě i chybějící slohová část, i když si někdo stěžuje na to, že tím byla lehčí, než v minulých letech. Ale uvědomme si, jakou pozici maturanti měli.
Co přesně myslíte?
Nebylo to pro ně jednoduché, vážně to měli složité. Co jsem s maturanty u nás mluvila, neměli jednoduché podmínky. Kde jste se učila na zkoušky vy?
Doma, se spolužáky, v kavárnách nebo v parku, kde se dalo.
No a to oni nemohli. Nesmělo se ven, takže padá park. Nemohli se stýkat se spolužáky a videohovory taky nejsou všemocné, takže ani studijní skupiny nešly. A ano, mohli být doma, ale doma byli všichni. Řada rodičů měla home office, takže ani ten klid na učení moc. Navíc byly všechny kavárny, čajovny a restaurace zavřené, takže ani tam jít nemohli. Spousta rodin žije v bytech, mají sourozence, o které se museli třeba i starat. Opravdu to neměli jednoduché a nepřijde mi fér poukazovat na nějakou sníženou obtížnost vypuštěním slohu.
Byli i „ulejváci“
Klasifikaci jste uzavřela 19. června. Jak se vám uzavírala?
Úplně jinak než v pololetí. V první půlce školního roku jsem se hodně snažila o spravedlnost, žáci si to museli odmakat, když měli známku nerozhodně. Udělat například práci navíc. Strávila jsem nad tím hodně času, ale druhé pololetí jsem se musela smířit s tím, že to spravedlivé být nemůže. Nemohli jsme jim dávat o více stupňů horší známku, než měli v prvním pololetí, byla daná pravidla.
Projevovalo se to nějak na zapojení studentů?
Někteří se nezapojovali tak, jak by měli, ale v pololetí měli jedničky, tak ani nemuseli. Nemohly prostě dostat z jedničky čtyřku. Pro mě osobně ty známky nejsou tak důležité, mnohem více informací dá studentům slovní hodnocení, ale to také nejde 210 studentům psát každému na míru. Teď ale podle mě není závěrečné vysvědčení odpovídající práci všech dětí.
Zneužívali jedničkáři těch pravidel? Toho, že nemuseli tolik pracovat?
Musím říct, že během zavřených škol tentokrát nebyli nejúspěšnější jedničkáři, ale ti snaživí, ti pracovití a jejich snaha byla maximálně oceněná. Není to tak, že by všichni jedničkáři školu zanedbávali, jen se jich pár objevilo. A nemusela to být lenost, ale samostudium jim prostě nevyhovovalo. I na něj jsou potřeba dovednosti, prostředí a schopnosti se učit sám.
Zavřené školy ukázaly také rozdíly ve vybavenosti škol i domácností žáků. Řekli vám někdy studenti, že nemůžou práci vypracovat, protože nemají počítač? Dělí se například se sourozenci, nebo ho jednoduše doma nemají?
To se mně osobně nestalo, vždycky jsme to dali dohromady a ti, kteří se o počítač střídali, dostali více času. Vybavenost na distanční výuku ale nebyla všude stejná. Nemyslím to teď jen u všeobecně komentovaných příhraničních oblastí a vyloučených lokalit, ale dělo se to i ve velkých městech.
Kde například?
Například u mojí spolužačky, která učí na jedné základní škole v Praze. Děti neměly počítače nebo se nezapojovaly. Stalo se jí, že na online hodině byla i sama. To mě vůbec, připojila se mi vždycky celá třída a nejvíc mi chyběly čtyři děti najednou. U nás ve škole jsme to řešili mezi sebou - když se mi někdo s prací delší dobu neozval, kontaktovala jsme třídního učitele a ten to vyřešil.
Kdybyste měla shrnout váš první rok jako učitelky na plný úvazek, co byste vypíchla?
Jsem ráda, že jsem to zvládla a nejsem mezi těmi zhruba 40 procenty absolventů, co do školství buď vůbec nenastoupí nebo z něj po roce odejdou. Podle mě je ideální začínat na poloviční úvazek v rámci praxe a brigády a rozhodně první rok nebrat třídnictví. Hodně mi pomohla uvádějící učitelka.
A co se vám nepovedlo?
Najít si míru. Připravovala jsem hodiny moc podrobně, věnovala jsem tomu spoustu času a to není dobře. To bych za chvíli vyhořela, protože jsem pořád jen pracovala. Zanedbávala jsem sebe, přestala chodit na taneční lekce. Pak je člověk ve stresu, ale to vidím až zpětně.
Jak podle vás dopadlo školství během zavření škol? Přeci jen to byla výjimečná situace, školství bylo obnažené a ukázaly se jeho slabiny. Jaké je ponaučení pro školy po pandemii?
Ponaučení? Že není důležité probrat všechno. Že to děti přežijí, když se hned nedozví, kdo byl Machiavelli. Důležité je v nich probudit zájem, aby to chtěly vědět a hledaly to samy. Zvládnout to, aniž bychom do nich museli „hustit“ data a informace pod tlakem. Je důležité pěstovat individualitu i týmovou práci. Důležité jsou také vztahy, které bylo určitě těžké během karantény udržovat, i proto jsem dělala online hodiny, abychom se společně viděli. Nakonec mi děti prozradily i něco o sobě, jaké mají vášně nebo co je trápí.
Co třeba? Není to překročení nějaké hranice?
Nemyslím si. Nebylo to svěřování typu „mně se líbí takhle spolužačka, ale ona mě nechce“. Byly to životní události, zásadní témata. Dozvěděla jsem se o nich hodně. Třeba jeden žák natáčí videa na youtube o seberozvoji, to je fascinující. To bych se v hodině těžko dozvěděla. Důležitá jsou podle mě také školení pro učitele, aby se mohli stále rozvíjet a být napřed, ne pozadu. To bylo vidět například na využívání a zapojení technologií do výuky. Mohli bychom se také více ptát dětí, co je zajímá a co chtějí. Můžou si třeba na nějaké téma, které je zajímá, připravit třeba referát. Není špatně se od dítěte něco naučit.
Tereza Minářová (24)Je absolventkou Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v oboru český jazyk a společenské vědy. Absolvovala také dvouletý program Učitele naživo, výcvik pro budoucí učitele. Chtěla v něm získat více praxe. Pochází z Chebu, nyní ale bydlí v Praze. Od září učí prvním rokem po absolvování pedagogické fakulty na plný úvazek na Gymnáziu Opatov. Nejradši tráví čas ve školní třídě, ale i v tanečním sále nebo v posilovně.  |
