Abeceda komunistických zločinů: Emigrace díky neexistující zemi

To ráno Vladimír Kříž bezvadně vydrhl škodovku a vyrazil k hraničnímu přechodu z Rumunska do Jugoslávie. Vzal si čistou košili a vyžehlené kalhoty. A značku CS (Československo) za zadním okýnkem nahradil vlaječkou huttriverského knížectví. Začala jeho až "drze" odvážná cesta za svobodou.

Abeceda komunismu

Každý týden přináší MF DNES a iDNES.cz ve spolupráci s občanským sdružením PANT jeden díl seriálu Abeceda komunistických zločinů. Dobu minulou přibližují příběhy konkrétních lidí, kterým komunisté výrazně zasáhli do života. - více o seriálu a partnerech

Knížectví Hutt River byl malý státeček, který na své farmě v Austrálii vyhlásil její majitel. Státeček prakticky nikdo ve světě neuznal, ale podnikavý farmář se prohlásil za vládce, vytiskl známky a vydal diplomatické pasy.

Kříž s ním už před lety začal korespondovat a farmář jej jmenoval honorárním konzulem.

To se nyní hodilo. Kříž si při plánování útěku na Západ uvědomil, že honorární konzul může vydávat diplomatické pasy. Tak vydal jeden sobě a druhý manželce.

Teď je držel v ruce a přemýšlel, zda se s těmito podivuhodnými dokumenty spokojí rumunští pohraničníci. Jestli ano, dostane se na Západ. Jugoslávie tam totiž už vlastně patřila. A on uskuteční jeden z nejoriginálnějších útěků přes železnou oponu vůbec. Je srpen 1984.

Kdo je Vladimír Kříž

Dopisoval si s Leonardem Casleym, který svou australskou farmu prohlásil za nezávislý stát Hutt River a později Kříže jmenoval honorárním konzulem v Československu. Kříž vydal sobě a manželce diplomatické pasy knížectví a v roce 1984 s nimi úspěšně vycestoval do Jugoslávie. Později se usadil v San Francisku. Dnes žije napůl v Česku, napůl v USA.

Kdo všechno utíkal

Češi žijící v cizině rozlišují dvě skupiny uprchlíků. Za exulanty zpravidla označují ty, kteří uprchli po únoru 1948, měli politické cíle a po pádu komunismu se chtěli vrátit. Emigranti jsou především uprchlíci po srpnu 1968, kteří odcházeli s tím, že už budou žít v jiné zemi a přijmou její kulturu. Mezi oběma skupinami panují často rozpory. Podle odhadů emigrovalo po únoru 1948 přes 40 tisíc lidí, po srpnu 1968 dalších 80 tisíc. Za celou totalitní éru odešlo asi 200 až 250 tisíc lidí. Mezi uprchlíky byli především vzdělaní lidé.

Emigrantské sny

Mnozí uprchlíci mívali noční můry, kdy se jim zdávalo, že jsou zase s přáteli doma, jenže za železnou oponou. Pak si uvědomili, že se už nedostanou zpátky přes hranice... Podobným nočním můrám se říkalo emigrantské sny.

Pohraničníkovi stačil pas s pentlemi

U závor stojí voják se samopalem. Kříž vytahuje dva exempláře pozoruhodných cestovních dokladů. Při jejich výrobě zapojil fantazii: pasy opatřil pečetěmi, stuhami a razítky. Na Balkáně to může zapůsobit, říkal si.

Měl pravdu. Důstojník přišel s pasy zpátky, závora se zvedla. Z budovy vyšlo několik vojáků a salutovalo. Důstojník taky salutoval. "To se mi jen zdá," řekla Vladimírova manželka. Byli v Jugoslávii. "Začali jsme se smát, plakat radostí a křičeli jsme: Už jsme venku, jsme konečně na svobodě," vypráví Kříž. Zažívali úžasnou chvíli.

"Byl to nádherný pocit, že jsme to přece jen dokázali, přelstili jsme je, projeli jsme železnou oponu. Teď jsme volní, a máme před sebou život ve svobodném světě," popisuje Kříž.

Jenže to nebyla tak docela pravda. Na jugoslávské celnici se cesta zadrhla. Kříž musel na mapě světa ukazovat, kde leží Huttriverské knížectví. Zahrnul je letáčky a propagačními mapkami a známkami.

Nepomohlo to. Jugoslávci váhali. Chtěli povolení československých úřadů. A pak... Pak ho poslali zpátky do Rumunska pro vízum! Kříž držel v ruce omašlené obří diplomatické pasy s pečetěmi a jen hlesl: Copak mi do toho dá někdo vízum?"

Nakonec se rozhodl k riskantnímu kroku: rychle vyrazil autem přes celnici do jugoslávského vnitrozemí. Daleko nedojel, auto skončilo v poli, ale oba s manželkou zůstali zdraví a hlavně: byli v Jugoslávii. I když už Kříž nebyl diplomat, ale jen obyčejný uprchlík.

Vzhůru do Ameriky

"Odešel jsem bez rozloučení. A co bylo zlé, měl jsem doma maminku, bylo těžké ji opustit. To jsem si později v emigraci vyčítal," popisuje Kříž. Děti s manželkou neměli.

Mezitím vyměnili jeden lágr za druhý. Odjeli do Traiskirchenu v Rakousku, potom je ubytovali v jakémsi penzionu u Vídně. Budou čekat na povolení vycestovat do USA.

Kříž se stal řadovým emigrantem, jedním z mnoha. Především musí mít trpělivost. Než se dostanou do USA, bude to trvat dlouhých osm měsíců. Jenže situace se příliš nezlepšila ani poté, co se dostali na půdu Spojených států.

"Prvním problémem bylo, že nás nečekal ten úředník z kanceláře, která naši cestu vyřizovala. Přišel ale později, odvezl nás domů. A tam jsme zjistili, že budeme ubytováni v takovém kapesním pokojíčku, kde jsme se vešli sotva sami, byla to taková komůrka...," popisuje Kříž.
Snažili se najít hned samostatný byt.

"Prvním šokem bylo, že v něm nebylo nic, ani žárovky. Seděli jsme potmě na bedně od ovoce," vypráví. Jenže to nejhorší mělo teprve přijít: neklidné noci.

Emigrantské sny

Ten sen byl prakticky vždycky stejný: Vladimír Kříž se ocitne zase doma v Jihlavě, má obrovskou radost. "Sedím s maminkou a přáteli, povídáme si, je nám velice dobře a já najednou si v tom nejlepším uvědomím, že se nedostanu zpátky. Že mne nepustí zpět přes železnou oponu do Ameriky. A tou hrůzou jsem se vždycky probudil," popisuje.

MÝTY A REALITA

Říká se, že: Čeští emigranti se měli na Západě velmi dobře. Vyhnuli se šikanování komunistické diktatury a ještě si vydělali pěkné peníze. Pokud se po pádu komunismu vrátili, bylo to jen proto, aby získali zpět své ztracené majetky.

Skutečnost: Emigranti se zpravidla  potýkali s velkými těžkostmi, než se jim podařilo prorazit. Se ztrátou domova se vyrovnávali těžko. Po pádu železné opony mnohdy doma marně nabízeli své zkušenosti.

O těchto snech vypráví i mnozí další emigranti. Historička Milena Štráfeldová, která se zabývá emigrací a exilem, upozorňuje, že s popisem takových nočních můr se setkávala často. "Kdykoli jsem měla možnost s těmito lidmi mluvit, přiznávali, že se nedokázali úplně s odchodem vyrovnat. Zdá se jim, že se ocitli zpátky a nemohou na svobodu. To je ta nejhorší noční můra, která je potkává," říká.

Kříž zažíval noční můry téměř dva roky. Naštěstí měl dost jiných starostí: museli s manželkou projít různými zdravotními či bezpečnostními prověrkami, naučit se anglicky a najít si práci. Ve dne neměl čas a noc nějak přečkal. "Myslím, že na mnoha emigrantech to zanechalo dlouhodobé následky," říká.

Cesta zpět se otevírá

Křížovi hodně pomohli krajané. Češi, kteří utekli dříve a už se v USA zabydleli, je zvali na obědy a večeře. S řadou z nich navázal dlouholetá přátelství. Ale zaregistroval i rozdíly mezi jednotlivými vlnami uprchlíků. "Ti osmačtyřicátníci prožili těžké doby, kdy začínali z ničeho, od mytí nádobí, a vypracovali se," říká Kříž. A někteří z nich tak trochu hleděli s nadhledem na emigranty z roku 1968.

Jenže pak najednou železná opona padla a Kříž se mohl vrátit. Vlastně to už ani nečekal. "To byl obrovský pocit, to se mi vlastně splnil ten emigrantský sen. Já se projdu po ulicích Jihlavy a pobavím s kamarády. A setkám se s maminkou." Ano, byl to opravdový konec nočních můr. Konečně.

Výzva čtenářům

Redakce iDNES.cz ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů mapuje dosud nezveřejněné příběhy. Zažil někdo z Vás nebo Vašich blízkých podobný příběh jako ten uvedený výše? Máte k dispozici fotografie nebo jiné související materiály? Pošlete nám je na redakční e-mail, jako předmět napište "Abeceda komunistických zločinů". ÚSTR čtenáře, kteří poskytnou hodnotné informace umožňující odkrýt bílá místa v minulosti, odmění literaturou související s upevňováním moci komunistické diktatury.