Vaše rodina pochází z Jemenu. Proč jste se přestěhovali do České republiky?
V devadesátých letech tady můj táta dostal stipendium a začal studovat medicínu. Když dostudoval, začal tu pracovat a zalíbilo se mu tady. Poté jsme se do Čech přistěhovala i já s mamkou.
Vybral si Česko záměrně?
Chtěl studovat medicínu a dostal na výběr – mohl ji studovat buď v Alžírsku, nebo Česku. Vybral si Česko.
Bylo pro vás těžké zvyknout si v novém prostředí?
Nebylo to těžké. Byla jsem v té době ještě malá. Přijeli jsme sem, když jsem byla v období socializace, kdy se člověk rychle adaptuje. Chodila jsem tady do školky, takže jsem se rychle naučila i jazyk.
Museli jste překonat nějaké, například kulturní, bariéry?
Asi bych tomu neříkala bariéry. Naše rodina se rychle adaptovala a integrovala.
Seriál iDNES.cz  O málokteré menšině se v Česku šíří tolik fám, překroucených informací a emocí jako o muslimech. Zároveň povědomí o zdejších vyznavačích islámu je velmi malé. Toho využívá řada politiků a dalších veřejně známých osobností, kteří se snaží vůči muslimům rozdmýchávat strach. Portál iDNES.cz proto připravil seriál, jenž tuto rozmanitou minoritu alespoň trochu přibližuje. |
Je to tak u většiny muslimských rodin, nebo je integrace pro některé problém?
Většina rodin, které znám, problém s integrací nemá. Určitě se najdou tací, kteří stále bojují s jazykovou bariérou. To jsou ti, kteří přišli do Česka nedávno. Co se týče komunity v Teplicích, většinu tvoří lékaři, kteří jsou tu už od devadesátých let a kteří se cítí být součástí společnosti.
Setkáváte se tedy i s jinými muslimskými rodinami, které žijí v Teplicích?
Určitě, každá komunita se setkává. Třeba o různých svátcích, o ramadánu. Rozhodně to není tak, že bychom se vídali každý den. Každý má svoji práci, žije svůj život.
Udržujete pořád muslimské zvyky a tradice?
Jsou určité věci, které dodržujeme, ale nedáváme to moc najevo. Muslimské rituály jsou soukromá věc. My, co žijeme v Evropě, rozlišujeme mezi vírou a tradicí. Už nás tolik nespojuje tradice jako v Jemenu nebo v jiných muslimských státech, ale náboženství samotné. Určitě se nemodlíme pětkrát denně někde na ulici, o držení půstu o ramadánu v našem okolí také skoro nikdo neví. Chodíme do práce, do školy, nemáme žádné výjimky. Svou víru můžu v Česku praktikovat lépe a svobodněji než v muslimských zemích.
Nosíte hidžáb. Přitahuje pohledy nebo poznámky kolemjdoucích?
V Teplicích už ne. Já Teplice považuji za možná nejtolerantnější město v Čechách, i když podle některých médií jsou ghetto nebo druhý Molenbeek (bruselská čtvrť, ze které pochází řada pachatelů teroristických útoků, pozn. red.). V jiných městech pohledy trochu jsou, někteří mají poznámky. Lidé se bojí, protože nemají možnost se setkávat s muslimem každý den. Někteří ho nikdy v životě neviděli, anebo se s ním setkali v médiích, kde se muslimové ukazují radikálním způsobem. Nedivím se, že se bojí, když poprvé v životě vidí muslimku, ještě když ji mají spojenou s teroristy. Strach je podle mě přirozený.
Měli vaši spolužáci hlubší ponětí o islámu?
Ze začátku, kdy jsem byla první muslimka v šátku v historii gymnázia, byli zvědaví. Ptali se mě na různé věci, ale brali mě, jako bych byla stejná jako oni.
I muslimové musí být angažovanější
Do povědomí veřejnosti jste vstoupila v souvislosti s arabskými lázeňskými hosty, kdy jste organizovala úklidové akce a zprostředkovávala dialog mezi nimi a obyvateli Teplic. Co vás k tomu vedlo?
Nebyla jsem hlavní organizátor akce, pouze jedna z nich. Většina členů kampaně byli lékaři nebo inženýři, kteří jí obětovali svůj volný čas. Já jsem v té době měla prázdniny, tak mě zvolili tiskovou mluvčí. Cílem kampaně bylo uklidnit v Teplicích vášně, které byly podle mě uměle vyvolané. Situaci zneužili někteří politici a nám se nelíbilo, že měli naši spoluobčané strach. Cítili jsme se součástí města a uvědomili jsme si, že máme vůči nim určitou zodpovědnost. Působili jsme jako komunikační most mezi místními obyvateli a lázeňskými hosty.
Povedlo se situaci uklidnit?
Myslím, že ano. Celý ten problém vznikl na základě toho, že chyběla komunikace mezi oběma stranami. Místní obyvatelé si začali pomalu myslet, že jde o nějaké uprchlíky, kteří Teplice kolonizují a kupují si pozemky, aby to tu v budoucnu osídlili. Tyhle myšlenky do nich dostávala média a politici, kteří situaci zneužívali kvůli dalšímu volebnímu období.
Jak se k vaší angažovanosti stavěli rodiče?
Ti byli asi první, kteří mě podpořili. V kampani byl i můj táta a obětoval jí hodně času.
Jak jste se vyrovnávala s tím, že jste se z obyčejné studentky stala veřejně známou osobou, na kterou na internetu spousta lidí útočila?
Já jsem s negativními reakcemi počítala. Nebylo jich tolik, předpokládala jsem, že to bude horší. Těch pozitivních bylo mnohem více.
Negativní reakce možná vyvrcholily tím, že někdo posílal maily řediteli vašeho gymnázia a požadoval v nich vaše vyloučení...
Nepočítala jsem s tím, že by někdo napsal mému řediteli. Vůbec jsem akce nespojovala se školou, dělala jsem to ve svém volném čase, hlavně o prázdninách. Myslím, že pro mě i pro školu to byla nepříjemná situace. Ale nakonec bylo všechno špatné k něčemu dobré. Tím, že se mě ředitel zastal, ukázal, že není dobré mlčet, a dodal hodně lidem odvahu. Toho si moc vážím.
Eman Ghalebová
|
Cítíte vůči lidem, kteří na vás na internetu útočí, zášť nebo nenávist?
Ne, protože je neznám. Jsou to virtuální lidé, kteří o mně slyšeli na Facebooku, nebo v médiích a kteří jsou pod vlivem emocí a mediálního tlaku. Možná měli strach o svoji kulturu, svoje tradice, chtěli se nějakým způsobem bránit. Nevím, jak bych v mých sedmnácti letech jejich kultuře nějak ublížila nebo jim ji brala. Ale chápu je. Není vůbec lehké být pod mediálním tlakem a strachem. Sice takové činy neospravedlňuji, ale nedá se nic dělat. Podle mě má každý z nás velkou zodpovědnost vůči společnosti, i muslimové. Tímto bych je chtěla vyzvat, aby se více angažovali ve společnosti, protože ne každý Čech má příležitost nějakého muslima poznat a udělat si objektivní názor.
Píší vám nenávistné komentáře a výhrůžky spíše muži, nebo ženy?
Jsou to spíš muži. Chtějí co nejvíce ochránit své ženy, ohánějí se ženskými právy a potom na druhou stranu napadají ženy jiné. Chtějí mě osvobodit od šátku. Jejich snaha není úplně nejlepší. Většinou jsou to ale anonymní lidé, profily vytvořené na Facebooku jen proto, aby mi mohli napsat.
Setkala jste se s projevy islamofobie i v běžném životě, mimo sociální sítě a internet?
Ony se reakce na internetu někdy promítají i v běžném životě. Třeba v případě mé školy, kterou někdo ponižoval proto, že tam studuje muslim. S reakcemi na internetu jsem počítala od chvíle, kdy jsem si dala na Facebooku svou profilovou fotku. Lidé pod vlivem emocí reagují jinak, možná i trochu radikálně.
A stává se, že by na vás někdo pokřikoval na ulici nebo v autobuse?
Stávalo se to. Teď už ne, hodně se to zklidnilo. Nechci o tom moc mluvit, protože jsou to ojedinělé případy, a nechci, aby se česká společnost v médiích zobrazovala jako radikální, xenofobní nebo rasistická. Nebylo by to spravedlivé, protože pozitivních reakcí a podpory bylo mnohem více než případů, kdy na mě někdo zařval.
Takže Čechy nepovažujete za islamofobní národ?
Ne. Možná je to divné, když podle všech výzkumů jsou Češi na rozdíl od jiných evropských zemí více xenofobní nebo rasističtí. Myslím, že nemůžeme porovnávat Českou republiku například s Francií, kde žijí miliony muslimů. Češi potřebují zkušenost, poznat nějakého muslima. Neříkám, že jsou všichni muslimové svatí, ale je lepší, když člověk hodnotí věci podle své zkušenosti než podle toho, co slyší v médiích.
Myslíte tedy, že islamofobie vychází především z nevědomosti?
Nejhorší druh strachu je strach z neznámého. Všichni se bojí neznámého, i muslimové. Není to jenom záležitost Čechů.
Šátek je možná poslední věc, která by ženy trápila
Je naopak nějaká vlastnost, kterou máte na Češích ráda?
Je jich hodně. Češi jsou pracovití, váží si svého času a smysluplně ho využívají. Co se týče celé České republiky tak to, že tu je spravedlnost, svoboda a demokracie. To jsou důvody, proč tady chci dále žít.
S jakými předsudky vůči muslimům a islámu se u Čechů nejvíce setkáváte?
Osobně se nejvíc setkávám s tím, že jelikož nosím šátek, tak jsem zotročená žena a chudinka. Několika lidem jsem to vysvětlovala, ale přeci jenom věří víc médiím nebo knížce Bez dcerky neodejdu (bestseller Američanky Betty Mahmoodyové o životě v Íránu, pozn. red.) a na základě toho hodnotí všechny muslimky. Doufám, že boj o ženská práva půjde tou správnou cestou a že se nebude neustále bojovat o hlavu ženy. Na světě existuje plno muslimských žen, které trpí různými nemocemi, migrací, válkami a různými společenskými problémy. Takové problémy by se podle mě měly řešit. Šátek je možná poslední věc, která by ženy trápila. Nejsem zastánkyně toho, aby každá žena nosila šátek. Pokud ho chce nosit, ať ho nosí, pokud ne, ať ho nenosí. Neznamená to, že není muslimka. Šátek není náboženský symbol, jinak by ho nosili i muži. Je to symbol identity.
Změnil se postoj Čechů k muslimům v souvislosti s migrační krizí a vznikem protiislámských hnutí a stran?
Ještě před rokem 2015, kdy to všechno vypuklo, jsem si ničeho nevšímala. Lidé se na nás dívali jako na cizince. Uprchlická krize a politické strany vzbudily v lidech velký strach. Bylo to období, kdy všude na světě byly volby, a politici potřebovali strach, aby dosáhli svého prospěchu. Teď, když volby skončily, už tolik neslyšíme o uprchlících, sebevražedných atentátnících nebo tajných teroristických buňkách.
Takže se podle vás situace za poslední půl rok, rok uklidnila?
Hodně se to uklidnilo. Spousta lidí si uvědomila, že to byl pouhý strašák.
Dospěly někdy výhrůžky nebo nadávky do fáze, kdy jste se opravdu bála?
Byly chvíle, kdy jsem se bála. V Teplicích ne, lidé jsou tady na muslimy zvyklí. Když měl někdo tendence být radikálnější, byli to hlavně lidé mimo Teplice. Ale říkala jsem si, že jsem si tuhle cestu vybrala a nedalo se dělat nic jiného, než lidem vysvětlovat věci, které nechápou. Věřila jsem, že jsou tady dobří lidé a těch zlých je opravdu málo.
Přibyly s vaší angažovaností i útoky na vaši rodinu?
Když se můj táta také nějakým způsobem angažoval, přišly mu někdy zprávy typu: „Uklidni svoji dceru.“ Když vypukla kauza prosetické školy (tablo prvňáků teplické ZŠ Teplárenská vyvolalo na Facebooku nenávistné reakce, pozn. red.), mezi prvňáky byla na fotce jedna z mých sester. To byl možná důkaz toho, že v Česku není problém zahalená žena nebo někdo, kdo se prezentuje jako muslim, ale to, že někteří lidé jsou natolik ovlivnění, že jsou schopni poslat šestileté dítě do plynu. Jsem ráda, že se to začalo řešit.
Vnímala jste útoky na děti osobněji, když mezi nimi byla i vaše sestra?
My jsme s ní o tom nikdy nemluvili. Možná o tom doteď neví. Přeci jenom je to prvňák a nerozumí tomu, co se děje na Facebooku a internetu. Nechceme, aby se v tomto věku trápila nějakými světovými problémy a aby jednoho dne špatně vzpomínala na českou společnost.
Chcete se nadále angažovat v občanském životě?
Ráda bych v tom pokračovala. Myslím, že je to potřeba a doufám, že když se nebudu angažovat já, tak se bude angažovat někdo jiný z mé generace.
