Podnik, který se na internetu propaguje jako relaxační centrum, je na uvedené adrese ve větším moravském městě trochu problém najít. Poznáte ho vlastně hlavně díky rozšířenému parkování pro hosty. Uvnitř však pochopíte, proč by velká reklamní cedule u vchodu nedělala dobrotu. Hlavní devizou je tu totiž soukromí klientů, kteří hledají nerušené zázemí. Ano, jsme v mileneckém azylu, moderní podobě prvorepublikových hodinových hotelů.
„Teď přes jaro a léto bude spíš klid, otevíráme v sedm ráno a končíme před šestou večer,“ vysvětluje majitelka, čtyřicátnice Martina. „V zimě ale jedeme prakticky v nepřetržitém režimu. To už se střídám s kamarádkami, protože by to jeden neustál.“
Nechtějte znát jména a čísla
Ve všední den se tu vystřídá v průměru osm až deset klientů, ale extrémy jdou prý až ke třiceti. „Počet návštěvníků se nedá přesně stanovit, s dokumentací jsme trochu na štíru,“ usmívá se, když se dívá do diáře s objednávkami. Obsahuje jen kalendář a zapsané hodinové termíny, žádná jména ani telefonní čísla: „Objednávky jsou anonymní, podrobnější evidenci nevedeme“
Většinou prý přicházejí smíšené páry, které se „potkají“ teprve u vchodu, dostaví se odděleně. Někdy na sebe chvilku čekají na recepci s minibarem, ale žádný ostych na nich patrný není. Šetří se tu slovy a nedělají se zbytečné řeči.
Za jedinou kuriozitu považuje paní Martina „sportovce“, jak jim říká. „Muž přijede v trikotu na kole a jeho partnerka později dorazí na bruslích. Jsou tu chvilku a domů se, pokud mohu soudit, vrací dost uhnaní,“ popisuje.
Tohle je slušný podnik
Výjimečné nejsou ani početnější skupiny. Kapacita podniku prý postačí až pro tucet lidí, ale to je ojedinělé. Jejich pobyt má většinou dost veselý a hlasitý charakter a je s nimi spousta práce. Hlavně pak následným s úklidem.
„Čím víc lidí, tím větší bordel,“ říká paní Martina od plic, „to trojičky jsou o poznání častější a tišší. Zázemí tu také často vyhledávají páry mužů a žen. Je jich už tolik, že přemýšlím o přístavbě a rozšíření.“
Martina začínala od píky a i její původní profese se týkala sexu. Na konkrétní detaily nevzpomíná ráda a rezolutně říká: „To už mám dávno za sebou, tohle je slušný podnik.“ Časem se z řadové sexuální pracovnice vypracovala na spolumajitelku veřejného domu kdesi v západních Čechách. Četná rizika podnikání a fakt, že „byla furt jednou nohou v kriminále“, ji donutil změnit obchodní model. Nechala si vyplatit podíl a se získaným kapitálem zainvestovala vybudování relaxačního centra.
„Pokud se tu děje něco nepřiměřeného, nevím o tom. Máme tu saunu, vířivku, masážní křesla. A co tu zákazníci skutečně dělají, mě nezajímá,“ líčí. Ostatně nějakou tu větu o prospěšnosti saunování tu s předstíranou zdvořilostí prohodí s každým návštěvníkem. „A všichni odpovídají, že to tu bylo fajn a přijdou brzy znovu,“ dodává.
A opravdu, pravidelná klientela tvoří nadpoloviční většinu a někteří se objednávají celé týdny dopředu. „Jeden sem dochází pětkrát týdně, odpočinout si po práci. Ne, nebývá sám. Natřískáno je i v době obědů. Jinak pro ty nepravidelné klienty je typické, že se tu sejdou třeba třikrát rychle za sebou a pak už nechodí,“ popisuje.
S návštěvností zamávají i nejrůznější konference, kongresy, výstavy a festivaly. Jde prý poznat, že to jsou lidé z jiného města. Cizinci tu tvoří jen nepatrný zlomek a z řeči paní Martiny je patrné, že k německy hovořící klientele kladný vztah nemá.
Její relaxační salon, prodchnutý trochu kýčovitou mexickou výzdobou, je však otevřený všem. Tedy téměř všem. Paní majitelka jen nerada vidí, když zázemí jejího podniku využívají profesionálky z privátů či ulice. „Ty sem nepatří, mají si to zařídit ve svém. Tohle je slušný podnik,“ připomíná.
Hodina v ráji. Nebo dvě
A jak tedy funguje relaxační salon v praxi? Telefonní objednávka je závazná, časy příchodů a odchodů je zapotřebí vždy dodržet. Na druhé straně, pokud náhodou nedorazíte, nikdo vám zpátky volat nebude. Na recepci si můžete dát skleničku něčeho ostřejšího nebo jen nabrat zásoby minerálky. „Pitný režim je důležitý, když se tělo zbavuje tekutin,“ říká starostlivě Martina.
Poté nafasujete ručníky a zamíříte do „ zóny“. Ta pokrývá prakticky celé zbývající patro podniku. Je tu prostorná šatna s převlékárnou, kde nechybí velké zrcadlo a fén, hygienické zázemí toalety a sprcha. Další místnost je vyhrazena sauně, ve které je poněkud šero. Zapálené svíčky tu ale vytvářejí velmi uvolněnou atmosféru, kterou trochu narušuje hukot vířivky z vedlejšího pokoje.
V dalším pokoji nechybí masážní sprcha a série vibračních křesel, která jsou spíš technickou kulisou. Většina už má to nejlepší za sebou. A pokud vás cyklus sauny a vířivky utahá, nechybí tu ani pokoj s velkoformátovou postelí. Povlečení se tu mění po každé návštěvě.
„A tohle celé patro je po objednaný čas jen vaše. Klíče od dveří do celé relaxační zóny máte jen vy,“ zdůrazňuje majitelka. Jak tu klienti stráví jednu nebo dvě hodiny, záleží jen na nich. „Mezi návštěvami udržujeme minimálně čtvrthodinový rozestup. Uklízení chce trochu cviku a určitě by nebylo vhodné, kdyby se nám klienti potkávali ve dveřích,“ soudí.
Nejlepší reputace je, když se o nás moc neví
Rodina paní Jany už dlouhá léta nabízí ubytovací služby v malé jihomoravské vísce. Z uniformní záplavy nejfrekventovanějších zákazníků, cykloturistů a obchodních cestujících se tu však zřetelně vymykala další početně silná skupina klientů. Pronajímali si pokoje v penzionu, aniž by měli zájem o klidné spaní.
„V zásadě platili pokoj na celou noc, ale odjížděli po pár hodinách,“ usmívá se Jana. Nespokojení přitom rozhodně nebyli. A když paní Jana skončila před dvěma roky na mateřské, rozhodla se na tuto klientelu zaměřit pozorněji a otevřela v nedalekém stavení malý milenecký azyl.
Zatímco rodinný penzion má své oficiální webové stránky, její azyl si zachovává diskrétnost. „Podstatou všeho tu je maximální soukromí návštěvníků,“ vysvětluje sympatická paní Jana. „O nepřiměřenou popularitu mimo vlastní klientelu milenecké azyly moc nestojí. Zní to zvláštně, ale dobrá reputace azylu stojí na tom, že se o něm vlastně moc neví.“
Hodinový hotel v rodinném provedení
Klientela venkovského hodinového hotelu je pestrá. „Mezi zákazníky neční žádná výrazná skupina, chodí sem lidé mladší i starší, dokonce i ti v dost pokročilém věku. Pokoj si pro pár telefonicky objednávají častěji pánové. Častější je kombinace starší muž se spíše mladší ženou. Ale ani to není pravidlem,“ soudí majitelka.
Slušnou třetinu zákazníků tvoří stálí hosté. „S některými se vídám i třikrát týdně. Přijde mi, že frekvenci jejich návštěv ovlivňují vnější okolnosti. Prostě sem chodí, když jim to vyjde. Někdy tu týden není ani noha a pak přijde nějaká erupce na Slunci a jedeme skoro nonstop,“ rozhazuje rukama paní Jana.
Místní tvoří jen opravdu malou část hostů. „Někteří jsou i moji přátelé a jsem velmi ráda, že jim tyto diskrétní služby mohu nabídnout. Utíkají sem před dětmi,“ usmívá se. Možná proto podnik paní Jany disponuje příjemnou venkovskou, skoro až rodinnou atmosférou. Nepřipomíná kýčovité doupě neřesti, není to salon v červeném sametu.
Romantika i sexuální fastfood
Jedinou výraznější dominantou pokojů je kromě prostornějšího letiště masážní vana. „Jednou nás hosté vyplavili. Prostě moc dováděli. Jinak jsou ale rizika podnikání minimální,“ dodává s poznámkou, že ji práce baví, byť občas zavání stereotypem. Utírání prachu, výměna povlečení a ručníků, kasírování a přebírání klíčů opravdu není exotickým dobrodružstvím. Stejně jako vyčkávání na telefon s objednávkou.
„Klientům připravíme kávu nebo víno. Snad jediné speciální přání, které si pamatuji, bylo, že si pán přál na pokoj barovou židli. A jak říkám, nepátrám po tom, na co ji potřeboval,“ nezastírá.
A co se tu odehrává poté, co si hosté přeberou klíče? „To záleží případ od případu,“ říká paní Jana. „Někdo si bere pokoj na dvě hodiny a po odchodu nacházím pouze mokré ručníky a peřiny zmuchlané v jedné hromadě. Takže si můžu říct, že to byla jen rychlovka,“ popisuje. Jindy si hosté zaplatí celou noc, to poté v pokoji nachází lahve od sektu, svíčky, zbytky pochutin. „Takže se tu odehrává i ta romantika,“ shrnuje.
Morální dilemata ji kvůli provozování mileneckého azylu netrápí. „Dám příklad: jste mladý a domů si kvůli rodičům slečnu přivést nemůžete nebo zatím nechcete… Pro takovou situaci je azyl jako dělaný. Berte to tak, že je to služba jako každá jiná. Nikdo si příchodem sem nezadělává na problém. Ten už nejspíš má, my jsme spíš součástí jeho řešení,“ soudí.
