Ve třídách, které původně sloužily středoškolákům k výuce, jsou nyní umístěna nemocniční lůžka. V prostorách budovy bývalé průmyslové školy v pražských Stodůlkách totiž probíhají kurzy Českého červeného kříže pod názvem Základy moderního ošetřovatelství. Dobrovolníci se učí některé základní úkony při péči o pacienty, aby s nimi pak mohli v nemocnicích pomáhat vyčerpanému personálu.
Celým kurzem provádí dva instruktoři: Honza a Lukáš. Zatímco první z nich je dlouholetý instruktor kurzů první pomoci, které organizace pořádá, druhý z mužů si kurzem prošel jako dobrovolník. Když kurzy poprvé začaly, Lukáš, který byl zaměstnaný v gastronomii, se rozhodl, že chce pomoct. Jako dobrovolník prošel i covidáriem a o více než rok později pracuje v domově pro seniory a v oboru chce již zůstat.
Kurzy spustil Český červený kříž v říjnu 2020. „Tehdy jsme kontaktovali některé nemocnice a zjišťovali, jaké by měly na dobrovolníky požadavky. Z toho vzešel obsah kurzu,“ popisuje prezident Českého červeného kříže Marek Jukl.
Osmihodinový kurz, na jehož konci dostanou zájemci certifikát a informace, jak se přihlásit do „dobrovolnických záloh“, už absolvovalo na 4,5 tisíce lidí, a to zdarma. V nemocnicích či sociálních zařízeních pomáhalo jen do března 2021 jeden a půl tisíce z nich, další pomáhají nyní.
Posadíme se, nebo se posadíte?
Kurz je rozdělený na několik částí. Hned v té úvodní instruktor vysvětluje, jak s pacientem komunikovat. „Já jdu zítra na operaci, bojím se jí. Viďte, že to dopadne dobře?“ ptá se jedné z účastnic. „Na tyhle otázky nikdy neodpovídejte. Ona dobře dopadnout nemusí. To poslední, co chcete, je, aby pak pacient řekl ‚ale ona mi to slíbila‘,“ vysvětluje následně.
Český červený křížČeský červený kříž (ČČK) je česká „pobočka“ mezinárodního hnutí Červený kříž. Má na 15 tisíc členů a dobrovolníků a dělí se na 66 oblastních spolků. Jeho členové a dobrovolníci pomáhají při katastrofách, poskytují zdravotnické, záchranné, sociální a další humanitární služby. V době pandemie začal spolek ve velkém pomáhat nemocnicích i sociálním zařízením. |
Ačkoliv nad tím, jak by měl dobrovolník či zdravotník s pacientem komunikovat, běžný člověk příliš nepřemýšlí, tady mají k tématu celou řadu tipů: nemluvit k člověku zezadu, dívat se mu do očí. Nesnažit se vysvětlit ani ty zdravotnické pojmy, které víme, co znamenají. Mluvit pomalu a člověka se snažit aktivovat. Nepoužívat přehnaně zdrobněliny, jako bych mluvila s dítětem. Nepřiznat, že to dělám poprvé.
„Pacient má právo vaši péči odmítnout. Naši dobrovolníci jsou z toho potom zklamaní, ale pacient může chtít, ať nějaký úkon provede zdravotní sestra, která to má skutečně vystudované,“ vysvětluje dále jeden z instruktorů.
Pravidla platí dokonce i pro to, jestli používat v souvislosti s pacientem množné číslo. Posadíme se, nebo se posadíte (s mou pomocí)? Záleží na tom, o koho jde. Plukovník nebo manažer se posadí. Se seniorem se posadíme.
Ustlat pod ležícím pacientem
Tématem komunikace ostatně začíná i další část kurzu. V tom si účastníci sami zkouší, jak ustlat postel. Úkol, který doma dělá každý dennodenně, komplikuje fakt, že stlaní probíhá přímo pod ležícím pacientem. „Vše si pokládejte na židli, ne na noční stolek. Ten je soukromým místem pacienta,“ vysvětluje instruktor.
Základy moderního ošetřovatelstvíKurz Základy moderního ošetřovatelství trvá osm hodin a pro zájemce je zdarma. Primárně je určen pro lidi, kteří chtějí jít dobrovolně pomáhat do nemocnic či sociálních služeb. Jak ale organizátoři připouštějí, účastní se i lidé, kteří pečují o příbuzného doma, nebo si prostě chtějí zkusit něco nového. |
Důležité je i před vstupem do místnosti zaťukat, vše pacientovi vysvětlovat a bavit se s ním. Nikdy ale o rodině, nebo o léčbě. „Vděčné téma je jídlo,“ radí s tím, že na téma nemocniční stravy si rád zanadává každý.
Po názorné ukázce už si to účastníci zkouší sami. Vždy ve dvou stelou pod panem Omáčkou nebo paní Omáčkovou. Tak se totiž po celý den říká vždy tomu dobrovolníkovi, který zrovna hraje pacienta.
Stlaní není jednoduché. Nejprve je třeba ve dvou pacientovi nadzvednout hlavu a oddělat zpod něj polštář. Poté jej přesunout na jeden bok. Zatímco jeden z dobrovolníků pacienta drží na boku, druhý sundá z poloviny postele prostěradlo a další dvě vrstvy materiálu. Matraci vydezinfikuje a polovinu postele opět ustele. To vše se opakuje na druhé straně.
„Právě stlaní je to, co budete v nemocnici dělat nejčastěji,“ vysvětluje instruktor Honza. Každá postel totiž trvá několik minut. A postelí je na každém oddělení mnoho. Je přitom třeba myslet na každý záhyb prostěradla či oblečení. Když bude pacientovi nepohodlný, sám si jej mnohdy neopraví. A pod ním se pak mohou tvořit dekubity neboli proleženiny.
Z lůžka na vozík
Pacienta, který sám není mobilní, je třeba pravidelně v posteli polohovat. Jak rychle může proleženina vzniknout, je totiž individuální. A když jednou problémy začnou, léčba je často na dlouhé lokty.
I ostatní je ale občas třeba přesouvat. Na židli, na vozík nebo jen posadit v posteli. A i to si účastníci zkouší na vlastní kůži. „V práci máme i opravdu drobné kolegyně, které jsou schopné přesunout na židli stokilového chlapa,“ říká instruktor. Na vše totiž existují metody, jak co nejlépe pracovat s vahou těla.
Aby dobrovolník pacienta na posteli posadil, zvedá jej současně jednou rukou pod rameny, současně druhou vede pokrčené nohy směrem z lůžka. Pro přesunutí na přistavený vozík dá zase pacient dobrovolníkovi ruce kolem ramen. Na tři jej pak přesouvá. Trik je v tom nezvedat pacienta nahoru, ale využít pohybu do strany.
„Pacientovi nevěřím. I když říká, že se cítí dobře, pokud vidím, že zelená a najednou říká, že jí připomínám dávno zesnulého manžela, zase ji položím,“ žertuje instruktor. Ačkoliv totiž některá témata nejsou zrovna veselá, organizátoři udržují uvolněnou atmosféru.
Vyrovnat se se smrtí a nevyhořet
Dobrovolníci se učí i choulostivějším tématům. Konkrétně otázce hygieny. „To je téma, po kterém si už tykají úplně všichni,“ smějí se instruktoři. Dobrovolníkům ukazují, jak člověka přebalit nebo jak s pacientem o této věci komunikovat.
„Někdy nám lidé nechtějí jíst a když se jich na to ptáme, ukáže se, že to je proto, aby pak nemuseli jít na záchod,“ popisuje instruktor. Jak ale dodává, tělesnost je přirozená.
Po tématech ochranných prostředků a stravování přijde na řadu i duševní hygiena a srovnání se se smrtí. „Když jsme se ptali fakultních nemocnic, co bychom měli do kurzu zařadit, zmiňovali právě psychiku,“ vysvětluje instruktor. Při dobrovolnictví se totiž zájemce setká se smrtí. A tak velmi často lidé již po pár směnách vyhoří. Celý kurz tak (vyjma následného minikurzu první pomoci) končí radami, jak se z náporu na psychiku nezbláznit.
„Škola, práce, rodina, to vše musí být na prvním místě,“ apelují instruktoři s tím, že dobrovolnictví je skvělé. Člověk se jím ale nesmí nechat pohltit. Podle nich jsou nemocnice a oddělení, kde budou za pomoc rádi. Jinde budou „vyhořelé sestry“ protivné. A tak musí dobrovolník umět říci ne na přidání směn. A v případě potřeby se obrátit na psychologa. „Nikdo z nás nedokáže sám zachránit svět,“ loučí se instruktoři s budoucími dobrovolníky.
S kurzy chceme pokračovat i po krizi, říká prezident ČČK Marek JuklKdy jste kurzy spustili? Kolik lidí kurzem prošlo? Kde se účastníci uplatní? Kromě toho jsme ještě na přelomu loňského roku až do konce března 2021 cíleně vysílali včetně transportu ucelené týmy do některých zdravotnických zařízení. Kromě toho absolvují kurz i lidé, kteří mají doma člena rodiny, který je upoutaný na lůžko. Zvažujete, že byste kurzy pořádali i po covidu dále? Jak jste sám zmínil, hodí se i pro běžné lidi. |
