Abeceda komunistických zločinů: Cenzura rozhlasačky Čipákové

"Toto tam nemůže být." Věta komunistických cenzorů, kterou Jana Čipáková za své práce pro městský rozhlas slyšela mnohokrát. Cenzuře je zasvěcen třetí díl seriálu MF DNES, iDNES.cz a občanského sdružení PANT. Abeceda komunistických zločinů na lidských příbězích připomíná praktiky režimu, od jehož pádu letos uplyne dvacet let.

Je to něco, co k práci rozhlasového redaktora vlastně automaticky patří: před každým rozhlasovým vysíláním všechno, ale opravdu všechno přepsat na papír a zajít s tímto textem přes město osobně na cenzorský úřad.

Tam si text nechat zkontrolovat a orazítkovat. Vrátit se zpět a zapracovat změny. Teprve pak se smí vysílat.

"Pro mne bylo velkým překvapením, že až do takového detailu studují každou větu, prakticky každé slovo, které jsme v relaci hodlali uvést," popisuje novinářka Jana Čipáková z Brna.

Jak přísná byla cenzura

Kontrola zpráv, informací, ale i uměleckých děl existovala od začátku komunistické éry. V různou dobu však byla různě přísná. Největší svoboda tisku panovala za Pražského jara, kdy se dokonce začalo psát i o zločinech padesátých let. Za sovětské okupace se však cenzura opět obnovila a postupně znovu zpřísnila.

Cenzurovaly se i fotografie - zpoza Klementa Gottwalda takto zmizel ministr Vladimír Clementis, kterého se režim zbavil ve vnitrostranické čistce. S cenzurou souvisela i manipulace - například Antonínu Zápotockému dokreslili na ostudně prázdné nádvoří Pražského hradu davy jásajících lidí. - příklady obrazové cenzury a manipulace si prohlédněte zde

V té době je Čipákové krásných čtyřiadvacet let, pracuje v městském rozhlase po drátě a práce ji nesmírně baví. Samozřejmě, až na tu cenzuru.

"Hlavní pro mne bylo, že mi třeba zrušili právě to, na čem mi záleželo. Ale šlo také o zdržení, protože jsem pracovala ve spěchu," říká Čipáková. Přepisovala třeba i živé rozhovory. Na každou stránku musela získat razítko HSTD – tedy Hlavní správy tiskového dohledu.

Škrty bez vysvětlení

Cenzorka samozřejmě nemusela nic odůvodňovat. "Toto tam nemůže být," řekla pouze. Bránit se však nejde.

Čipáková se snaží dělat svou práci dobře: má k ní vztah, její rodiče byli divadelními ochotníky. Studio v budově radnice je dobře technicky vybavené. Někdy ji ovšem cenzorské zásahy opravdu hodně mrzí.

"Vzpomínám, že jsme dělali seriál o básníku Petru Bezručovi. Podařilo se nám najít jeho bytnou. Ta nám vyprávěla, že v jeho pokoji visel obrázek prezidenta Masaryka. To byla věc, která nám třeba neprošla," popisuje.

Mýty a realita

Soudí se, že:
Cenzuru zřídil komunistický režim, aby mohl kontrolovat zprávy a informace.

Skutečnost:
Existenci cenzury komunistický režim vlastně nepřiznával. První socialistická  ústava z roku 1948 uvádí, že svoboda tisku se zaručuje a není dovoleno podrobovat tisk předběžné cenzuře. Ani samo slovo "cenzura" se nepoužívalo. Dohlížející orgán se jmenoval Hlavní správa tiskového dohledu.

Jenže v průběhu let se situace přece jen trochu měnila. Kupodivu k lepšímu. Až do srpna 1968, kdy svobodu tisku i veškeré další naděje na lepší život definitivně ukončily sovětské tanky.

Cenzura se měla znovu vrátit.

Ale ještě předtím zažije redaktorka Čipáková se svými kolegy úžasný týden, kdy vysílá naprosto svobodně zprávy o situaci v okupovaném Brně.

Proti okupantům

Okupanti a čeští kolaboranti zapomněli na rozhlas po drátě, a tak se ho nikdo ani nepokusil vypnout. Díky tomu vysílalo i brněnské studio prakticky nerušeně. "Viděli jsme několikrát zaměřovací auto s anténkou. Ale rozhlas po drátě nejde zaměřit," říká Čipáková.

Na ten týden po okupaci nedokáže dodnes zapomenout. "Celých 24 hodin, po celý týden, jsme vysílali rezoluce, ale i zprávy třeba o tom, kde hoří tank a nemá se tam chodit."

Takže tam zůstali až do chvíle, kdy museli ohlásit, že je konec. "Hymnu jsme vysílali i do ulic a lidé nám chodili říkat, že plakali," popisuje Čipáková.

O fotce rozhoduje ústřední výbor

Důležitost, jakou komunističtí vládci přikládali cenzuře, ukazuje rozhodování o zveřejnění fotografie reformního vůdce z roku 1968 Alexandra Dubčeka. Těsně před rokem 1989 přišel ze zahraničí požadavek na fotografii tohoto politika, o kterém se nesmělo už dlouhá léta psát. O zveřejnění či nezveřejnění nakonec rozhodoval přímo ústřední výbor, tedy nejvyšší stranický orgán. A jak rozhodl? Stranické vedení řeklo: ne.

Ještě během vysílání zažili úžasnou vlnu solidarity. Lidé jim do studia nosili jídlo, kdosi tam donesl 60 růží. Ale to už jí a jejím kolegům začínalo být jasné, že za ten týden asi budou muset tvrdě zaplatit.
"Vyměnilo se vedení na národním výboru a sešla se prověrková komise. Zeptali se: Souhlasíte se vstupem vojsk?" popisuje Čipáková. "A jak bych mohla říct, že souhlasím? To by bylo v krutém  rozporu s tím, co jsem celou tu dobu dělala," říká. Tak řekla pravdu.

Nevyhodili ji přímo, mohla odejít na dohodu. Ale pro jistotu poslali dopis na vysokou školu, kde Čipáková dálkově studovala. Vysvětlili jejím představitelům, že ona toho studia není hodna. Čipáková už nečekala, až ji vyhodí, a sama studium ukončila.

Ostatně začala mít jiné problémy. Marně bude hledat místo, kde by mohla pracovat. "Přišla jsem do podniku, řekla, že jsem ta a ta a chci zastávat určité místo. Oni řekli, že ano, že mám všechny předpoklady. Přišla jsem druhý den a místo bylo obsazené," popisuje.

Pak se rozhodla situaci řešit rázně: napsala na městský výbor komunistické strany, aby jí řekli, kde je ta pomyslná laťka, přes kterou nemůže. Aby jí jasně určili, že může pracovat třeba jen jako uklízečka. Odpověď nikdy nedostala. Ale práci nakonec našla. Získala místo v knihkupectví.

Cenzura vládne znovu

Ostatně v novinařině by těžko mohla pokračovat. Především od začátku sedmdesátých let se totiž cenzura nejen obnovila, ale i nesmírně zpřísnila. "V těch podmínkách bych dál rozhodně pracovat nemohla. Nedokázala bych se vyrovnat s tím, že musím vysílat něco, o čem nejsem vnitřně přesvědčená," říká Čipáková.

Kdo je Jana Čipáková

V letech 1965 až 1968 pracovala jako redaktorka městského rozhlasu po drátě v Brně. Těsně po sovětské okupaci se účastnila nezávislého vysílání z tohoto studia. Poté musela (stejně jako její manžel) odejít ze zaměstnání, nesměla pokračovat ve vysokoškolském studiu. K práci rozhlasové redaktorky se vrátila po pádu komunismu, kdy také mohla konečně dokončit i studium dějin umění.

Navíc poté, co stovky lidí přišly o zaměstnání, se rozšířil strach. Ti, kteří zůstali, dbali na to, aby neudělali chybu a neupozornili na sebe.

Cenzurovali se tedy vlastně sami. "Autocenzura hrála klíčovou roli. Za léta praxe bylo každému jasné, co je přípustné. Věci, které byly na pomezí ideologické 'přijatelnosti', se chodily schvalovat k nadřízeným, a když ani oni si nebyli jisti, šli ještě výš," popisuje praxi Dušan Veselý, který právě počátkem sedmdesátých let nastoupil do České tiskové kanceláře.

bývalý novinář ČTK VZPOMÍNÁ NA CENZURU

O cenzuře v obrazovém zpravodajství později napsal knihu. Popisuje, že v té době některé fotografie zmizely. "Byly zařazeny do takzvané červené klauzury, což ve skutečnosti znamenalo, že se negativy daly do obálky s červeným výstražným znamením. Fotka z takové obálky byla prakticky nedostupná."

Výzva čtenářům

Redakce iDNES.cz ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů mapuje dosud nezveřejněné příběhy. Zažil někdo z Vás nebo Vašich blízkých podobný příběh jako ten uvedený výše? Máte k dispozici fotografie nebo jiné související materiály? Pošlete nám je na redakční e-mail. ÚSTR čtenáře, kteří poskytnou hodnotné informace umožňující odkrýt bílá místa v minulosti, odmění literaturou související s upevňováním moci komunistické diktatury.