Infekčním oddělením ústecké nemocnice prošli na počátku března první nakažení lidé v Česku. Primáři Pavlu Dlouhému a jeho týmu tím začala prakticky nepřetržitá směna v nemocnici. I přes vlnu negativních zpráv se snažil veřejnost nestrašit a zůstat pozitivní. V půlce března pak mohl oznámit dobrou zprávu - Česko má první tři uzdravené.
Na vašem oddělení se objevily jedny z prvních případů onemocnění covid-19 v Česku. Jaké pro vás byly první dny a týdny epidemie?
Byly náročné. Hlavně kvůli tomu, že u nás panoval velký strach. Spousta lidí chtěla rychle vyšetřit, do toho ještě doznívala epidemie chřipky, takže bylo mnoho pacientů, kteří měli horečky a další příznaky nemoci dýchacích cest. Přitom jsme neměli dostatečné laboratorní kapacity, takže jsme vozili vzorky do Prahy a na výsledky jsme pak někdy čekali až týden. Nervozita byla veliká.
Zpočátku se navíc jednalo o pacienty, kteří byli velmi nemocní, bylo mezi nimi hodně seniorů, kteří měli spoustu dalších přidružených chorob. A samozřejmě panovala velká obava i u samotných zdravotníků, protože už se v té době objevovaly informace z celého světa, že jich mnoho onemocnělo a nízké stovky z nich dokonce zemřely.
Jak se s tím vypořádal personál nemocnice?
Bylo pro mě až překvapivé, jak se k tomu naši zdravotníci postavili. Nestalo se, že by se někdo odmítl starat o infikovaného pacienta nebo se tomu snažil nějak vyhnout. To pro mě bylo velké překvapení a asi i nejlepší zjištění z celé epidemie. Bylo to pro ně přitom extrémně náročné. První dva měsíce trávili lékaři a sestry na oddělení stovky hodin, měli kvanta přesčasů, strávili desítky a stovky hodin ve skafandrech a respirátorech. Pro všechny to bylo fyzicky i psychicky velmi náročné.
Nakazil se na vašem oddělení někdo ze zdravotníků?
Hned po prvním víkendu, kdy jsme na příjmu měli první náraz pacientů a testovali jsme asi 30 lidí, zkolabovala jedna ze sestřiček a onemocněla. Nakonec se ale ukázalo, že se jednalo o klasickou chřipku, nikoliv o koronavirus. Jinak nikdo z našeho oddělení neonemocněl. Je vidět, že zdravotníci na infekčním oddělení umí využívat ochranné prostředky a dokážou se bránit i takovéto agresivní a nakažlivé nemoci.
Na vašem oddělení se také uzdravili první pacienti v Česku. Čemu to přičítáte?
Nebylo to tím, že bychom dělali něco zázračného nebo to dělali jinak, než ostatní pracoviště v republice. Vyléčené v jiných krajích neměli třeba jen proto, že na to neměli čas nebo se věnovali jiným věcem. Chtěli jsme lidem ukázat, že se nemocní viru zbaví a budou zase v pořádku. Chtěli jsme tím dát národu konečně nějakou pozitivní zprávu.
Od samého počátku mi přišlo, že se na nás valí proud negativních zpráv, katastrof a hrůz. Bylo vidět, že jsou lidé nesmírně vyděšení a kvůli tomu se chovají hystericky a iracionálně. Negativní zprávy proudily ze strany sdělovacích prostředků, vlády a hlavně epidemiologů, kteří stále vykládali, jak je situace strašná. My jsme se spíš snažili říct to pozitivní.
Vyčítám vládě šíření hrůzy a paniky, říká primář infekčního oddělení |
Totéž jsme opakovali o několik týdnů později, kdy tady přibývaly stovky a tisíce nakažených, ale my říkali, že to není pravda, protože mezitím se zase stovky a tisíce pacientů uzdravily.
Už po měsíci od začátku epidemie jsme tvrdili, že běžným matematickým modelem tady musí být kolem 1 200 uzdravených, akorát to ještě nikdo nestačil úředně potvrdit, protože tenkrát byli ještě striktní požadavky na dva negativní testy s časovým odstupem.
Na začátku epidemie si mnoho zdravotníků stěžovalo na nedostatek ochranných pomůcek. Jak na tom bylo vaše oddělení?
Ten nedostatek byl v celé republice i na celém světě. My měli výhodu, že jsme jediné pracoviště svého druhu v Ústeckém kraji, takže pro vedení bylo zajištění našich pracovníků nejvyšší prioritou. Nouzi o vybavení jsme tak naštěstí neměli. Větší problém byl s laboratorními kapacitami, první dva měsíce to bylo velmi kritické.
V podstatě jsme měli k dispozici pouze jedinou laboratoř Státního zdravotního ústavu, která však nefungovala dostatečně rychle. Na výsledky jsme čekali neskutečně dlouho. Přitom je rychle potřebovali třeba policisté, kteří byli v karanténě a čekali kvůli podezření u kolegy, jak dopadne jeho test. To nás strašně limitovalo. Pak jsme naštěstí získali vlastní laboratoř v Ústí nad Labem a později dokonce vlastní přístroj, který máme přímo na oddělení a jsme na něm schopni do hodiny otestovat ty nejurgentnější případy.
Jak náročná je péče o nejtěžší případy? Kolik lidí se o takového pacienta během dne stará?
To se odvíjí od toho, jak moc je nemocný. Máme zde pacienty z domovů seniorů, kteří tu jsou v podstatě jen kvůli izolaci. Péče o ně je celkem běžná, vyžaduje akorát ochranné obleky, ale to není problém. Pak jsou tu pacienti, kteří mají horečky nebo infekci. S těmi už je více práce.
No a pak jsou tu lidé, kteří vyžadují intenzivní péči. To znamená, že jsou připojeni na dýchací přístroje, potřebují infuze a mají dávkovače. Personál pak musí neustále sledovat monitory jejich životních funkcí. Na jednoho takového pacienta je přidělena jedna zdravotní sestra.
Znáte celkové počty pacientů, u kterých se u vás prokázala nákaza nebo které jste hospitalizovali?
V Ústeckém kraji jsme před několika dny překonali tisícovku nakažených, zhruba třetina z nich prošla naším oddělením. Ještě více než nakažení nás ale zaměstnávali lidé, u kterých jsme zjišťovali, co jim je. Příznaky covidu-19 jsou totiž lehko zaměnitelné s jinou nemocí.
U nás tedy od začátku jara končí pomalu každý člověk, který má horečky, dechové obtíže a bolesti svalů nebo kloubů. To je pak pro nás samozřejmě velmi náročné, protože takového pacienta musíme kompletně vyšetřit. Pokud se u něj koronavirus neprokáže, tak ho pak klidně hned druhý den pouštíme domů. Na jeho místo už však tehdy čekali další. Na jaře takto před budovou stála fronta houkajících sanitek, které čekaly na příjem. Trochu se obávám, že s druhou vlnou strachu, která na podzim přijde, se bude situace opakovat.
Sám jste říkal, že uplynulé měsíce byly náročné. Měl jste vůbec čas na odpočinek?
Teď o prázdninách jsem měl týden dovolené. Jinak jsem byl od 1. března v práci denně, včetně víkendů. Na začátku epidemie jsme v nemocnici opravdu byli 20 hodin denně. Od června chodím během víkendů do práce na dvě tři hodiny vyřešit nejnutnější věci, zkonzultovat s kolegy postup léčby či případně vyřešit nějaká hlášení pro ministerstvo. Takže už je to méně náročné, ale kromě těch sedmi dnů dovolené jsem byl na oddělení v posledních šesti měsících denně.
Rychlost šíření viru překonala rekord. V úterý přibylo 1 164 nakažených |
Máte momentálně na oddělení někoho hospitalizovaného s covidem-19?
V tuto chvíli u nás máme osm pacientů. Jedna žena je na jednotce intenzivní péče připojena k ventilátoru a dostává remdesivir.
Jak se připravujete na podzim, kdy se očekává další nárůst případů. Co od něj vlastně čekáte?
Máme výhodu, že už jsme zkušenější a o viru toho dost víme. Máme také nacvičené jednotlivé postupy, rychlou diagnostiku a dostupné léky. V tomto je situace mnohem lepší než na jaře. Přesto je potřeba apelovat na veřejnost, aby se chovala rozumně.
V okamžiku, kdy tu bude jako každý rok 20 tisíc lidí s chřipkou, tak nebude možné všechny otestovat. Nemá to ani žádný smysl, my těm lidem stejně nic neposkytneme, neexistuje žádný lék, který by koronavirus zabil a byl by v nějakých tabletkách. Informace o pozitivitě je u většiny lidí zbytečná, u 90 procent nakažených, kteří nemají žádné nebo jen lehké příznaky stačí, aby si vlezli pod peřinu. Vracíme se tedy k tomu, co říkáme od začátku epidemie – nebuďme extrémně vyplašení, chovejme se rozumně a snažme se nenakazit někoho jiného.
V neděli obdržíte od Českého červeného kříže medaili za nadstandardní osobní nasazení během epidemie. Co to pro vás osobně znamená?
Vnímám to jako ocenění celého našeho kolektivu. Je úžasné mít na oddělení 100 lidí, kteří se semkli a táhli za jeden provaz. Strávili jsme tady velmi intenzivní týdny a měsíce, kolektiv to dost stmelilo.
Nejvíc si cením poznání, že pracuji s lidmi, kteří v době, kdy ze severu Itálie chodily zprávy o smrti desítek zdravotníků, neváhali s pomocí pacientům. Musíme si uvědomit, že to není jen o tom, že někdo nakoupí ventilátory, ale vždy potřebujete mít lidi, kteří se k nim postaví a budou ho schopni a ochotni obsluhovat a starat se o pacienty. Je pro mě hrozně příjemným zjištěním, že tady takoví lidé jsou.
Medaile za pomoc při covidu-19
|
