Seriál Abeceda komunistických zločinů připomíná na pozadí příběhů konkrétních lidí praktiky režimu, od jehož pádu letos uplyne dvacet let.
"Myslím, že je provokovalo, že si jich moc nevšímáme. Prostě jsme hráli a dělali, jako kdyby ti komunisti nebyli. Ignorance je největší trest. Dělat, že někoho nevidím, je větší urážka, než říkat špatná slova," říká Vratislav Brabenec, saxofonista legendární kapely Plastic People of the Universe.
Právě Brabencova "cesta od androše k Asanaci" názorně ukazuje, jak se režim vypořádával s těmi, které nemohl ovládnout. Je také příběhem o tom, jak se obrana jedné kapely stala úspěšným bojem za svobodu slova jako takového.
CO BYLA ASANACEDodnes není jasné, jak tento název vznikl. Tajná policie tak nazvala akci, která měla za cíl donutit nepohodlné osoby, především signatáře Charty, k vystěhování ze země. StB využívala všech prostředků: psychoteroru i obyčejného násilí. Tehdejší Československo opustilo asi 280 signatářů Charty, asi 15 procent předlistopadových chartistů. |
Brabenec, původně student bohoslovecké fakulty a jazzový saxofonista, se ke kapele The Plastic People of the Universe připojil na podzim roku 1972. Režim Plastiky trpí, koncerty jsou monitorovány, návštěvníci šikanováni, ale kapela hraje. Rozprášena je až v roce 1976. Brabenec je spolu s kolegy pronásledován a končí na osm měsíců ve vězení.
Po nátlaku režimu v roce 1982 emigroval do Kanady, kde se živil jako zahradní architekt. "Nemohli jste vracet ty facky," vzpomíná muž, který je známý i jako textař, básník a zpěvák.
Hnutí Charty
Vlastně to byl nesmírný paradox. Právě sami komunisté svým tažením proti Plastikům vyvolali to širší protestní hnutí. "StB se domnívala, že to skončí jinak. Ale sblížily se dosud nepropojené okruhy lidí," připomíná historik Petr Blažek.
Ano, tehdy se mezi českými intelektuály rodí myšlenka, že se kapele má pomoci. Jenže ne všem její odvážné texty zrovna "sedí". Mezi ně patří filozof Jan Patočka. "Tehdy zazněl jeho názor, že to, co Plastici hrají, není jeho hudební styl, že se mu to dokonce nelíbí, ale bude bojovat za to, aby mohli svobodně hrát. To byla ta základní myšlenka," vzpomínala později disidentka Dana Němcová.
Vratislav Brabenec hrál na saxofon už jako člen The Plastic People of the Universe.
Zrodila se rezoluce na podporu Plastiků. A začalo se rodit něco víc: hnutí Charty. Občanská iniciativa kritizující komunistickou vládu za porušování lidských a občanských práv, k jejichž dodržování se sama zavázala při podpisu mezinárodní dohody – Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Helsinkách.
"Charta svým vystoupením režim vyděsila," řekl historik Vilém Prečan.
Byl to pro komunistické vládce nejspíš opravdu šok.
Sedmého ledna otiskly dokument Charty západní noviny. Ještě tentýž den ovšem jedná předsednictvo ústředního výboru KSČ. Vede ho Gustav Husák, tehdejší generální tajemník strany (a jaksi mimochodem i prezident republiky).
Husák dostává úkol: "Předsednictvo ÚV KSČ ukládá s. G. Husákovi informovat... ...o akci nepřátelské skupiny, která předala západním sdělovacím prostředkům pamflet pod názvem Charta 77; v duchu diskuse předsednictva ÚV KSČ rozpracovat konkrétní potřebná opatření." O čem všem se jednalo, není jasné. Ale tehdy se zrodil plán, že proti chartistům je třeba bojovat. Začala perzekuce.
Akce Asanace
Rozkaz číslo 32 s krycím názvem Asanace podepsal ještě v roce 1977 tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina. Rozkazy byly jasné: "Působením StB donutit aktivní evidované osoby, aby se vystěhovaly do zahraničí."
Formy nátlaku byly různé. Vydírání, šikana, vyhazovy ze zaměstnání, ale i obyčejná brutalita.
Nešlo o nic nového: deportace spisovatele Alexandra Solženicyna ze Sovětského Svazu v únoru 1974 předznamenala pozdější vyhánění nepohodlných osob v celé východní Evropě.
MÝTY A REALITASoudí se, že: Sedmdesátá a osmdesátá léta byla obdobím relativního klidu. Režim už nebyl tak tvrdý a násilnický jako v padesátých letech. Vázlo sice zásobování, ale kdo nedělal potíže, mohl v pohodě žít. |
Do akce Asanace byl zařazen i Brabenec, který mezitím Chartu také podepsal. "Všem i fyzickými i psychickými prostředky donutit Brabence k vystěhování," stálo v dokumentu tajné policie.
Ale Brabenec vzdoroval. I poté, co mu při jednom z výslechů řekli, že jeho ženu a dvouleté dítě unesli. "Já nevěděl, jestli je to pravda, ale říct někomu něco takového! Že vám z moci úřední unesli ženu a dceru, a vyžadovat spolupráci!" vzpomíná Brabenec. Ještě po letech netají rozhořčení.
Spolupráci odmítl. "Nemáte rád svoji dceru," řekli mu tehdy příslušníci StB. Brabenec si uvědomil, že se tajní policisté nezastaví před ničím.
Kapituloval. "Poslední kapičkou bylo přepadení Ziny Freundové," říká. Dva příslušníci StB v noci zazvonili u bytu chartistky Freundové, představili se jako básník Ivan Jirous (byl známý svými nočními návštěvami), a když jim otevřela, zmlátili ji.
Freundová přepadení ohlásila na policii, ta však nic nevyšetřila. Ukázalo se, že proti zvůli StB vlastně neexistuje obrana. Brabenec to formuloval takto: "Když půjdete přepadnout nějakou ženskou, může ta ženská sáhnout po noži a bude v právu. Ale my jsme nemohli sáhnout po noži, my jsme nemohli vracet ty facky."
Brabenec se vystěhoval. Nebyl sám. Odešla řada známých osobností: například pozdější pražský rabín Karol Sidon, zpěvák Jaroslav Hutka či novinář Ivan Medek. Do pádu komunismu odešlo asi 280 signatářů Charty, asi 15 procent předlistopadových chartistů.
Básník Ivan Martin Jirous, hudebník Pavel Zajíček, poslanec Svatopluk Karásek a hudebník Vratislav Brabenec u Nejvyššího soudu v Brně, který v roce 2003 zrušil rozsudky nad členy skupiny The Plastic People of the Universe za výtržnictví z roku 1976.
Mnozí se potkali po letech, až v roce 2001, kdy začal soud se strůjci Asanace. Nejdůležitější postava procesu, bývalý ministr vnitra Jaromír Obzina, se však trestu nedožil, zemřel v lednu 2003. Lítost necítil a nabízel podivnou verzi: vlastně pomáhal k vystěhování těm, kteří jinak nemohli odcestovat.
