„Profil dobrovolníka se od první vlny před rokem změnil. Tehdy jsme měli minimální požadavky, od podzimu jsme však začali připravovat dobrovolníky s přidanou kvalifikací, s nějakou odborností. Pečovat o člověka upoutaného na lůžko totiž není mezi laiky běžná dovednost. Museli prokázat vyšší stupeň odhodlání, protože než mohli být nasazeni, museli absolvovat kurs a také si v hlavě utřídit, jestli to opravdu chtějí dělat,“ sdělil Smejkal v rozhovoru pro MF DNES.
Červený kříž školí pečovatele. Ulehčí práci zdravotníkům, říká krizový šéf |
Se snižujícím se počtem nakažených se nemocnice začaly dostávat do lepší kondice už před Velikonocemi. Ještě vás potřebují?
Během jara jsme pomáhali v jedenácti nemocnicích, nyní jsme v šesti. Situace se rychle mění, některá covidová oddělení se zavírají a nemocnice se vrací do svých zaběhlých kolejí. Nechávají si ale ještě „prst na tlačítku“. Jsme domluveni, že kdyby se zklidněná situace zase zvrátila špatným směrem, naše týmy mohou rychle naskočit.
Díky dobrovolníkům, které jste proškolením překvalifikovali na pečovatele, byly nemocnice schopny otevírat a personálně obsadit i nová covidová oddělení. Jak týmy M-72 fungovaly?
Pomoc jsme nabízeli přes koordinátory intenzivní péče v krajích. Naše týmy byly v neustálé pohotovosti, připravené do 48 hodin vyrazit do nemocnic, kde je potřebují. Spolupráci jsme uzavírali na minimálně dva týdny. Pak to fungovalo tak, že jednou za tři dny se do různých míst po celé republice rozjela auta hasičů, kteří dobrovolníky do směn rozváželi. Týmy M-72 jsme posílali vždy na 72 hodin - jeden odsloužil tři denní směny, druhý tři noční. Pak se vrátily domů a hasiči přivezli nové týmy. V největší špičce jsme týdně nasazovali 240 lidí, celkem odsloužili k 12. dubnu 25 488 hodin.
Co měli v nemocnicích za úkol?
Každý tým fungoval v modelu 3 plus 1, tedy vedoucí a tři členové. Vytvořili jsme hybridní model řízení, který je takovou polovojenskou dobrovolnickou akcí, kdy tým pod jedním velením pracuje samostatně a s dalšími týmy se střídá na principu rotace po 72 hodinách, aby byla zajištěna kontinuita péče. Šlo o to, aby se každý tým dokázal samostatně postarat o větší počet pacientů, v tomto případě o 15 až 20. Tím uvolnil ruce zdravotním sestrám, aby se mohly soustředit jen na nejdůležitější úkoly. Dobrovolníci zajišťovali hygienu pacienta, jeho čisté lůžko, pomoc s jídlem, hydrataci a podobně.
Takže týmy v podstatě odváděly práci na klíč?
Ano, zajišťovali jsme službu na klíč na dobu neomezenou, dokud nemocnice nevyhodnotí, že jim pomoc, díky které si mohly navýšit lůžkovou kapacitu, stačila. A mohlo to tak být právě proto, že šlo o týmy, nikoli o kvanta jednotlivců, kteří by potřebovali zaučovat, což by pro sestry nebyla úleva, ale další zátěž. Naopak tým na sebe podobně jako firma vzal zakázku, že zajistí takovou péči o pacienty, o kterou si sestra řekne. Je to stejné, jako když vám do bytu přijdou dělat elektřinu - také nesháníte kabely a neukazujete, kde mají vrtat. Jen řeknete, kde chcete mít televizi nebo lustr, a když odejdou, zůstane za nimi čistá práce, do které jste se nijak nezapojovala.
Týmy dobrovolníků ČČK v nemocnicích:
(Čísla zahrnují období od 16. 2. do 12. 4. 2021) Zdroj: ČČK |
Oproti loňsku čekaly na dobrovolníky i nové situace. Byli svědky umírání pacientů, o něž pečovali.
To je asi nejtěžší parametr naší letošní jarní operace M-72. Je to velmi těžký střet s realitou, který potkal všechny nasazené týmy.
Jak jste je na to připravovali? Poskytujete jim následně psychologickou pomoc?
Den po skončení každého turnusu se s týmy setkáváme, byť virtuálně, a pod vedením naší krizové interventky probíráme jejich službu ze všech úhlů. A také jsme aktivovali psychologickou podporu, využíváme telefonní linky interní i externí, které má k dispozici IZS pro své kolegy, kteří se dostávají do podobné situace.
Odešel někdo z dobrovolnické mise, protože setkání se smrtí nezvládl?
Stalo se několikrát, že dobrovolníci řekli, že je to pro ně psychicky příliš náročné. Proto se snažíme, aby od začátku věděli, že to je přirozená reakce a je správné to říct. Není důvod, aby se někdo cítil provinile a měl výčitky, že už příště nepojede.
Dobrovolníci měli v popisu práci i komunikaci s pacientem. Jak to zvládali?
Máme dojemné příběhy, kdy vyprávějí, jak pacienti, kteří v nemocnici leží už dlouho a bylo jim velmi špatně, měli snahu hladit je aspoň po ochranném plexiskle. Když našim děvčatům v jedné nemocnici skončila směna, převlékla se do civilu a šla se ukázat dámám na pokoji, které týdny nespatřily člověka jinak než ve skafandru, aby aspoň přes sklo viděly, jak ti, kteří se o ně starají, vlastně vypadají. Pomáhaly i detaily jako podržet za ruku, umýt pacientce vlasy, i když to zrovna není nutné, nebo masáž zad či namazání nohou. Je to věc, na kterou v krizi nezbývá tolik času, ale každá taková drobnost přispívá k uzdravení pacienta, minimálně po psychické stránce.
Dobrovolníci kvalifikovaní přímo na covidové oddělení, to je něco naprosto jiného oproti loňské první vlně, kdy především pomáhali seniorům obstarávat nákupy. Jak jste vůbec na systém M-72 přišli?
V lednu mě oslovil doktor Petr Kolouch z Národního dispečinku lůžkové péče a současně i ředitel pražské záchranky, zda bychom mohli personálně posílit nemocnice, které při zhoršení situace budou muset vyhlásit takzvané hromadné postižení osob. To mimo jiné znamená zřídit zvláštní pracoviště, kde bude postaráno o větší počet pacientů, a to i mimo standardní lůžkovou kapacitu, například v halách nebo jídelnách.
To měla být úloha pro naše týmy, a proto také vznikl náš hybridní model M-72, kombinace velitelského řízení s nasazováním týmů v rotacích. Garantuje nemocnici, že dokud to sama neodvolá, každých 72 hodin se naše týmy vymění, čímž jí poskytujeme kontinuálně zabezpečenou pomoc bez přerušení. A nemocnice nemusí řešit, jestli jí někdo onemocní, ví, že na směnu přijde lidí dost.
Hrdinové epidemie. Červený kříž ocenil ty, kteří pomáhali proti covidu |
Takže původně byly tyto týmy nástrojem pro ještě horší situaci?
Ano. Tyto nejčernější scénáře, kdy lidé končí pohromadě ve velkých prostorách, nenastaly, ale my jsme díky týmům M-72 pomohli tomu, že nemocnice mohly otevírat nová covidová oddělení, na která by jinak neměly personál. Posílili jsme schopnost nemocnic „přifouknout“ lůžkovou kapacitu a pečovat o přibývající covidové pacienty v místě, aniž by museli být převáženi jinam.
Od podzimu jste na pečovatele a ošetřovatele překvalifikovali více než čtyři tisíce dobrovolníků ze sedmi tisíc. Před rokem se vám v první vlně přihlásilo pět tisíc lidí, na podzim o dva tisíce víc. Překvapilo vás to?
Ani ne. Ze zkušeností ve světě i z různých studií víme, že pokud ve společnosti fungují podobné dobrovolnické aktivity, s každou další krizí se celá společnost stává významně odolnější, než byla před ní. A je potvrzené, že dobrovolnictví zůstává v krvi dlouho, přirovnal bych ho k paměťové buňce. Lidé, kteří jím prošli, přijali za standardní, že jdou pomáhat. Navíc se tento vzorec chování předává z generace na generaci. Můžeme za to být rádi, protože společnost sílí a je na zvládání krizí lépe připravená.
Kde se bere motivace dobrovolníků, možná spíš odvaha, jít přímo na riziková pracoviště?
Mám pocit, že jak jsme v té naší patálii už dlouho, ztrácí se důvěra v to, jak je situace zvládána. Na to může být stejně jako při jakékoli nezvládané věci dvojí reakce – člověk buď bojuje, nebo přechází do stavů úzkosti a deprese. A myslím si, že jeden z nových motivů, který se na podzim u dobrovolníků objevil, byl ten, že přes složitost situace, kdy věděli, že nejdříve musí získat odbornost a pak půjdou do první linie, měli potřebu situaci jen nepřihlížet. Ztratili důvěru v to, jestli se situace vůbec zvládne standardními cestami, proto si zvolili v zásadě nestandardní cestu - jít na covidové oddělení něco dělat, tedy nahrazovat to, co se jim zdá, že není úplně funkční.
13. září 2020 |
Jaký po všech těch měsících, počínaje přípravou dobrovolníků a konče tak vysilujícím jarem, máte nyní pocit?
Jsme rádi, že jsme tuto práci mohli odvést. Ale byl bych radši, kdybychom tohle vůbec nemuseli aktivovat. Na podzim jsem se domníval, že se na černé scénáře, které by v zimě mohly nastat, spíš jen připravujeme. Byl to scénář do šuplíku, nepočítal jsem s tím, že by opravdu nastal. Je smutné, že jsme se k němu propracovali.
Proč se to podle vás tak pokazilo?
Když vezmu v úvahu, že máme robustní zdravotnický systém s velmi hustou sítí nemocnic, že jsme bohatá země se spoustou funkčních systémů, tak pořád nerozumím tomu, jestli a kde se stala chyba. Proč jsme byli na špici těch nejpostiženějších zemí, co se týče počtu nakažených na sto tisíc obyvatel a počtu úmrtí, a dlouho se tam drželi? Zatím si to neumím srovnat.
Zdravotnictví funguje na vnitřní dluh, dlouho to nevydrží, říká lékařka |
Už jsme podle vás krizi zvládli?
Koronavirus má stále náskok. Mám pocit, že jsme se před ním naučili spíš schovávat a ještě s ním neumíme žít. Místo a čas utkání si zatím vybírá virus, ne my. Mluvíme tu o tom, že máme radost, jak se nám povedlo poslat lidi na pomoc na správné místo a ve správnou chvíli, přitom místo a čas si vybral koronavirus. My tomu zatím nejsme schopni předcházet ani se dobře připravit. To je vysilující a neumožňuje to systematickou práci. Byl bych rád, kdybychom už náskok vyrovnali.
Jak to udělat?
Krizové řízení musí být flexibilnější a kreativnější. Vezměme třeba model M-72. Ještě před půl rokem byl pro většinu lidí, s nimiž jsem o něm mluvil, úplným sci-fi. Někteří mávli rukou nad představou, že by v nemocnicích u lůžek bylo potřeba laiků. Ale virus nás učí, že bychom měli mít v krizi víc fantazie a zapojovat více aktérů, protože ani vy, ani já nejsme jen objektem, kterému má systém pomáhat, ale jsme součást řešení. Když zapojíme všechny hráče, kteří mohou s koronavirem bojovat, tedy i laiky, roste nám schopnost odolávat každé další vlně, která může přijít. Když k tomu přidáme očkování, testování a trasování, náskok doženeme, začne férový boj a přestaneme se schovávat.
